Poklusem klus Šumavskou subprovincí - Den 4.

Všerubská vrchovina

3.6.2026

Dnes bude velký den. Končím přechod Českého lesa, za ktarým mne čeká pro mne absolutně naznámá Všerubská vrchovina, kterou jen tak rychle profrčím, než dorazím na Šumavu, na kterou se opravdu těším. Na co se však těším ještě více to je setkání s Vagabundy na cestách, kteří šlapou v protisměru na své velké cestě přes půl planety. Na to se moc těším. Vůbec nevím, o čem si s nima povídat nebo na co se zeptat, když už o nich vše tak nějak vím, ale i tak budu za to setkání a pár slov s nimi rád. Jejich cestu sleduji od samého začátku a jsem velký fanda toho co dělají. Sám bych rád vyrážel na takto velké cesty, nejsem však člověk pro kameru, abych si mohl během cesty vydělávat youtobem jako oni. Mnohem raději píšu. Coby člověka, který jim fandí, obdivuje je a už si s nimi i párkrát pár slov napsal se na osobní setkání opravdu těším a bylo vlastně i trošku motivací místo ukončení mé pouti po severní hranici v Chebu a cesty na Slovensko pokračovat přes Český les a Šumavu dále. Neříkám, že to byl hlavní důvod. Prostě se mi na téhle cestě tak líbilo, že jsem neviděl důvod ji končit, když se dalo pokračovat dále a poznat další kus naši krásné země. Setkat se však s Vagabundy, podat si ruku, pozdravit se a porhodit pár slov, no kdo by si to z naši cestovatelské komunity nepřál.

Vstávám už o půl šesté. Né proto, že bych si extra nastavil budík, nebo se nemohl setkání dočkat. Prostě se zcela přirozeně vzbudím. Jsem vyspaný a odpočatý, spodky chodidel mne však extrémně bolí od samotného rána. Okamžitě lezu ze svý skrýše a převlékám se. Na nohy si nasazuji dva páry ponožek a mé cestovní papuče a až na ty si natahuji boty, mám však pocit, že to dnes úplně nefunguje a druhá podrážka tlačí ještě více. Ve vsi je však nějaký obchod, tak tam snad seženu něco, co by mi pomohl.

Rychle balím tyvek, spaní i nafukovačku a pak jdu zbourat svůj bunkr, než přijede hajný a zjebe mě, že tady dělám takový bordel. Prvně si však chci svou rychlostavbu vyfotit. Tohle mi totiž jinak nikdo neuvěří. Až po té to tady balím a konečně vyrážím na cestu. Mám štěstí, dnes se zde nemusím nijka zdržovat a čekat, protože obchod dle map otevírá už v pět ráno a to už dávno bylo.

Opouštím přístřešek a okamžitě přecházím na širokou lesní cestu, po které pokračuji stále rovně až na okraj Babylonu, jak velkolepě se tato malá vesnička jmenuje. Nohy mne však bolí od prvního kroku a než dorazím do vsi to nepřestane. Tady přecházím přes hlavní silnici a po chodníku na okraji vsi pokračuji dále, dokud nedorazím před místní "jednotu." U vstupu si beru košík a jdu dovnitř. Kupuji si nějaká ta jablíčka a pak pokračuji k pečivu. K mému překvapení zde prodávají bavorské vdolky úplně stejně, jako kdekoli jinde koláče nebo koblihy. Okamžitě si jich beru plný pytlík. Jestli je budou mít takto podél celé hranice, tak to bude velká paráda. Na tohle se opravdu těším.

Pak přecházím k hygienickým potřebám, kde koukám po dalším malém šampónu, mnohem více mou pozornost však zaujmou dámské vložky. Co kdybych si vyložil boty právě těma? Nebudou pak měkčí a nebude se mi v nich lépe chodit? No za pokus moc nedám. Dávám je tedy do košíku, pak beru ještě vodu, redbull a džusík a jdu na kasu, kde na mě paní pokladní docela překvapeně koukne, co to vlastně kupuji, ale jinak to nekomentuje. Pak si jdu sednou před obchod, kde si opět zouvám mé rozpadající se boty a pracně je vycpávám vložkama, které se jinak strkají úplně jinam. Mezitím přijíždí nějaký chlápak, zastavuje auto hned vedle mě a jak mě vidí, okamžitě se musí smát. Vlastně se mu ani nedivím.

Boty jsem si jakž takž vyložil a na nohou mám dva páry ponožek, abych měl došlap co nejměkčí. Teď mne ovšem čeká druhý úkol - obout si je tak, aby vložka zůstaly tam kde jsem je dal a nesesunuly se. Jedna bota jde fakt dobře, s druhou však zápasím a dílo se zadaří až na třetí pokus. Pak si otevírám pytlík s vdolky a láduji se. U toho otevírám stránky Alzy a do Alzaboxu v Železné Rudě si objednávám novou krytku na zadní kameru telefonu a sklo na ochrnu displeje. K tomu si beru také pár Real Turmat jídel na další dny. Ah, jak já tuhle službu na této cestě miluji. Proč se nedá zásobování kvalitní stravou řešit všude tak snadno? Co bych za to někdy dal!

Po jídle vstávám a opět vrážím na cestu. I když jsem boty vyložil do měkka, stejně cítím každý došlap, ale je to přeci jen o něco lepší než doposud. Šlapu ještě pár metrů podél hlavní silnice, pak ovšem zahýbám mezi domy a po asfaltové cestě šlapu obcí k nádraží na její opačné straně. Zde Babyblo opouštím a po žlutě značené stezce začínám stoupat vzhůru zpátky na červenou. Tak nějak doufám, že jsem Vagabundy pro svou odbočku z hlavní trasy neminul. Přeci jen včera opouštěli Šumavu v protisměru a já nevím, kde přesně nocovali.

Kousek za nádražím opouštím asfalt a přecházím na lesní stezku, po které stoupám asi dva kilometry vzhůru, dokud nenarazím na další širokou cestu přecházející po okraji louky a pak vedoucí dále lesem. Správně bych měl pokračovat přes louku, ale zde žádnou stezku nevidím. Leda bych šel dále rovně vysokou mokrou trávou. Pokud se však budu držet cesty, ani ne o půl kilometru dále na červeně značenou trasu narazím. Je to sice mírná zacházka, ale těch pár metrů navíc mi nevadí. Pokračuji rovně a záhy přicházím k pohodlné klidné asfaltce spojující Českou Kubici a Pasečnice. Po té pokračuji dále, bohužel si však nevšimnu úzké stezky stoupající lesem vzhůru, a tak po této poklidné cestě pokračuji příliš dlouho, než mi dojde, že už jsem dlouho neviděl značku. Zastavuji, koukám map a hned nadávám: "Sakra, já ty Vagabundy opravdu minu!"

Otáčím se na místě a rychle se vracím, u toho probodávám očima les po mé levé straně a koukám, kde jsem co přehlédl. Nakonec dorazím k úzké sotva viditelné stezce stoupající vzhůru lesem po sotva viditelné stezce plazící se vzhůru lesem plným spadaného listí. Zanedlouho mne stezka přivede k nějaké jeskyni či štole. Tu obcházím a stoupám na hřeben, kde okamžitě přecházím na úzkou stezku vedoucí mne po hřebeni na vrcho Salka. Zda stezka končí a dál nevede. Opět otevírám mapy a opět jsem špatně. Das gibts doch nicht!

Otáčím se a vracím po úzké stezičce až na rozcestí lesních pěšin, kde jsem špatně zahnul. Odbočuji prudce doleva a sbíhám dolů. Stezka mne do minutky dovede na širokou cestu táhnoucí se mezi mírně zvlěnými poli a loukami. Navzdory zatažené obloze a pochmournému chladnému počasí se mi místní krajina opravdu moc líbí. Je to až neskutečně malebný hobitím.

Obcházím krajinu plnou travnatých luk a asi po kilometru se opět nořím do lesa. Cesta mírně stoupá vzhůru a já si užívám pohodlné travnaté stezky stoupající jen mírně vzhůru. Stromky na jedné straně jsou nízké, a tak se mi nabízí nádherný výhled do zvlněné krajiny ohraničené horami v dáli. Pak pokračuji po hřebeni po na krátko zkosené louce rozprostírající se na obě strany. V dáli stojí posed, a tak rychle šlapu k němu, abych se pokochal výhledem do krajiny z místa, kde se louka svažuje opět dolů, ale o moc lepší výhled od tama nemám. Abych neminul Vagabundy se proto zase rychle vracím na stezku a té se držím.

Stezka mne vede níže do Filipovy Hory a za tou se opět noří do lesa. A právě tady začíná pro mé přecitlivělé nohy v prošlapaných botách to pravé peklo. Cesta je nerovná, rozbitá a plná velkého bodavého kamení. Každý krok neskutečně bolí. Doslova cítím každý kámen. Je to jako šlapat po střepech nebo rozpáleném uhlí. Šlapu pomalu a opatrně s výrazem mučedníka ve tváři, vyloženě pajdám a co pár kroků zastavuji. Do očí se mi hrnou slzy jak to bolí. Velice pomalu pokračuji vpřed, úpím bolestí a nadávám. Kdykoli to jde, přecházím na rovnější terén podél cesty, ale záhy musím zpět do toho kameniště. Nejdu vůbec rychle, spíš se jen tak sunu vpřed. Jsem jako Márv ze Sám doma, když naboso šlapal po střepech v Kevinově domě.

Tohle utrpení trvá asi hodinu. Pak konečně opět pro jednou přecházím na pohodlnou asfaltku, která mne provede vesnicí Mlýneček. Za tou šlapu po silnici lemované stromy položené mezi poli. Náhle před sebou vidím nějaké dva chodce s velkými batohy. Za těmi se objevují další a pak další. Že by to byla ta obrovská skupina, co se vytvořila kolem Vagabundů? Pak se objevuje střed skupiny, kde je nejvíce lidí a v jejím středu šlapou Banán a Libor. Najednou zažívám neskutečný pocit návalu štěstí. Zdravím každého ze skupiny, a pak i Banána. Odpovídá mi na pozdrav a jde dál. Kousek za ním jde Luba, tak rychle zdravím i jeho. Zastavuji se na okraji cesty mezi Banánem a Lubou, který jde jen pár kroků za ním a volám. "Se vám to nějak nasbíralo. Vás je jak na zájezdu německých důchodců." "Jo jo, je nás hodně," povídá Luba a jdou dále. Nikdo se nezstaví. Žádný hovor se nekoná. Žádná fotka. Žádné podání ruky. Nic. Prostě prošli jako voda a jsou pryč. Stojím tady, rychle ještě přemýšlím, co bych na ně houkl, ale nic mne nenapadá jak o jejich cestě vím všechno. Odkud kam jdou se jich asi ptát nebudu. Najednou jsou pryč a štěstí střídá zlost a zklamání. Ne zlost na ně, ale na mě, že jsem takové pako a neumím se pořádně ozvat jak nikdy nikoho nechci otravovat. Zklamání ze setkání, na které jsem se těšil a nakonec ani neproběhlo. Mám zlost. Otáčím se, šlapu dále a u toho se mi hlavou honí, co jsem měl udělat jinak. Vždyť z takového setkání nemůžu mít ani dobrý pocit. To už je radši minout než takové zklamání.

Pokračuji dále po cestě táhnoucí se mezi poli a během asi dvou minut přicházím na rozcestí, kde jsem měl v plánu červeně značenou trasu opustit, protože se dále až příliš klikatí. Všerubská vrchovina je pro mě jen taková mezietapa mezi hlavními cíli této cesty, mezi Českým lesem a Šumavou, a tak ji chci hlavně co nejrychleji přejít. Proto zde červenou opouštím a po modré směřuji k hlavní silnici, která mne provede městem Všeruby. Zanedlouho potkávám klučinu s velkým batohem, který někomu telefonuje a pospíchá. Je mi jasné kam. Chce se přidat v Vagatáboru.

Pokračuji dále po polní cestě otevřenou krajinou. I když je obloha stále modrá a plují po ni jen bílé obláčky, najednou začíná být docela chladno a větrno. Větru navzdory pokračuji stále blíže silnici, kde na mne hned u rozcestí čeká obrovský kravín. Pozorován smutnýma očima krav přecházím přes cestu a po jejím okraji pokračuji dále. Cesta mírně klesá, pak zase velice mírně stoupá a do půl hodiny mne přivádí do centra městečka Včeruby. Zde je přímo v centru obchod, ale teď přes poledne má zavřeno, a tak pokračuji dále s tím, že si nakoupím až zítra v Železné Rudě. Na dnešek mám jídla stále dost, takže žádný stres.

Cesta mne vede dále obcí až na dohled všerubského rybníku. Tady zahýbám a boční ulicí pokračuji mezi domy na nedaleký okraj obce. Odsud dále se táhne panelová cesta, kterou docela dobře poznávám z příběhu Vagabundů na instagramu. Vida, i oni to brali ze Šumavy kratší a přímější cestou.

Cesta mne vede mezi poli a do patnácti minut mne přivádí k malému shluku stromů mezi cestou a polem. Právě na jeho okraji je turistický přístřešek a vedle něj dokonce i odpadkový koš. Vida, lepší místo pro dneštní oběd jsem si nemohl snad ani přát. Uvařím si a rovnou se zbavím i odpadu. Sedám si tedy na lavičku a okamžitě si zoufám boty, abych si mé bolavé nohy zase trošku vydechly. Fouká zde však opravdu silný mrazivý vítr, a tak si na sebe krom mikiny oblékám také péřovku. Dokud budu sedět, nesundám ji. K té si také oblékám mé lehké rukavice pracovní rukavice z benzínové pumpy. Na stůl rozkládám vařič, plním kotlík vodou a rychle si vařím oběd. Kávu si dnes navařím, místo té si dávám Red Bull. Až teď mě napadá, jak jsem mohl Vagabundy zaujmout. Vždyť co jsou v Česku jim každý nosí pivo a oni na to tak nadávají. Proč jsem ráno nekoupil dva Redbully? Jeden ochucený a jeden neochucený přesně tak, jak to mají rádi? No, teď už s tím nic nenadělám.

Po jídle zde ještě chvíli sedím, protože se mi absolutně nechce vstávat a jít dále. Ne proto, že bych byl líný, ale proto, že vím, jaká bolest mne čeká, jakmile vyjdu. Nakonec se však přeci jen odhodlám k cestě dále. Beru tedy do ruky boty a pracně si je nazoufám, vložky se však všemožně kroutí a mačkají, takže i s tak banální věcí jako je obout si boty z počátku chvíli marně zápolím, nakonec se však dílo zadaří. Obouvám se, zavazuji tkaničky a schovávám bundu a najendou ... a jajaj. Jako když si dáte na lačno pořádný škopek kafe, tak moc mne nyní kope střevo. Okamžitě zase zhazuji batoh, překotně v něm hledám toaleťák a pak utíkám mezi stromy. Je to tak tak, ale udržím to až od poslendní chvíle. Že by za to mohl ten Redbull? Vždyť voda co dnes piju je ráno koupená v obchodě. Že by to nějak souviselo s mou otevřenou ránou? No to snad ne. Pro jistotu si před odchodem kopnu ještě uhlí a přístřešek konečně opouštím. Z počátku to klasicky opravdu hodně bolí, ale čím déle jdu, tím více si na to zvykám a bolest ustupuje.

Cesta vede dále převážně krajem luk podél hranice s Německem, kde se do mě nepřestává opírat silný vítr. Jak však prozrazuje vybulený přístřešek u cesty, na který narazím o několik kilometrů dále, je to zde asi běžné. Aby taky nefučelo v takto otevřené krajině mezi dvěma pohořími. Zase na druhou stranu výhledy do kraje jsou místy až pohádkové.

Skrz louky častujícími mne výhledy na německou i českou stranu hranice pokračuji asi hodinu. Jen kousek za tím vyvráceným přístřeškem mne však čeká les, který brání výhledům do krajiny, ale i otravnému větru. Místo toho mne zde však čeká něco mnohem horšího - další extrémně kamenitá cesta, na které si má sešlapaná chodidla opět zažijí extrémní peklo. Zpomaluji, pajdám a snažím se hledat pro došlap rovná místa bez kamení. Když to jde, přecházím na střední travnatý pruh uprostřed cesty. Jindy zase šlapu po trávě na okraji. Připadám si, jako bych hrál země je láva, jak se snažím hledat co nejlepší místa pro došlap, abe má chodidla tak moc netrpěla. Jakmile šlápnu na kameny, cítím snad každý jejich ostrý záhyb či hranu.

Přícházím na okraj lesa, kde cestu křižuje asfaltka. Modré značení ji sleduje do obce Fleky, odkud bych zase mohl pokračovat po červené, ale nechce se mi to takto obcházet. Mým hlavní cíle je Šumava a dnes chci dojít co nejblíže Železné Rudě, abych si zítra ráno jen nakoupil a vyzvedl svou zásilku z Alzaboxu a mohl pokračovat dále. Už nemám moc času a Šumavu bych rád přešel opravdu celou. Proto místo toho přecházím přes silnici a dále pokračuji po štěrkové cestě, která mne vede dále mezi pastvinami. Pěkné výhledy na sebe nenechají dlouho čekat. A co víc, už zde tak nefouká. Vlastně je docela příjemně.

Šumava

Po této pohodlné cestě pokračuji asi půl hodiny. Stezka mírně stoupá vzhůru a přivádí mne k další asfaltce. Když přejdu na opačnou stranu, čeká mne cedule, která mi udělá neskutečnou radost - CHKO Šumava. Konečně jsem tady! Přecházím na další cestu tvořenou dvěma ředami panelů a po té scházím stále níže. Na jedné straně mám pole, na straně druhé úzký pruch hustých stromů. Když se rozestoupí, vidím na kopcovitou krajinu luk na německé straně hranice. Před sebou pak vidím zvedající se zalesněné kopce našeho nejčarovnějšího pohoří.

Šlapu stále dolů a cestou potkávám dvě slečny v sedlech koní. Oj, co bych dnes za možnost se takto vézt dal jak mě dnes bolí nohy. Jen je pozdravím je a pokračuji dále. Do patnácti minut přicházím k asfaltce, kterou opět sleduje červeně značná trasa, kterou už dnes neopustím. Podél cesty teče také nějaký potok, který zde tvoří hranici mezi Českou republikou a Německem. A právě zde na mě z vysoké trávy vykukují dva bílé kameny, na kterých je namalován z jedné strany český lev a z druhé bavorský znak. Mám rád tyhle historické kameny, které vídám vždy snad jen právě na Šumavě.

Stoupám vzhůru po asfaltce procházející nádhernými divokými šumavskými lesy, kde mezi jehličnany ve vysoké trávě tančí bílé kmeny bříz. Moc se mi zde líbí, i když mne každý krok neskutečně bolí. Krom bolesti mne však dohání také únava, ale do prvního kopce ještě držím luxusní tempo. U toho se kolem sebe neustále rozhlížím a čekám, kdy dojdu do míst, která mi budou povědomě známá. Když jsem na svůj první přechod Šumavy vyrážel před šesti lety, vycházel jsem z Nýrska, odkud jsem směřoval k hraničnímu hřebenu. Věřím, že se má dávná a současná cesta potkají a spojí co nevidět, ale stále nevidím nic, co by mne ve vzpomínkách vracelo do minulosti. Kudy jsem to vlastně tenkrát šel? Že bych taky nesledoval značení a šel vzhůru úplně jinudy?

Přícházím na rozcestí u zaniklé obce Zadní Chalupy, kde červeně značenou trasu protíná modře značená stezka stoupající z Nýrska, ale ani zde mi to není povědomé. Chvíli pokračuji po trase značené oběma barvami a záhy zase stoupám vzhůru. Louky ustupují hustým lesům a já šlapu stále výše. Najednou na zemi vidím kus kartonu. No už snad s těmi lidmi není normální, kde všude dělají bordel, myslím si a jak už to na této cestě dělám, zastavuji se a zvedám to, abych to odnesl do města a tam to vyhodil. Nevím proč, ale na první pohled jsem si myslel, že to je nějaký obal od džusu nebo tak, ale k mému překvapení jde o Banánovu kartičku z festivalu Život na treku. No vida, z dnešního setkání bylo hovno, ale autogram jsem dostal i tak, směju se. Schovám ten kus papíru do kapsy a pokračuji dále lesy. Je šest hodin večer, slunce slábne a tady nahoře začíná být docela chladno.

Pokračuji lesy, které se tu a tam rozestoupí nebo ustoupí níže a odhalí mi aspoň něco málo z okolní krajiny. Místy přecházím spadlé stromy válející se přímo na cestě a u toho neustále přemýšlím, kudy já to tenkrát šlapal. Vždyť každou chvíli musím dorazit k přístřešku Pod Lovečnou, kde jsem tenkrát nasoukaný do spacáku nocoval v těsném prostoru mezi pod stolem mezi lavičkami a doufal, že mě v noci nepobodá sršeň, který si pravděpodbně budoval hnízdo. Několikrát kolem mne proletěl, ale naštěstí si mě nijak nevšímal a nechal mě být. Společně jsme zde tak tenkrát přečkali docela deštivou noc.

Jak se blíží sedmá hodina večerní, vytrácí se nejen teplo slunce, ale také jeho světlo. Les se šeří a obloha podbarvuje žlutými a rudými odstíny barev. Právě tou dobou přicházím na rozcestí Pod lovečnou. Ihned je mi jasné, kudy jsem tenkrá přišel. Právě po zelené stoupající z Hamrů. Přístřešek zde však nevidím. Je na úplně opačné straně silnice, než tenkrát a postaven tak, že ho při příchodu přes les nevidím. Když si ho však všimnu, okamžitě tam mířím, abych si dal rychlou studenou večeři. U toho zapojuji telefon do powerbanky, která už je z poloviny prázdná. Zkouším druhou a ta na tom není o moc lépe. Rychle si spočítám, že mám energii tak na čtyři nabytí, což může vyjít až na konec Šumavy tak akorát, pokud budu šetřit a málo fotit. Problém však je, že se pak musím ještě nějak dostat domů do Ostravy, takže budu řešit jízdní řády, jízdenky a tak dále.

Nechci úplně riskovat, že budu poslední den putovat úplně naslepo bez map s vypnutým telefonem a pak se úplně na slepo snažit někam dostat vlakem, a tak přemýšlím, jak situaci vyřešit. Nakonec mi z toho vyjde, že udělám nejlépe, když si vezmu ubytování na Modravě, kam bych mohl do zítřejšího večera zvládnout dojít. Přes noc si dobiju minimálně jednu powerbanku doplna a ráno budu navíc vycházet s plně nabitým telefonem a do konce mé cesty bych neměl mít problém. Otevírám tedy booking a koukám, kde bych mohl za rozumné peníze strávit noc a dobít si elektroniku. Nakonec si vybírám Hotel Modrava. Ještě narychlo zkontroluji ceny na jejich webu, abych to na bookingu zbytečně nepřeplatil a dělám si rezervaci. Po té se zvedám a vyrážím na cestu dále. První kroky jsou vyloženě utrpením, které toho večera jen tak neustane.

Cesta chvíli mírně klesá, pak zase stoupá. Šero lesa střídá tma a já se mermocí snažím donutit mé šlapky k cestě dále. Do kopců stoupám po špičkách, z kopce či po rovince spíše běžím. Když totiž utíkám, nedotýkají se mé nohy země tak dloho a proto nebolí. Okamžitě si vybavuji moji Mišku, která to tak má na závěru téměř každého dne, kdy putuje se mnou. Vždy jsem se tomu smál, ale teď to úplně chápu. Vždyť je to dost možná ta nejlepší obrana proti bolesti chodidel - prostě s nimi jen rychle kmitat, aby je od spoda nic netlačilo.

Pokračuji lesem a i když jsem chtěl dojít až na Rozvodí nebo k Čerovu jezeru, kde jsou obrovské srubovité přístřešky, zvažuji, že se na to pro bolest vykváknu a zalehnu v dalším přístřešku na který u cesty narazím. Když k němu však přicházím, sedí zde nějaký hodně mladý pár. Nocovat zde asi nebudou, na to nemají oblečení a batohy ani spacáky zde také nevidím žádné, ale cpát se sem a vyhánět je tak nebudu. Prostě pokrčím rameny a jdu dále. U dalšího přístřešku si pak řeknu, že mě nohy už tak moc nebolí a prostě to dojdu až tam, kam jsem si během dne předsevzal.

Cesta po nějaké době opět klesá a vede mne lesy k prvnímu z ledovcových jezer, ke kterým na této cestě dorazím. Už je docela tma, když konečně šlapu podél břehu Černého jezra. I zde je nějaká srubovitá stavba podobná přístřešku, v jakém jsem před lety nocoval, tahle má však zeď ze všech stran a k tomu zamčené dveře. Nevadí, na rozvodí už je to jen kilometr.

Zastavuji se u jezera, dělám si fotku a pak mířím k pěšině na jeho opačné straně. Když vidím, jaký výstup mne na závěr dne čeká, jen zdrceně pronesu: "Ne, tohle ne." Před sebou mám totiž strmou kamenitou cesty stoupající přímou cestou vzhůru. Přecházím na ni, šlapu co mi síly stačí a neskutečně trpím, jak moc mne mé nohy bolí. Je to utrpení, každou chvíli zastavuji a v mapě kontroluji, o kolik jsem se posunul. I když je to jen kilometr, šlapu nahoru snad půl hodiny. Světlo dne se mezitím vytrácí úplně a na obloze se objevují první hvězdy.

Stoupám vzhůru, bolestí skřípu zubama. Každou chvíli se zastavuji a opět kontroluji, jak moc nebo málo jsem se Rozvodí přiblížil. Musím se nutit do každého kroku, jak moc mne nohy bolí. Nejde jen o šlapky, ale o celkovou únavu po vzdálenostech a tempech posledních dní. Když konečně vystoupám vzhůru a vidím přístřešek, dostaví se pocit neskutečné úlevy. Dnes už nikam dále nepůjdu. Lezu dovnitř, sundávám si boty a na stole si chystám spaní. Na zemi je neskutečný nepořádek a hlavně hromada vyjglů od cigaret, takže spaní na zemi nepřipadá v úvahu. Lavičky jsou naopak tak úzké, že bych se zde nevyspal. Jediná možnost je tedy udělalt si lůžko ze stolu, ani jedna strana se však nedotýká zdi, takže to musím vymyslet nějak šikovně, aby mi záhlavek během noci nepadl na zem. Nejlepší bude, když se od okraje stolu natáhnu dostatečně daleko. Ať mi na druhé straně klidně přečuhují nohy, ale za hlavou prostě musím mít rezervu.

Natahuji na stůl tyvek, pak evapěnu a nafukovačku. Už teď je docela chladno a vypadá to na velice mrazivo noc, takže si na sebe oblékám také péřovku, do spacáku však ještě nelezu. Jdu před přístřešek, čistím si zuby pod nádherně hvězdnou oblohou a až pak se vracím. Naposledy si ještě vypláchnu to obrovské místo bez kůže v mém stehnu, obvážu to obvazem a až pak konečně lezu do spacáku. Netrvá dlouho a já usínám mrtvolným spánkem, který až do rána nic neruší.

50,1km 1273↑ 625↓

Šumava - Den 1. →