Poklusem klus Šumavskou subprovincí - Den 5.

Šumava - Den 1.

4.6.2026

Ráno se budím do pořádné zimy a mlhy. Z péřovky prakticky nevylezu, dokud nevyrazím na cestu a část věcí si také balím s nohami ve spacáku, kalhoty si však na cestu neobleču. Je mi jasné, jak moc by se šoupaly přes mou popálenou nohu a co by to s ní udělalo. Vždyť ten obvaz na ní pořádně nedrží ani v noci ve spacáku, natož pak za chůze v dlouhých kalhotech. Nene Dave, zůstaň pěkně v kraťasech.

Svlékám si spacák z noh a cpu ho na dno batohu. Pak do něj cpu tričko na spaní a další věci, dokud to tady nasbalím úplně všechno. Až pak do batohu letí bunda a já se natahuji pro boty, než si je však obuji, dělám oproti včerejšku drobnou změnu. Ty dámské vložky se strašně krčily při oblékání, což docela chápu, proto je dnes dávám pod prošlapanou vložku v botě. Takto se obouvají mnohem lépe. Před cestou si ještě rychle vyčistím zuby a pak konečně vyrážím na cestu mlžnými lesy. Prakticky okamžitě cesta klesá a vede mne k Čertovu jezeru, které se mi včera zdálo jako nekonečně vzdálené, nyní jsem však do deseti minut u něj. Stejně jako před lety se nad ním drží mlha a moc z jeho okolí nevidím, ale aspoň neprší. Tenkrát jsem zde totiž dorazil úplně durch mokrý za nehorázné průtrže mračen a místní srubovitý přístřešek mi byl velkou záchranou. Pamatuji si ještě dnes, jak jsem tam mezi trámy na kus špagátu věšel všechny své věci, které stejně do rána neuschly, tak jako já jsem se ve spacáku za celou noc nezahřál a do rána tam klepal kosu. Mám však pocit, že přístřešek letos stojí jinde než tenkrát. Že by ho přesunuli, nebo se pletu? Řekl bych, že B bude správně. Přeci už je to 6 let od doby, kdy jsem tu byl poprvé a naposled.

• 

• 

• 

Opouštím břehy jednoho z mála ledovcových jezer u nás a pokračuji dále mlžným lesem stále níže. Mlha mezitím řídne a stoupá vzhůru nad stromy, kde se mění v mraky plující po modré obloze. Opravdu, za půl hodiny po mlze není ani památky, je teplo a mezi stromy pozoruji nebe, na kterém se teprve tvoří velká bílá oblaka. Tou dobou přicházím k rozcestí, kde červenou opouštím a po modře značené stezce scházím do Železné Rudy. Vím však přesně, kam bych došel po červené, protože jsem odsud před lety přišel - k dalšímu velkému vietnamskému obchodu na hranicích, kde prodávají hlavně levný alkohol a cigarety. Já však dnes potřebuji klasický obchod, lékárnu, kde snad seženu něco na mou nohu a také Alzabox, kde mne čekají nové kryty na telefon a také pár kousků skvělého jídla od Real Turmat. Proto opouštím hlavní tah červené trasy a pokračuji do nedalekého města.

Scházím lesem stále níže asi deset minut a les náhle střídá malá louka, která mi aspoň trošku otevírá rozhled do okolní krajiny. Netrvá dlouho a já přicházím na kraj města, kde mne hned vítá benzinka Orlen. Paráda, projednou jsem sešel z hor a mají otevřeno. Okamžitě si tam jdu dát kafe, na místě však neodolám ani pikantnímu hot dogu s belgickou omáčkou. Tomuhle říkám královská snídaně. Ještě se královsky vysrat a bude to ideální den. Ptám se proto, kde mají záchod a po jídle jdu rovnou tam. Pak pokračuji městem k místnímu Coopu, před kterým jsou také Alzaboxy. Než však vyberu svou poštu, chci si v klidu nakoupit.

Procházím obchod, kde si opět kupuji vysočinu a tortily na další dny. Mimo ty si kupuji také další balenou buchtu na pozítřejší snídani, ovoce, vody a v sekci s čerstvým pečivem neodolám vdolkům, která podél hranice s Bavorskem často nabízí. Docela jsem si je zamiloval a protože jeden hot dog energii na půl dne chůze horami úplně nedodá a já mám stále hlad, hned si tři kupuji s tím, že je pak někde v klidu na lavičce posnídám. Pak jdu před obchod, kde si vybírám svou poštu a vše postupně balím do batohu. Jen kryty na telefon teda rozbaluji okamžitě a jak záhy zjistím, kryt na display přišel prasknutý. No nevadí, teď to nevyřeším. Lepší nějaká ochrana naž žádná. Lepím ho tedy na přední obrazovku telefonu, pak se zvedám a pokračuji ve své pouti napříč městem. Vracím se k hlavní silnici, kolem které kousek pokračuji a záhy přicházím k lékárně, kde ukazuji, co se mi tři dny zpátky stalo a co mi na to můžou dát. Paní je tak hodná, že si to okamžitě jde prohlédnout a uklidňuje mě, že to vypadá dobře. Ať s tím nadále nakládám jako teď, několikrát denně to čistím vodou a hlavně nedezinfikuji. Když jin prozradím, že jsem udělal přesně pravý opak a hned první večer to zalil Jodizolem, jen bolesti skřivý rty, ale prý jsem tomu nijak neuškodil, jen jsem musel hodně trpě. No, to teda jo!

Nakonec mi dává dva čisté obvazy, dva mastné tyly, kterými si to mám na noc přeložit, ať se mi obvaz nelepí do rány a healing gel, kterým si to mám mazat, než to zavážu, ne však přes den, aby se mi do toho nelepil prach a jiná špína. Moc ji děkuji, platím a odcházím.

Hned před lékárnou zahýbám z hlavní cesty a scházím kousek dolů po chodníku. Zde je lavička, kde si sedám, celý nákup balím a pak snídám před chvílí zakoupené vdolky. Jsou výborné, ale měl jsem až moc hladové oči když jsem byl v obchodě a se třetím horko těžko bojuju a nakonec ho ani nedojím. Než vyrazím, musím vyřešit ještě jeden problém. Z hotelu, kde jsem včera večer dělal rychlou rezervaci na tuto noc, dostávám zprávu, že mám dorazit nejpozději do osmi večer. Je však skoro deset, na Modravu to je skoro 35km a mé bolavé nohy nejsou momentálně úplně v kondici. Budu dělat co se dá, ale nejsem si jistý, jestli to do osmi zvládnu, proto raději zpátky píšu zprávu o mé situaci.

Opět vstávám a vyrážím na cestu. Tak jako včera i dnes chodidla z počátku bolí a já kulhám na obě nohy, mám však pocit, že oproti předchozímu dni je bolest mnohem snesitelnější a ustupuje rychleji. Ani tak však nejde o nic příjemného.

Pokračuji Železnou Rudou a marně vyhlížím restauraci, kde jsme se před lety s kamarády schovávali před nekončícím deštěm a dlouho do odpoledne mastili karty. Dojdu až k trati, přecházím na opačnou stranu a dále pokračuji mezi vesnickými domky. Před jedním nějaký děda seká dřevo, od dalšího vychází turisticky oblečená babička a míří k lesu. Domy končí, střídají je louky a na nich se pasou krávy. Zasněně pokračuji krajinou a najednou mám před sebou přímo uprostřed cesty dvě veverky, sotva mě však zmerčí, rozdělují se, každá běží na opačnou stranu široké pěšiny a rychle šplhá na strom. Najednou jsou obě tatam.

Ještě chvíli pokračuji po zeleně značené stezce mírně se vinoucí mezi loukami a zanedlouho přecházím na červenou stoupající lesy. Tu a tam potkávám cyklisty nebo jiné chodce, kteří mě zdraví zvučným "Servus!" úplně stejně, jako se zdravíme v Tyrolsku. Až tady si uvědomuji, jak moc se mi cestou mění pozdravy s lidmi, které potkávám. Úplně na začátku to bylo hlavně polské Czesz a čeké Ahoj, pak se najednou začalo objevovat také německé Hallo, které na Ještedsko-Kozákovském hřbetu a v Lužických horách na chvíli docela utichlo a všude zněla hlavně čeština. V Labských pískovcích se však německé Hallo začalo objevovat znova, v Krušných horách znělo někde prakticky neustále a pak přišel liduprázdný český les, kde mne tiše zdravily tak leda srnky, které jen nechápavě zíraly, co tady dělá člověk. A teď, tady na Šumavě na hranicích s Bavorskem a nedaleko rakouska konečně zase mé drahé srdečné Servus. Ah, jakou já mám najednou radost. Vždyť tohle jsou úplně jiní lidé než tam na severu.

Pokračuji lesy dále a stoupám stále výše. Koruny stromů se mezitím snižují, les se stává divočejší a já vidím také něco málo z okolní krajiny. I když je obloha modrá a plují po ní mraky, není takové horko, jaké bych čekal a jaké mne provázelo krušnohořím. Vlastně je docela chladno, což mé spálené noze vůbec ale vůbec nevadí. Právě naopak. Moc si to užívá!

Krátce před dvanáctou přícházím k obrovskému přístřešku, kde si sedám na lavičku, abych si na chvíli odpočinul v klidu přírody a zkontroloval, zda jsem nedostal nějakou zprávu z hotelu, kam dnes mířím. Prý není problém, když dorazím později, restaurace má otevřeno do desíti, a tak mi tam dyžtak nechají klíč u kolegy. Paráda, můžu zvolnit. Stejně mám dobrý čas a tak vysoko jako nyní už dnes nepůjdu. Úplně bez kopců to nebude, ale věřím, že to do té osmé nakonec přeci jen zvládnu. Odepisuji, děkuji a přemýšlím, zda si dát oběd hned nebo později, mezitím ke mě však na kole přijíždí nějaký starý Bavorák a hned se se mnou začíná bavit o všem možném. Léčí se tady někde s astmatem a přes den vyráží na cyklotoulky Šumavou. Sám ani pořádně neví, kam chce dnes jet, na jednu stranu zmiňuje, že by chtěl na Pancer (Pancíř, jak mi záhy po studiu mapy dojde) nebo k jezeru Laka, ale že neví, jestli obojí stihne, a tak mu v mapě hledám co je jak daleko. Nakonec se rozhodne pro jezero Laka, ale stejně ještě neodchází a povídá si se mnou. Je moc zvědavý, a tak nakonec ví vše o mé cestě i tom, kde pracuji nyní, kde jsem pracoval loni nebo že jsem dělal na severu německa. "Kde tam?" "Meklemburg-Vorpommern." "Ach so, tam mezi Prusy,” směje se. "No on i můj děda byl Prus," a vysvětluji mu složitou historii Hlučínska a mé rodiny. Docela ho to zajímá, dokud si nevšimne mé spálené nohy. "To jak se ti stalo?" "Vařil jsem a převrátil na sebe horkou vodu." "S tím musíš k doktorovi. Nebo do nemocnice." "Stalo se to před třemi dny a dnes se mi na to koukali v lékarně." "Ale stejně s tím musíš k doktorovi." "Ne, byl jsem v lékarně. Prý to vypadá dobře."

No ještě chvíli se o tom dohadujeme, ale neshodneme se. Dalším velkým tématem, okolo kterého ten děda krouží, je jeho starost, jestli nespím venku. Vždyť přece musí být zima.

No nakonec se mě ještě jednou ptá, jak daleko je to k jezeru Laka a jestli je to opravdu jen z kopce, pak se se mnou loučí, sedá si na kolo a jede dolů. Já se zvedám taky a vyrážím na cestu. Ta odsud dále mírně klesá a zanedloho mne přivede na rozcestí, kde z široké štěrkové cesty musím sejít a pokračovat po úzké stezce scházející divokým šumavským lesem. Až tady mi dojde, jakou jsem udělal chybu, když jsem pánovi říkal, že to je jen 2,5km. Vždyť já tam neměl nastavenou cyklotrasu, ale turistickou a tudy prostě jet nemohl. No, snad si příliš nenadjede. A snad ho u jezera nepotkám, aby mi hned mohl vynadat. Ale co jsou to 2,5km navíc na kole? Zhola nic.

Scházím několik metrů níže a přecházím na stezku, které jen pohodlně klesá a směřuje malebnou krajinou směrem k jezeru. Kolem rostou nízké sytě zelené stromky, ještě nižší porost borůvčí a nad tím vším se zvedají zaoblené kopce obalené šumavskými hvozdy. Opravdu moc se mi zde líbí. Snad nikde jinde jako tady nemá člověk pocit takové rozmanité divokosti přírody. Kde jinde roste tolik druhů stromů pohromadě a tak neuspořádaně, jako právě na Šumavě?

Netrvá dlouho a přícházím k dalšímu z ledovcových jezer na mé cestě Šumavou. Po jeho břehu vede malá dřevěná lávka, po které ho obcházím. Několikrát se zastavím, udělám pár fotek a pak ho zase opouštím - nesleduji však červeně značenou stezku, která je v tuhle roční dobu na následujících úsecích uzavřena. Místo toho odcházím po modře značené trase směrem nouzovému nocovišti Hůrka, kam jsme tenkrát s klukama dorazili za chladného vlhkého večera po hodně deštivém odpoledni. Jsem zvědavý, kdy mi začne být krajina povědomě známá.

Opět tak přecházím na širokou štěrkovou cestu, po které pokračuji dále. Z počátku jdu lesem, ale ten pak opět ustupuje loukám obehnanými hradbou lesa. Ani ty však nejsou zcela bez stromů a na jejich travnatých plochách tancují osamnělé stromy různých druhů. Na to, že je teprve čtvrtek a prázdniny začínají až za měsíc, zde potkávám neskutečně moc lidí.

Blíží se půl jedné, když konečně přicházím k nocovišti Hůrka. Hned je mi jasné, kudy jsme tenkrát dorazili. Kolem jezera Laka jsme vůbec nešli, ale naopak po žlutě značené stezce přicházející z mé levé strany. Procházím kolem nocoviště a záhy přicházím ke zřícenině kostelíku. Ani ten si nepamatuji, ale taky byla večer mlha a ráno nám naopak docela slušně pršelo, jen co jsme se sbalili a vyšli, takže jsme řešili úplně jiné věci. Mám hlad a docela bych si zde i sednul, ale všechny stoly a lavičky, které tady v okolí stojí, jsou plně obsazeny - a to jich zde není vůbec málo. Co tady sakra dělá tolik lidí takto během týdne mi hlava nebere. Jsem docela rád, že tady nejsem o víkendu a ještě k tomu během prázdnin.

Přecházím na žlutě značenou stezku vedoucí mne kolem zříceniny starého kostela svatého Vincence i staré hřbitovní Kaple zaniklé obce Hůrka a místo opouštím. Značení mne z počátku vede po úzké stezce mezi stromy a následně přechází na širokou cestu, přičemž se nepřestávám rozhlížeš, kde bych si sednul a uvařil. Všude kolem je však les našeho nejkrásnějšího Národního parku a mi se zde nechce chodit moc mimo stezku a vařit si jen tak někde na zemi mezi jehličím. Proto šlapu dále a doufám, že co nejdříve něco najdu. Pokračuji tak další tři a půl kilometru, dokud nedojdu na rozcestí, kde zase měním barvu. Žlutou střídá zelená, která mne vede po úzké stezce opravdu malebnou krajinou další necelé dva kilometry. Musím říct, že i zde se mi velice líbí a hlavně jdu úplně jinudy, než před šesti lety a postupně tak objevuji jiná zákoutí překrásné Šumavy.

Jsou skoro dvě odpoledne, když konečně minu rozcestí Formberg a jen kousek za ním narazím na hromadu klád na okraji široké lesní cesty, po které odsud dále budu pokračovat do Prášil. Zde si konečně sedám na jednu z klád a sundávám boty, aby si mé extrémně bolavé nohy taky odpočinuly. Pak vytahuji vařič, na ten pokládám ešus s vodou a připravuji si oběd. Než voda zavaří, otevírám si také redbull abych se nakopl na další putování.

Voda zavaří coby dup, zalévám s ní jídlo a chvíli čekám. Jako vždy si část dávám do tortily, abych se více zasytil na další putování, dlouho zde však sedět nechci. I když nebude problém, pokud na Modravu dorazím až po osmé. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že bych to neměl stihnout.

Po obědě si zde ještě chvíli posedím a u toho se docela pomalu a neochotně balím. Vím přesně, co mě čeká, sotva vyjdu a udělám první kroky. Boles chodidel, jako by mi je někdo drtil v těsných stahovacích ocelových botách. Obouvám se, zvedám se a hned mi dochází, jakou blbost jsem udělal, když jsem si prostě jen tak sednul na klády u silnice, aniž bych si je lépe prohlédl. Sedl jsem si přímo do smůly. Není ji tady moc, ale stejně mám malý lepivý trek přímo na zadku. Nevadí.

Dělám první kroky a neskutečně to bolí. Nepřestává to ani po příchodu do Prášil, které byly docela nedaleko. Pomalu procházím obcí a u toho se snažím zorientovat a odhadnout, kudy jsme se pohybovali s kamrády tenkrát. Pamatuji si, že jsme si kupovali snídani a kafe v nějaké místní pekárně, ale nikde ji nevidím. Zatímco tenkrát jsme odsud za silného deště šlapali vzhůru na Prášilské jezero, jenž se nám stejně z velké části skrývalo v mlze, dnes volím jinou cestu. Vůbec se mi nechce šlapat strmě nahoru tím kamenitým terénem a taky chci poznat jiné části Šumavy, takže jsem se rozhodl pokračovat z Prášil po žluté na rozcestí Gruberg a odsud dále po žluté a modré až na rozcestí Tmavý potok, kde se opět vrátím na červenou vedoucí mezitím po sezónně uzavřených stezkách.

• 

• 

Opouštím Prášily a dále šlapu po široké klidné asfaltce, která neklesá ani nestoupá. Bolest spodních chodidel mne však neopouští, naopak urputně bodá napříč šlapkami. Kolebám se jak kačer po análu, skřípu zuby a stahuji obličej bolestí. Co pár kroků zastavuji, abych spočinul. Je to strašná bolest a nevím, jestli takto zvládnu putovat ještě tři dny. Možná nebude od věci to zítra na Modravě ukončit. Nechce se mi však opět končit přechod Šumavy v polovině cesty. To absolutně nepřipadá v úvahu. Dave, to nějak zvládneš!

Cesta mne přivádí na rozcestí, kde asfaltku opouštím a dále šlapu po široké štěrkové cestě, která jen mírně stoupá a táhne se smíšeným šumavským lesem a občasnými vřesovišti. Docela brzy si všímám výstražných cedulí, že nemám opouštět stezku, protože se kolem válí nevybuchlá munice. Jářku, tohle jsem tady nečekal. Vím, že tudy procházelo silně střežené hraniční pásmo a rovněž se za komančů jednalo o vojenský prostor, ale podobné cedule jsem viděl naposledy v Chorvatsku při přechodu Velebitu, to si ovšem prošlo jendím z nejkrvavějších konfliktů na Evropském kontinentu od konce druhé světové války. Tohle se přece vůbec se situací na Šumavě nedá srovnávat.

• 

• 

Od rozcestí Slunečná začíná cesta docela stoupat a u mně se krom bolesti nohou ozývá také únava. Aby taky ne. Z Chebu šlapu už pátý den a vůbec se nešetřím. Navíc v Chebu možná začala má rychlá cesta přes Šumavu a Český les, ale mezitím jsem přešel bez pořádné pauzy celý Ještědsko-Kozákovský hřbet, Lužické hory, Labské pískovce a Krušné hory. Možná tam bylo pár dnů, kdy jsem šlapal méně, ale sumasumárum šlapu bez celodenní pauzy už šestnáctý den a posledních dva týdny do toho docela šlapu a sázím tam 40-50km denně - teda podle map. Jak už díky Vagabundům vím, ono se jim to měření tras docela rozchází s realitou a podle Garminek vždy našlapali nějaké ty kilometry oproti mapám navíc.

Stoupání se opět mírní. Už jsem docela vysoko a výhledy na okolní krajinu na sebe nenecháají dlouho čekat. Kolem mne se rozprostírají divoké horské lesy a za jejich vysokými sloupy na mne vykukují zaoblené hřebeno zalesněných hor. Šlapu dále a docela rychle přicházím k rozcestí nová studnice, od kterého pokračuji po další ze šumavských asfaltek. Právě zde se poprvé objevuje také modré značení, které odsud dále sleduji. Cesta opět začíná o něco více stoupat a vede mne k vyhlídce Zelená hora, odkud se mi naskytne další krásný výhled na nekonečné šumavské lesy vlnící se široko dalko kolem. Cesta záhy opět začíná klesat a se změnou terénu se dostavuje i trošku jiný tip bolesti. Stejně jako včera večer přecházím ze svižné chůze v pomalý běh, díky čemuž se mé šlapky nedotýkají tak dloho země a proto pak ani tolik nebolí.

Krátce po půl šesté najednou scházím do míst, která docela dobře poznávám. I když nám před šesti lety docela pršelo, obloha byla zatažená a krajino se procházely obláčky mlhy, ta krajina podél Javořího a Roklanského potoka směřujícího k Modravě je naprosto nezaměnitelná. Kolem se táhnou zelené louky a vřesoviště, na kterých jen tu a tam stojí osamělý smrčeka, které se dále od cesty shlukují v les. Louky pak protíná tmavá hladina horského potoka putující kamenitým korytem. Na Modravu už to nemůže být daleko. Sedám si na zem, abych si odpočinul a koukám do mapy. Mám pravdu, na Modravu je to jen 6km, takže jsem do hodiny tam. V nohách už mám přitom 35 kiláků. Najednou je mi až líto, že zrovna dnes mě čeká ubytování, protože do slunce západu bych ještě minimálně deset zvládl, ale na druho stranu, třeba si dnes mé nohy odpočinou a zítra to už nebude tolik bolet. Nemusím to přece každý den hnát od slunce východu do slunce západu.

Chvíli si zde posedím a pak svižně pajdám dále. Okolní krajina se mi však velice líbí, a tak se nad ní tak rozplývám, až z toho začínám ignorovat bolest spodní části zadních končetin. Tu a tam zastavím, abych si udělal fotku a najednou šlapu kolem nouzového nocoviště Modrava. Pak míjím první domy na okraji obce a kolem restaurací s plnými zahrádkami šlapu do centra obce. Cestou se rozhlížím, kde bych případně mohl zajít na jídlo a přemýšlím, v jakém stavu asi bude hotel, který jsem si pro dnešní noc rezervoval. Některé recenze ve mě trošku budí obavy, co že mě tam vlastně čeká.

Procházím centrem, přecházím přes most a za lehkého mrholení, které se náhle dostavilo, mířím k hotelu na okraji Modravy. Zde na recepci sedí obrovský pán s dlouhými vlasy a hned na mě volá: "Vy jste David? Zrovna jsem vám chtěl volat, jak jste na tom." Je přitom teprve sedm hodin, takže jsem měl na příchod ještě hodinu čas. Je to i tak velice milé.

Odevzdávám občanku a provádíme Check-In, přičemž se pán začíná vyptávat na mou cestu. Chvíli zde pokecáme a pak se vydávám na pokoj, který je navzdory pobouřeým recenzím luxusní. Fakt nechápu, co někteří jedinci očekávají. Okamžitě vybaluji nabíječky a powerbanky. Do jedné nabíječky zapojuji telefon, aby se mi mezitím aspoň trošku dobil a do druhé powerbanku, pak se svlékám a utíkám do sprchy, kterou si po těch pěti dnech opravdu užívám. Jen musím opratrně, abych si horkou vodu nestříkal do otevřené rány ve stehni. Čistý a voňavý se pak vracím na pokoj, beru si protpocné tričko, ponožky a spoďáry a jdu si je aspoň přečvachnout v umyvadle. Tuhle část práce mám výrazně raději, než následné důkládné ždímání, které mne příliš nebaví a zdá se mi nekonečné.

Když mám vyprávno a rozvěšeno, vytahuji s nabíječky telefon, hážu tam druhou powerbanku a jdu si na chvíli lehnout. Nechci spát, jen si odpočinout, a tak beru do ruky telefon a s blížícím se koncem mé velké cesty se dávám do velkého třídění fotografií. V osm se pak zvedám, oblékám čisté tričko, převazuji nohu a oblékám kalhoty. Po té se vydávám na večeři dolů do restaurace, než však sejdu schody, cítím, že se mi obvaz sesunul a kalhoty se dotýkají přímo rány. Vždyť to říkám pořád, převázat si nohu a putovat v kalhotech, tak si ránu akorat rozdráždím a dostanu do ní nějakou infekci. Putovat navolno s odhaleným stehnem a několikrát denně ho vypláchnout vodou je mnohem jistější.

Sedám si k malému stolu uprostřed docela plné restaurace, kterou pobíhá jen jeden vystresovaný číšník. Je mi hned úplně jasné, do jakého modelu české gastronomie jsem zapadl. Přesně do takového, pro který jsem zde po škole nezůstala a šel za hranice. Jeden recepční, jeden číšník a v kuchyni beztak taky jen jeden kuchař na všechno. Ne děkuji, tohle fakt k životu nepotřebuji. Snad jako jediný pro svou zušenost z mládí s ním mám pochopení, a tak jsem milý, přátelský a nijak na něj nenaléhám. Až přijde, tak přijde. A navzdory stresu který zde má je i on k lidem milý a přátelský. Jen když zaleze do kuchyně, tak vždy třískne s jídeláky o stůl, ale úplně ho chápu.

Chvíli studuji jídelák a nakonec si objednávám pivo a ptám se, jak velký je tatarák a porce topinek, abych věděl, zda mi to bude stačit nebo si mám dát ještě něco. Prý je to o 200 gramů a plný košík topinek, takže mi to určitě stačit bude. Objednávám si tedy a čekám. Než dopiju pivo, přistane přede mnou obrovská porce tataráku a pořádná nálož topinek. Jo, tohle mi určitě stačit bude. Beru si topinku, mažu na ni tatarák a vkládám ho do úst. Je opravdu moc dobrý. Po jídle si dám ještě pivo a než ho dopiju, tak cítím, jak mi padá hlava. Dopiju tedy, zaplatím přičemž na dýžku nešetřím a vracím na pokoj. Tady si lehám do postele a okamžitě usínám.

41,5km 948↑ 1123↓

Šumava - Den 2. →