Poklusem klus Šumavskou subprovincií - Den 6.

Šumava - Den 2.

5.6.2026

Budím se v šest ráno, jak je u mě zvykem a protože snídaně jsou až od osmi, mám ještě spoustu času, kdy se můžu buď válet nebo naopak začít balit. Prvně si teda ještě chvíli poležím a až pak vstávám z postele. Zdá se mi, že je venku navzdory denní době nějak šero, a tak se jdu podívat k oknu. Nejen, že je zataženo, ale dokonce i prší. Stejně jako před lety mne zde dostihla tahle pošmourná mizérie, tentokrát však na opačné polovině Šumavy. Nejsem z toho šťastný, ale nejsem ani vyloženě nešťastný. Navíc se to během dne může změnit. Minimálně dopoledne však budu muset nějak chránit mou popálenou nohu jak proti dešti, tak i proti otírání plášťenkou, takže se poprvé pokusím jít s obvázeným stehnem a u toho budu doufat, že se mi obvaz nebude příliš posouvat. Zatím však nohu rozbaluji, aby aspoň chvíli dýchala. Navíc si chci dát ještě jednou sprchu než vyjdu, takže to znova obvážu až pak. Mezitím se balím.

Je půl osmé a já mám skoro sbaleno. Snídaně je až v osm, ale podle recenzí je restauarace tak malá, že kdo nepřijde mezi prvními, musí stát venku a čekat, až se uvolní místo. To si nemůžu dovolit, a tak tam chci být co nejdřív. Dávám si tedy rychlou sprchu, převazuji nohy a už deset minut před osmou opatrně šlapu po schodech dolů. I když jsem si docela odpočinul, šlapky stále docela bolí, tak stejně jako včera dolů docela pajdám. Na recepci jsem první, dveře do restaurace jsou však stále zavřené. Mezitím přichází ještě jeden pár důchodového věku, a tak zde stojíme spolu a povídáme si. Zanedlouho přichází ten vystresovaný číšník, co tady včera běhal sám tak do jedenácti večer a otevírá nám. Má na starosti snídaně a je tady na to opět úplně sám. Že se mu to vyplatí. Na tohle bych se už dávno vykašlal a šel dělat jinam.

Jdu do restaurace a využívám toho, že jsme zde první. Okamžitě si nabírám talíř vajíček, párků a slaniny a dávám ho na stejné místo, jako jsem seděl včera večer. Pak se vracím k pultu, kde je připravený snídaňový bufet a dělám si kafe, než se zde udělá řada, opět ho odkládám na svém místě a rychle si jdu pro džus a pečivo. Když si konečně sednu a dám se do jídla, můžu si jen libovat, jak chytrý to byl tah. Restaurace se plní a u pultu s jídlem se tvoří řady. Za chvíli si není kde sednout, a tak se tvoří další dlouhá řada u vstupu do restaurace. No jsem rád, že jsem si tady dal nástup jako důchodce před Kauflandem ještě před otevíračkou. Rychle se najím, dopiju kafe a víc se zde nezdržuji. Vracím se na pokoj, kde si ještě jednou pečlivě převazuji nohu, protože obvaz se mezitím zase sesunul a pak dobaluji poslední věci. Hned však ještě nevyrážím. Venku je opravdu ošklivo a vůbec se mi do toho deště nechce, a tak tad ještě chvíli stojím a se znechucením koukám z okna. U toho ještě čekuji předpověď na tento den i ty následující. Nakonec se však přeci jen soukám do pláštěnky a po deváté konečně vyrážím na cestu. Vzhledem k tomu, že jsem na Šumavě, stejně nemůžu večer spát jen tak někde venku a musím to ukončit na nějakém nouzovém nocovišti, takže pro dnešek mám plán docela jasný.

Opouštím hotel a za docela silného deště šlapu zpátky směrem na Modravu. Na zastávce se krčí skupinka lidí, kteří stejně jako my před lety za stejného počasí čekají na autobus, který je odveze někam pryč, já však odhodlaně pokračuji v mé cestě českým pohraničím. Zanedlouho opouštím obec a dále šlapu po širokých cestách lesy vzhůru. Chvíli prší více, chvíli méně a chvíli jen tak mrholí, pršet však nepřestává po celou dobu, co šlapu vzhůru. A stejně tak za celou dobu nepotkám jedinou živou bytost - ani člověka, ani srnku.

Kolem dvanácté přecházím přes Černou horu, kde konečně přestává pršet a mi se otevírají první výhledy na krásné Šumavské lesy, ze kterých vystupují oblaka mlhy a spojují se mračny převalujícími se nad zelenými zalesněnými údolími. Je to moc hezký pohled.

Cesta opět začíná klesat níž a já vím, že za chvíli bych měl procházet kolem pramene Vlatavy, kde jsme před lety nocoval. I letos jsem si na tento přístřešek myslel, ale nakonec vše dopadlo jinak a já nocoval v Modravě. Abych pravdu řekl, vůbec toho nelituji - má sešlapaný chodidla si tak docela odpočinula a já dnes můžu pokračovat téměř bez bolesti. Je to neskutečný pocit smět zase jít a u toho netrpět. Věřím, že nemuset dnes končit cestu na posledním nocovišti před závěrečným hřebenem, tak dojdu dnes zase jednou i docela daleko.

Netrvá dlouho a míjím rozcestí, kde se dá odbočit k pramenu Vltavy, kde je i onen přístřešek. Jsem docela překvapen, že neleží přímo tady na hlavní trase, ale že je ještě asi půl kiláku mimo, ale šel jsem tudy před šesti lety, tak se dá pochopit, že si tu cestu nevybavuji až tak dobře.

• 

• 

• 

Od rozcestí má cesta opět chvíli stoupá a mi se odhalují další výhledy do zalesněné šumavské krajiny, pak ovšem cesta opět začíná scházet z kopců stále níže, až mne přivede na okraj lesa na dohled vesničky Bučina. Sledovat červenou značku, jdu skrz obec, já to však beru po modře značené cyklotrase, čímž si ušetřím dobrý kilometr cesty a do dvaceti minut se tak na červenou opět napojím. Pohodlná asfaltka mne přitom vede skrz spasné zelené louky, na kterých tancují nejrůznější stromy, jako tomu je snad jen na Šumavě. Ty shluky stromů nejrůznějších druhů a různého stáří, které roustou tak krásně nahodile rozptýlené působí až nepřirozeně - a přitom není nic přirozenějšího, než divokost, s jakou zde vše roste. Neskutečně se mi zde líbí.

Cesta mne vede dále přes Knížecí pláně, což jsou další rozlehlé louky navazující na ty předchozí. Zde se napojuji zpátky na červenou, která mne zanedlouho přivádí k zaniklé stejnojmenné obci. Dnes zde po ní zůstalo jen pár hrobů a kostelík na pahorku, kde se setkávají stromy v malou remízku. Právě ve stínu těchto stromů je několik laviček s posezením a také několik přístřešků a protože je počasí stále nestabilní a provází mne neustálé přeháňky, sedám si právě zde a chystám si oběd. Z batohu si vytahuji vařič, vařím si kebab od Real Turmat a k tomu si vytahuji dvě tortily, které jím plním. Pak se s chutí dávám do jídla. Taky si nezapomenu uvařit kafe a doplnit vitamíny malým červeným jablíčkem. Mezitím se přežene asi poslední silná přeháňka tohoto dne, kterou zde přečkám a když konečně vyjdu zase na cestu, už se ta šedá mračna nade mnou trhají a blednou do sněhově bílé.

Asi po hodině konečně opouštím svůj úkryt a konečně vyrážím na cestu dále. Z počátku kousek klesám, pak asi dva kilometry mírně stoupám vzhůru. Zbytek cesty je však velice pohodový a nenáročný. Putuji na dohled hranice přes rozlehlé podmáčené louky a drobné mokřady, kde opět osaměle postávají nejrůznější druhy stromů - tam vysoká olše, tam malá bříza, o kus dále podsaditý smrček a okus dále jeho statný otec. Je to divoká barvitá mozajka, která se mi neskutečně líbí. Opravdu moc! Jsem jako v pohádce.

Pokračuji dále a krajina se mění. Chvíli šlapu v sevření lesa a záhy opět po stezce mírně stoupající přes zelené louky na dohled lesů. I když jsem na horách a pohybuje se v asi tisící metrech nad mořem, vůbec si tak nepřipadám. Krajina je tak malebná a mírná, že se cítím spíše jako někde v údolí. Napravo ode mne se docela mírně vzhůru svažuje louka porostlá vysokou trávou, na opačné straně mám plot a za ním pastvinu svažující se ode mne dolů, za tou jsou lesy a nad ty se opět zvedají zalsněné vrcholy Šumavy. Oblohu opět zakrývají těžká šedá mračna, ale neprší z nich. Jen se prohánějí po obloze, kde vytvářejí dramatuckou atmosféru a tu a tam některý přeběhne po louce, na které se na dohled ode mne pase obrovské stádo krav. Tady se zase jednou zastavuji, fotím, točím a nasávám kouzlo místa. Nechce se mi dále, jak se mi zde líbí, a na druhou stranu jsem zvědavý na krásná místa, který mi tichá a liduprázdná Šumava dnes odhalí.

Pokračuji liduprázdným kouzelným krajem a velice si to užívám. Mraky najednou zase mizí a mi snad poprvé za den začíná být docela teplo. Obloha je modrá, pomalu po ni plují mraky a slunce svítí. Cesta začíná opět klesat a vede mne po stezce v úzkém sevření mladého lesa. Najednou předemnou kráčí nějaký podivín oblečený v otrhaných kalhotách a vytahané košili. Na první pohled vypadá jako bezdomovec, ale co by zde dělal? Okamžitě si vzpomínám na knihu "Raději zašílet v divočině" o šumavských samotářích. Že by to byl jeden z nich?

Pokračuji za ním až na rozcestí u nocoviště Strážný, odkud on pokračuje dále do vsi pod námi. Já odbočuji a mířím k nocovišti. Je půl šesté a pauza by mi docela bodla - a taky večeře hlavně. Kdo ví, kde narazím zase na možnost si takto pohodlně sednout a jestli budu mít stále tak dobré počasí. Sedám si zde teda, rozkládám vařič a chystám si večeři. Mezitím přichází nějaký mladý Němec, který zde dnes hodlá nocovat. Tábořiště se však může používat až od šesté, a tak si zatím stan nestaví a sedá si ke mě. Na toulky Šumavou má jen dva dny a sám pořádný plán nemá. Dnes přišel po jedné cestě sem a zítra se asi vydá po jiné zpátky. Nakonec se se mnou loučí s tím, že se zajde najíst dolů do vsi. Já zde zůstávám, vařím si a večeřím. Po jídle se opět zvedám a vydávám na cestu. Mým cílem pro tuto noc je nocoviště v Novém údolí. Snad tam bude stejně prázdno jako tady.

Po jídle pokračuji dále po červeně značené trase. Ta klesá níže lesem a vede mne k silnici, pod kterou musím podejít. Sotva se ocitnu na opačné straně, začíná pršet. Déšť však nemá dlouhého trvání, takže pláštěnku vytahuji úplně zbytečně, protože po pár krocích opět zastavuji a sundávám ji. Kousek pokračuji podél silnice a pak zahývám doprava. Pokračuji po asfaltové silnici ArchitekTúra BEZ HRANIC a u toho se zamýšlím nad docela nedávnou minulostí, kdy by mne za cestu touhle nádhernou krajinou pravděpodobně zastřelili. Ještě že jsou ty časy už dávno pryč a snad se jen tak nevrátí. I když s těmi, co právě vedou naši zemi, jeden nikdy neví, do jakého světa se probudí zítra.

I když jdu po asfaltové cestě, okolní krajina je velice nádherná. Na obě strany ode mne se rozprostírají louky v dáli ohraničené lesem a já si najednou všímám, že některé ze stromů lemujících cestu jsou ohlodané.

Popojdu blíž k jednomu ze stromů, prohlížím si ho a o kus dál vidím další nahlodaný kmen. Když pak zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem a vidím tu spoušť, nezbývá než pronést Bobr kurwa! Louky na obou stranách od cesty jsou doslova zavalené spadlými kmeny, které pokácel tento vodní hlodavec. Ať se však rozhlížím sebelépe, žádného bobra tady nikde nevidím. Škoda, protože zrovna tohle zvíře bych někdy viděl docela rád naživo. Z toho, jakou paseku tady nadělali, však rozum zůstává jen stát. Tak malé zvíře a co to dokáže.

Netrvá dlouho a cesta opět stoupá výše. Po mé levé straně nastupuje les, po pravici se naopak neustále otevírají výhledy na nádherně zvlěnou šumavskou krajinu přecházející dále na německou stranu hranice. Zasněne pokračuji stále výše, koukám do krajiny a najednou se úplně polekám. Za hustým porostem hned u cesty kempí nějaký starý Němec se psem. V první moment si myslím, že je to vlk, až pak si všimnu toho dědy, který mě jen německy pozdraví. Jen, počkej až tě tady najde nějaký strážce národního parku, myslím si pro sebe.

Pokračuji dále naprosto pohádkovou krajinou a u toho přemýšlím, že bych možná nemusel scházet na nouzové nocoviště a místo toho mohl pokračovat dále až na rozcestí pod Trojstoličníkem, kde by mělo být nějaké odpočívadlo a dokonce pramen. Dnes se mi jde totiž opravdu dobře a je škoda končit to po 40km, když mne zítra čeká výstup na hřeben a posléze náročnější horský terén. Má to ovšem jediný háček - stále bych byl v zóně národního parku a počasí je dnes docela nestabilní a i když už dávno neprší jako tomu bylo dopoledne, občasné přeháňky se objevují stále. Natáhnou se jen tak na lavičku bych možná ještě ukacal, tarp už však ne.

Pokračuji dále nádhernou krajinou, zatímco slunce za mými zády začíná barvit oblohu dozlatova. Cesta mne nakonec převede na rozcestí V podkově, kde po dlouhé době odbočuji doprava. V ten moment jsem svědkem docela zajímavé podívané. Stojím na cestě, koukám na louku před sebou, za kterou se vlní hory a pozoruji, jak na část louky prší, zatímco druhá je v suchu. Vždyť to říkám - nestabilní počasí, kdy jeden neví jak bude za pět minut nebo o šest metrů dále.

Cesta klesá stále níže a lesem a nakonec mne vede přes rozlehlé podmáčené louky nedaleko Nového Údolí. Z mokřadů se zvedá mlha, ve vysoké trávě se pasou jeleni a po cestě přede mnou utíká zajíc. Zanedloho už mám na dohled nádraží, kolem kterého jsem před lety pajdal se zvrtnutým kontíkem a přemýšlel, zda mám nastoupit do vlaku, který právě dorazil. Nakonec jsem zatnul zuby a pokračoval dále až na Modravu. Až teď mi dochází, že jsem tak devadesát procent cesty mezi Novým Údolím a Modravou šel úplně jinou cestou, než dnes a za to jsem opravdu rád, protože jsem mohl poznat Šumavu úplně jinak. Dnešní etapa byla opravdu nádherná.

Přecházím přes koleje, míjím místní nádraží a za chvíli šlapu kolem strážní věže připomínající dobu temna. Cesta mne vede lesy a zanedlouho přicházím na rozcestí, kde červeně značenou trasu opouštím. Asi dvěstě metrů pokračuji po žlutě značené cestě, načež přicházím k odbočce na nouzové nocoviště Nové údolí. Jeden stan už zde stojí a z něj je slyšel hlasy dvou dívek. Na opačné straně pak stojí chlapík, který právě dostavěl svůj Durston a háže dovnitř své věci. Pak zalézá i on. Já mezitím využívám místního posezení, vybaluji si věci a do rohu nocoviště si jdu natáhnou příčně tarp, který ještě vystužím trekovými hůlami. Pak si dole na blátivé zemi chystám spaní a docela lituji, že jsem si Tyvek sežíznul na poloviční velikost. Vyspat se a nezašpinit si všechny věci, na to budu asi potřebovat docela štěstí, ale snad se to podaří. Chvíli si hraju s věcmi tak, aby nic neleželo na mokré blátivé zemi a nakonec se i já oblékám do spacího a lezu do spacáku.

41km 601↑ 752↓