Po hřebenovkách severních Čech - Den 13.

Labské pískovce

23.5.2026

Budím se brzy ráno, jak už tomu u mě bývá zvykem a záhy zjišťuji velice nemilou věc. I když mám rychlonabíjecí powerbanku, za noc se nenabyla ani ze čtvrtiny. Totéž platí pro můj mobil. I když se běžně nebije za půl hodiny, tak do rána se nenabyl ani z poloviny. Jak je tohle možné? Okamžitě vstávám z postele a zkouším přehodit powerbanku do jiné zásuvky. Nabíjím ji samostatně a bez telefonu, ale ani to příliš nepomáhá. I když se běžně z velké části nabije do tří hodin, tady stále bliká na tom prvním dílku. Mám rozbitou nabíječku, nebo zde mají extrémně slabé zásuvky?

Lehám si do postele, beru do ruky z části nabitý telefon a přemýšlím, co a jak dále. Před sebou mám přechod krušných hor, které chci brát co nejvíc po hřebenech a co nejvíce mimo města. Nevím, kolik času zde strávím, ale může se stát, že klidně týden. Měst na mé trase příliš nevidím a s ubytovacími možnostmi to vidím velice bledě. Vždyť proto jsem se zde rozhodl strávit tuto noc. Hlavně proto, abych si dobil veškerou elektroniku před docela dlouhým úsekem, kde tu možnost mít nebudu.

Koukám do map a hledám elektro. Ani ne kilometr ode mě by se měla nacházet nějaká prodejna Alzy, hned vedle je velký supermarket a venku před obchodem prádelna. Alza otevírá až v osm, ale Check-out mám až v jedenáct a stejně musím čekat na hydratovanou stravu, kterou jsem si dnes objednal do Alzaboxu. Počkám tedy, před smou vyjdu, hodím si prádlo do pračk a zajdu do alzy pro novou výkonější nabíječku a do obchodu pro snídani a taky nějaké to jídlo na další dny. Mezitím se mi snad aspoň z větší části první powerbanka nabije, na tak dlouhý přechod to však určitě stačit nebudu. Proto otevírám mapy a koukám, kde bych mohl v dalších dnech vzít další ubytko jen proto, abych si pořádně dobnil elektroniku. Docela se nabízí Cínovec, tam to však mám jen nějakých 50km. Dnes budu pravděpodobně vycházet až odpoledne a daleko nedojdu, ale aspoň těch 20km bych zvládnout mohl. Ten zbytek hravě dojdu zítra. Moc se za ty dva dny sice neposunu, ale na výběr moc nemám.

O půl osmé konečně lezu z postele a aspoň na chvíli si dávám telefon do nabíječky. Jdu si vyčistit zuby, obléct se a vyrážím na cestu směr místní Tesco, kde marně hledám prádelnu. Po chvilce chození obchoďákem i kolem parkovišti před ním mi dojde, že zde není žádná uzavřená prádelna, jakou bych čekal, jen pár praček a sušiček venku před obchodem. Tady své věci moc dlouho o samotě a bez dozoru nechávat nechci, a tak si dovnitř hážu prádlo, platím a pak si nastavuji časovač, abych zde byl dřív, než pračka dopere.

Jdu do obchodu a jako první hledám alzu, kde se ptám na nějakou výkonější nabíječku. Loni na podzim jsem si jednu fakt dobrou koupil na letišti v Krakově, ale tu jsem bohužel nechal doma. Díky mému cestování tak začínám mít docela slušnou sbírku nabíječek a kabelů, teď k nim přibude další. Nakonec si beru jednu, která má jednu zdířku na 35W a druhou na 18W. K tomu chci ještě nové skla na kameru, protože tahle se neustále nějak mastí a z neustálého čištění už jsou docela poškrábané, je to však jen takový malý krámek, kde toho moc nemají a sám prodávající nebude taky úplně kompetentní. Neví, co by mi dal a není si jistý, jestli na iPhone 17 budou sedět, takže je nakonec raději neberu.

Odcházím tak pouze s nabíječkou a jdu si projít Tesco, kde si chci dokoupit vody, ovoce a nějaké snídaně na dnešní i další ráno. Beru taky salám, tortily a zásoba instatní kávy na další týden nesmí chybět. Pak si jdu pro kávu do kavárny naproti, objednávám si klasicky Flat White, ale nějak se jim podělá mašina a nechce pěnit mlíko. Klidně mi můžou dát kafe bez nepěněného mlíka, je mi to jedno, ale paní věří, že to rychle zpraví, a tak tady sedím, čekám, mezitím zajdu zkontrolovat prádlo, zase se vrátím a dále sedím a čekám, až nakonec své kafe dostanu. Děkuji a odcházím k pračce, které mezitím doprala. Přehazuji prádlo z pračky do sušičky a jdu hledat stín, kde si sním právě koupenou snídani, vypiju kafe a zároveň u toho uvidím na nedaleké pračky a sušičky. Marná snaha však. Slunce peče jak Vítkovické vysoké pece a před obchodem je to jen betonové prostranství bez stromů. Nakonec se schovávám pod deštníkem před budkou s rychlým občerstvením, která má zatím zavřeno a zde stojím a čekám, až se mi věci vysuší. U toho snídám a docela doufám, že než dorazím na ubytko, dorazí i mé jídlo do Alzaboxu.

Sušička dojede a těch pár hadříků, co jsem tam naházel, je dokonale vysešno. Vše hážu zpět do svého cestovního Drysackbatůžku, kam přihazuji i nákup a pomalou šouravou chůzí se vracím na K-Haus. Zprávu o mém zboží však stále nedostávám, což je docela mrzuté. Raději bych si batoh na cestu sbalil, až budu mít vše co potřebuju. Nechce se mi to venku vybalovat a znova přebalovat. Jak se zdá, nemám však moc na výběr.

Otevírám si dveře, zouvám se a šlapu do prvního patra, kde u stolu opět sedí ona hodná korejská paní majitelka. Je docela překvapená, že už jsem byl venku a ještě udivenější, že jsem si byl koupit snídani. Zjevně jsem klidně mohl snídat tady, ale to jsem nevěděl. Nabízí mi kávu, ale právě jsem měl, a tak mířím na pokoj. Má první powerbanka se mezitím docela nabila. Píchám tedy do zásuvky telefon a mezitím se balím. Jen pár minut na to mi přichází zpráva, že má hydratovaná strava právě dorazila do místního Alzaboxu, ale teď už se k němu vracet nebudu. Přeci jen mám za pár minut check-out. Vše tedy hážu do batohu v celou pokoj opouštím.

Scházím o patro níže a chci odevzdat klíče, ale to prý ne. Ještě je budu potřebovat, až budu opouštět venkovní bránu. Mám je hodit až tam do skříňky. Obouvám si tedy boty, zavírám dveře domu a scházím po schodech k brance, vedle které je schránka na klíče. Odemkám si branku, vhazuji klíče do schránky a chci odejít, ale najednou si všimnu, že mi chbí mé dvě vody a trekové hůlky. Sakra. Opírám si batoh o branku, aby se nezabouchla a rychle se vracím po schodech ke dveřím domu. Bouchám na ně a doufám, že mne paní uslyší. Mám štěstí, během pár chvil schází dolů. Ještě než otevřela, všimla si věcí, které jsem u dvěří zapomněl, takže ví přesně, proč se vracím. Usmívá se na mě a jen vesele konstatuje, proč se vlastně vracím. Beru si své věci a dům konečně opouštím.

Brzy bude poledne a já stále trčím ve městě. Je pořádně horko a naprosté bezvětří. Přecházím malé náměstíčko před nádražím a mířím k nedaleké bille, kde by měl být alza box. Hledám ho uvnitř, pak zase venku. U toho obejdu celou budovu, až ho nakonec konečně najdu. Mé balíčky jsou narvané hned ve všech schránkách, a tak postupně zadávám kódy a vybírám si své Real Turmat na další dny. Na zkoušku jsem si taky objednal nějakou instatní kaši. Až nyní zjišťuji, že jsem si místo jedné objednal hned tři. Sakra, co já teď s třičtvrtě kilem kaše a hlavně kam ji dám? Mám ji nechat v přihrádce a vrátí se mi peníze?

Dole pod schody vidím vysoký patník, a tak si tam jdu sednout a vše nějak rozumně nabalit do batohu. Nakonec balím i svou kaši do plastového pytlíku, vš tlačím do batohu a vyrížím na cestu.

• 

• 

Přecházím opět malé náměstíčko před nádražím a pak podél stejné cesty jako včera šlapu směrem k Tyršovu mostu. Je neskutečné horko, nebe je téměř bez mraků a já se potím, aniž bych pořádně někam došel. Navíc je nejvyšší čas na oběd, a tak doufám, že najdu nějakou pěknou sympatickou restauraci. Nezbývá, než se smířit, že dnes město jen tak neopustím.

Pokračuji podél Labe a přicházím k podniku, který mi padl do oka už včera večer. Venku je veliká terasa s posezením, a tak si zde jdu sednout. Záhy ke mne přichází pěkná mladá sympatická servírka a podává mi jídelní lístek. Po včerejším pivní večeru jsem si řekl, že to dneska zkusím bez piva, a tak si objednávám limonádu z denní nabídky a místní Cheesburger. Mezitím se terasa plní lezci ve ferratových úvazcích a s helmami na hlavě. Aby taky ne, když celou skalná stěnu nad restaurací brázdí jedna ferrata vedle druhé. Ke smůle všech jsou i přesto plné a tvoří se zde doslova řady, a tak si někteří příchozí sedají aspoň na terasu a dávají něco k pití. Takový provoz na ferratě? Hotový blázinec!

Chvíli si zde posedím, dopiju svou limonádu a brzy dostávám své jídlo. Je velice chutné, ale limonáda mne příliě nebaví, takže si nakonec jedno pivo přeci jen dám. Po jídle si objednám ještě kávičku a pak konečně vyrážím na cestu. Když vidím skalní stěnu plnou lidí, kteří se ani neobtěžují držet si pořádné odstupy, jen nevěřícně kroutím hlavou. Na tohle bych se normálně vykašlal, na místě se otočil a šel domů.

Otáčím se a po silnici pokračuji směrem k Tyrošovu mostu. Ještě než město opustím, mířím na most, abych si vyfotil Děčínský zámek na jednom břehu a Pastýřskou stěnu s kaplí na břehu druhém. Pak se vracím k silnici, počkám na zelenou a po červeně značené stezce město opouštím. Prvně šlapu mezi rodinnými domy, pak asfalt opouštím a po úzké stezce začínám šlapat strmě vzhůru. Kousek přede mnou šlape stezkaž s extrémně naloženou krosnou, kterého na jeho cestě doprovází jeho městsky oblečená přítelkyně se psem. Asi jen doprovod, než se rozloučí.

Předbíhám mi neznámý pár a brzy se ocitám na hřebeni Pastýřské stěny. I když jsem už dnes ztratil času víc než dost, stejně odbočuji na opačnou stranu než bych měl a pokračuji k vyhlídce na město. Jeho okolím jsem opět očarován podobně, jako předchozího večera. Nevěděl jsem, že je okolí děčína tak krásné. Líbí se mi tady opravdu moc.

Vracím se na úzkou lesní stezku a po té pokračuji. Zanedlouho potkávám další místní vyfetlo. Je to smutné, ale v tomto městě obklopeném nádhernou přírodou jsem jich vídal docela dost. Bude to holt temná stránka tohoto nádherného kraje. Bez povšimnutí kolem mne prochází a já kvapným tempem šlapu dále na opačnou stranu skalní stěny, kde mne čeká další z famózních výhledů na okolí města. Sundávám si batoh, opírám ho o strom a po skalách šplhám a skáču tak daleko, jak jen se můžu dočkat. Pak tady jen tak tiše stojím, kochám se výhledem do krajiny a nemám se k odchodu. Pořizuji si ještě pár fotek a až když dorazí onen pár, který jsem během výstupu předběhl, dochází mi, že je čas jít dále.

• 

• 

• 

Vracím se k batohu, hážu ho na záda a po úzké stezce šlapu mezi skalami, kde se k mému údivu v těsném sevření strmých skalních stěna nachází také z úzké strmé schodiště vytesané do kamene. Peláším dolů, ztrácím poctivě nastoupané výškové metry a co nevidět opět opouštím stinný úkryt zeleného lesa. Dále mne opět čeká cesta po asfaltce vystavené spalujícímu slunci. Pokračovat od Tyršova mostu po asfaltce stále rovně, ušetřím se jednoho stoupání a dorazím přímo zde, ale ochudil bych se o jedny z nejkrásnějších výhledů mé cesty. Abych pravdu řekl, vůbec toho nelituji.

Procházím mezi malými domky a loukami a přicházím k Terezínskému rybníku. I když jsem stále v Děčíně, působí to zde už docela vesnicky. Přecházím přes silnici na opačnou stranu a po široké asfaltce začínám stoupat vzhůru. Do minuty nechávám městskou zástavbu za zády a střídá ji nádherný les, jaké máme snad jen u nás. Jarně zelenkavé listy stromů ševelí, ptáci zpívají a vzduch voní. Velice si to dnes užívám.

Do deseti minut se napojuji na další asfaltku, která stále strmě stoupá lesem vzhůru a jak tak po ni šlapu, odněkud se vyřítí první šílení jezdci na kolobežkách. Frčí si to dolů lesem, nebrzdí a řvou jak smyslů zbavení. Zanedlouho projíždí obrovska skupina dalších, ti už jsou však o něco opatrnější, cestu si však přesto náramně užívají. Dále už následují jen a jen opatrnější jezdci. Někteří jsou z cesty dolů docela připosraní a sotva jedou, když je však minu, objevují se další blázni, kteří si to sviští dolů jako Filip Turek po dálnici. Blázinec!

Do půl hodiny přicházím na rozcestí, odkud bych měl stoupat po lesní cestě vzhůru na Děčínský Sněžník, než však zahnu, sedám si na pařez a dávám kratičkou pauzu, během které koukám do mapy, kam až bych dnes mohl dojít. Z mapy si vytipuji jeden přístřešek na rozhraní Labských pískovců a Krušných hor, což se mi docela hodí, protože tak jeden den ukončím jednu kapitolu cesty a další den začnu druhou. Pak však vstávám, přecházím asfaltku a pokračuji po široké hliněné cestě stále výše.

Uplyne asi dvacet minut a já přicházím k rozcestí Pod Koňskou hlavou, kde je mimo jiné také útulna. Je zde docela dost lidí a někteřá stezkaři ji okupují už v tuto odpolední hodinou. To je tak, když pod heslem "Může jít každý" naženete do přírodu debily z města, kteří si z takových míst dělají vlastní obývák už v brzkých odpoledních hodinách a nikoho dalšího tam nepustí, protože tam přece byly první. Kdyby bylo ošklivo, budiž, chceš se schovat, dnes je však krásný slunečný den. Zase na druhou stranu být hnusně, bylo by ještě mrzutější, kdyby vykopli poutníka, co se chce jen v teple a suchu najít a pokračovat dále. A že se to děje jsem už četl.

Míjím obsazenou útulnu i naproti stojící turistický přístřešek a dále stoupám vzhůru krásným voňavým lesem. Najednou je zde docela živo. Míjím další chodce s vylkými batohy, jednodenní výletníky sbíhající dolů nebo dvě slečny na vycházce s krásnými psy stoupající vzhůru. Navzdory plně naloženému batohu předbíhám i je a záhy přicházím na skalní plošinu s úchvatným výhledem do krajiny. Místní kraj mne opět očarovává. Sundávám si batoh, kochám se výhledem a nikam nespěchám. Je zde opravdu nádherně. Kolik asi tak může stát bydlení v Děčíně, ptám se sám sebe.

Chodím po okraji skalní terasy, pořizuji spoustu fotek a točím videa. Mezitím přichází ony dvě slečny se psy a ptají se, jestli chci vyfotit. Já však nejsem ten typ člověka, co by se fotil. Fotek, které zaznamenávají krásnou krajinu, kterou vidím, mám vždy spoustu. Ale fotku, na které bych byl? No to vůbec. Tohle není pro mě! S úsměveme děkuji, ale fotku nepotřebuji. Mezitím přichází další chodci a docela se to zde plní, a tak si beru batoh a pokračuji ve svém putování. Netrvá dloho a nad lesy se tyčí temná kamenná věž. "A, tady bydlí Saruman," pomyslím si a spěchám k rozhledně. Ta je však bohužel zamčená. Klíč si prý mám vyzvednout v bufetu. Jdu tedy do bufetu, ale i ten je zavřený. Kde však naopak mají otevřeno to je místní chata s restaurací. Vůbec jsem neměl v plánu se zde zastavovat, ale když vidí velkou, na které je to jedna česká klasika vedle druhé, říkám si "Proč se zde nezastavit a nedat si něco dobrého k snědku." Česneková polévka a smažený sýr vypadají docela lákavě. Navíc jsem s vodou docela na dně a za celou cestu jsem neviděl jediný pramen. Zdejší krajina je stejně vyprahlá, jako všechny oblasti a pohoří, kterými jsem od Orlických hor kráčel.

Opouštím stezky a mířím k restauraci Sněžník. Terasa je docela plná, ale uvnitř je jen pár lidí. Jdu tedy dovnitř, protože si stejně musím objednat na baru. Zde vidím cedulku, že voda je možná doplnit pouze za peníze. Pán bude docela Trautenberk, ale problém s tím nemám, sám za tu vodu musí taky platit a když ho o to v téhle suché krajině požádá 300lidí za den, už se mu ta cena musí protáčet. Jdu k jednomu stolu, odkládám batoh, beru si prázdné lahve a jdu k baru, kde si chci objednat. Čekám zde asi minuty, načež vychází starší muž - pravděpodobně majit. Okamžitě na mě podrážděně vystartuje "Co chcete?" Mám však skvělou náladu, protože místní nádherná krajina mne vyloženě dobíjí dobrou náladou, a tak jen s úsměve odpovím, že bych si dal pivo. Pán si zapisuje na lístek pivo a já mezitím pokračuji "česnečku a...." Dál se nedostanu. Pán po mě okamžitě vyjede, že kuchyň má jen do čtyř.

"Aha, omlouvám se. To jsem nevěděl," odpovídám stejně mile, jako doposut. Mám za sebou nádherný den v krásné přírodě plné výhledů, které mne doslova dobily pozitivní energií. V batohu mám spoustu jídla, takže mne tohle zjištění nijak netrápí. Prostě si dám pivo, zaplatím za vodu a půjdu dále. Svět se přece nehroutí. Uvařím si někde, kde bude krásný výhled do kraje. Pánovi však má omluva nastačí. Ačkoli jsem se omluvil a víc po něm nechci, pustí se do mne a povýšeně se do mě oboří, že jsem si to měl přečíst. Pardon, ale jestli tady někde měl napsáno, že kuchyň vaří pouze do čtyř, tak jsem si toho nevšiml. Jediné, co jsem viděl, byla velká černá tabule s denní nabídkou u stezky vzdálené několik metrů od chaty. Když už kurva nevaříte, mohli jste si odstranit a ne mě tady jebat jak malé děcko, které se dopustilo kdo ví čeho, myslím si a s poněkud podrážděnou náladou se vracím ke stolu, zatímco pán čepuje pivo. Pořád to mohlo být dobré, dal bych si pivo a šel. Pán to mohl přejít stejně jako já. Mohl mlčet, stejně jako já. Mohl se dokonce omluvit za to, jak se mnou mluví nebo mi ukázat, kde se píše, že se od čtyř nevaří. Ne, pán však nemá dost. Zatímco jdu ke stolu a on čepuje pivo, nepřestává celou situaci přechytračele komentovat a u toho mne urážet.

"A dost," vybouchnu. "Pardon pane, ale takhle byste se k lidem, kteří k vám přijdou utrati své peníze, chovat neměl. Takhle to v gastronomii nefunguje!" Hážu si batoh na záda, zasunu židli, proběhnu lokálem a třísknu dveřma. Vytočený jak klíště chatu opouštím a u toho nepřestávám nadávat. Neuvěřitelné, tak nádherná krajina a takoví čuráci tady. Má nálada se najendou překotila od 180 stupňů. Z člověka tak pozitivního a šťastného jako by se zdrogoval kdo ví čím je najednou supící do ruda rozpálená mašina chvátající krajinou a neberoucí na nikoho ohledy.

Neuběhne ani deset minut a přicházím na další parádní vyhlídku. Jsem na okraji vysoké kolmé skalní stěny a pod sebou nemám nic než nekonečné lesy rozprostírající se do všech stran. Wow. "Stromovousi, jsi tam někde?"

Stojím zde, kochám se a fotím. S takovou podívanou jsem opravdu nepočítal. Ačkoli bych měl odsus sejít dolů a dále pokračovat přes hřebeny Krušných hor, žádné hory ani kopce zde nevidím. Prostě jen do dálky se táhnoucí pláň porostlá obrovským hustým lesem.

Opouštím vyhlídku a pár kroků se vracím. Nedaleký stůl s lavičkami je obsazen, a tak pokračuji až k cestě, zde si sedám, na zem pokládám vařič a ze zbytku vody si konečně chystám večeři. Kolem sebe mám nádhernou přírodu a procházející chodci mi přejí dobrou chuť. Tady je svět zase v pořádku. Mé rozhořčení se setkání s nevrlým arogantním hostinským pomalu ustupuje a já jsem opět šťastný. Ale stejně mi nejde do hlavy, že v tak krásné krajině potkávám tak nevrlé a nepřátelské lidi.

Po jídle se balím a vyrážím na cestu. Po široké silnici sestupuji lesy stále níže. Náhle les končí a střídá ho louka. Svah se mírní a přechází v rovinatou pláň, přes kterou pokračuji ke křižovatce dělící zde krajinu ve dví. Právě zde je nějaký malý hotel, před kterým se griluje. Příjemně to voní široko daleko, ale nezastavuji zde. Jen se zdravím s lidmi a kolem a kvapně šlapu k dalšímu lesu, kterým pokračuji asi kilometr, dokud nedorazím k velkému lesnímu altánu. I když je do slunce západu daleko, už je obsazen dvěma mladíky, a tak ani tady nezastavuji a šlapu dále. Cestou se přitom neustále rozhlížím, kde bych si doplnil vodu, ale jak už je tomu na této cestě a obzvláště zde v Labských pískovcích zvykem, koryta jsou prázdná a suchá, prameny nedají ani kapku a když už na vodu narazím, jde o stojatou znečištěnou louži, ze které bych vodu nebral, i když mám vodní filtr. Zklamaný a žíznivý tak pokračuji dále a doufám, že někde budu mít přeci jen více štěstí. A to nám pan Macinka povídal, že s jeho nástupem do funkce klimatická krize skončila. Leda tak hovno.

• 

• 

Pokračuji po docela široké lesní cestě, která náhle začíná klesat dolů. Mezi stromy se opět objevují obrovské kameny a hladké stěny skalních věží. Pokračuji tak mezi těmito skvosty, které dokáže vytvořit jen příroda sama a najednou nademnou slyším hlasy. Pak něco zadrnčí, někdo zahuláká a padá dolů. Co to?

Pohlédnu vzhůru a vysoko nad stromy vidím napnutý provaz. Blázni zde zkouší přecházet vysoko nad údolím a jeden z nich se právě zřítil dolů. Jen vrtím hlavou a pokračuji dále, dokud nedorazím na silnici. Po té pokračuji dále podél po červeně značené stezce podél Ostrovských skal, ale nebýt blbej a podívat se do mapy, šlapu na úplně opačnou stranu a projdu skalní města Nebeská říše a Tiské stěny, které toho můžou ještě hodně nabídnout a po shlédnutí Vlogu od Vagabundů ještě budu hodně litovat, že jsem tudy nešel. No nevadí, teď už s tím moc nenadělám. Snad se zde podívám někdy jindy. Pokud však bude někdo někdy číst tyto stránky a hledat špetku inspirace, pak právě tudy bych vedl svou cestu.

Pokračuji po silnici, kteoru z jedné strany lemuje obrovský kemp a z druhé les, kterým se táhne hradba skal. Právě zde mezi stromy se procházejí Němci a sbírají dřevo. Pro tohle mám pochopení, sám si rád někdy něco opeču na ohni, když však vidím, jak sekají nebo rvou malé stromky, vaří se ve mne krev.

Pokračuji dále a na dalším rozcestí odbočuji doleva. Cesta klesá mezi rybníky, míjí hotel Ostrov a pak zadní stranu nějakého kempu. Ten je narvaný k prasknutí a další lidé si věší hamaky na stromech kolem něj. Na druhou stranu se však dá v pohodě přejít i do kempu, a tak si pohrávám s myšlenkou, že tam vlezu, doplním si vodu a třeba použiju i místní sprchu a toaletu, ale nakonec si řeknu, že nebudu až takový Vagabund. Pokračuji tedy dále po okraji kempu, i když mnozí hodlají nocovat i na louce na opačné straně silnice a blížím se dalšímu lesu.

Šlapu lesem, kde je stále dost rušno, avšak jak se vzdaluji kempu, ubývá i lidí a ruch střídá lesní klid. I když se blíží večer, je stále docela teplo a hlavně světlo, což se o prvních dnech na cestě říct nedá. Jak však šlapu na západ, dny se prodlužují - jednak právě proto, že šlapu na západ, kde slunce zapadá stále později a druhak také proto, že se blíží léto a dny jsou stále delší. Je mi jasné, že teď teprve si tu cestu začnu užívat na plno a už mne nebudou limitovat krátké dny, brzké tmy a mrazivé večery.

Tak půl hodiny šlapu lesem a najednou vidím chatu, kterou si pronajalo hned několik rodin. Je zde několik párů dospělých a hromada děcek, které spolu tráví čas na zahradě a opékají. Vzduchem se line příjemná vůně ohně i opékaných uzenin a spolu s nimi lidské hlasy a smích. Je to tak idilické, že ani nechci obtěžovat a ptát se jich, zda by mi nemohli naplnit vodu, i když to docela potřebuji a jistě by mne neodmítli. Nechci rušit jejich nádherný večer, a tak pokračuji dále a doufám, že budu mít přeci jen štěstí o kus dále. Záhy přicházím na okraj chatové oblasti Rájec, kterou šlapu až k dalšímu rozcestí, kde obec opustím. Jen pár kroků za ní je koryto, kterým vyjímečně proudí lesní potok. Jářku, já skutečně našel vodu v přírodě! Tohle se mi už dlouho nestalo. Okamžitě sundávám batoh ze zad, beru všechny lahve a kopřivami se brodím k potoku. Plním všechny lahve které mám jen abych měl dostatek vody na celý další den, bo kdo ví, kdy zase narazím na vodu v téhle vyprahlé zemi. Andrej má však obrovský program na vodu, protože chce motýle, a tak nezbývá než věřit, že se situace v téhle zemi brzo zlepší i nám, kteří se rádi touláme přírodou.

• 

• 

Jsem šťastný, že mám konečně vodu a vracím se ke svým věcem. Dále pokračuji krajinou, která se najednou pozvolna mění. Kolem sebe mám mírně zvlněné louky a mírné kopce, které pokrývá koberec lesa, do kterého se brzy opět ponořím. Pak ještě tak deset minut chůze a jsem u přístřešku, kde dnes strávím noc.

Opouštím louky, šlapu lesem a už nedočkavě vyhlížím přístřešek, který jsem si pro tuto noc vybral. Je téměř na hranici, kde končí Labské pískovce a začínají Krušné hory, takže jsem šťastný, jak elegantně začnu novou kapitolu této cesty. Šlapu si to po cestě klikatící se lesem, když tu na mne konečně vykoukně přístřešek - a v přístřešku hubený střapatý chlapík, který se převláká do spacího mundůru a chystá si spacák. No to snad ne, myslím si a procházím kolem, zatímco tiše nadávám na situaci nastalou. Cestou si otevírám mapy a koukám, kde bych to dnes mohl zalomit. Před sebou mám obec Petrovice a nějaké dva kilometry za ní by měl být další přístřešek. Půjdu tím směrem a třeba něco cestou najdu. Když ne, přespím právě tam. A když bude obsazeno? Však mám tarp a hamaku. Podle mapy to vypadá spíše na cestu skrz louky, ale nějaké remízky tam taky vidím. Zas takový problém to nebude.

Opouštím les a pokračuji přes zelenou louku, zatímco oblohu v dáli i okolní krajinu zabarvuje zapadající slunko. Je zde nádherně a i když nevím, kde dnes budu spát, cestu si velice užívám. Líbí se mi zde opravdu moc.

Scházím pomalu do obce, kde je to navzdory mému očekávání jeden vietnamský obchod vedle druhého. V mapě to nebylo, ale co taky na hranicích čekat jiného. Místní si vydělá a Němec rád ušetří. O asi tři takové už zavřené obrovské tržnice plné květin dále mne pak docela překvapí u silnice zaparkované letadlo, které dle všeho slouží jako jedna velká restaurace. No co tady ještě neobjevím. Nevěřícně si to fotím a scházím ze silnice na stezku stoupající vzhůru. Ta mne provede lesem nad obcí a tu záhy střídají rozlehlé louky.

Najednou si připadám děsně malinkej a doslova polapen v prostoru, který mne obklopuje. Cesta jen mírně stopá po obrovské louce, která se táhne mírně do neznáma stále níže, dokud její lehký spád nezastaví kopečky stoupající nad ni v dáli. Tohle je úplně jiný svět než doposud a já zažívám pocity, jaké jsem na této cestě ještě nezažil. Krušné hory budou nejen nejdelší hřebenová etapa od jendoho města k druhému na této mé cestě. Už teď cítím, že krušné hory pro mě budou úplně jiné.

Pokračuji dále polapen obrovským prostorem, který se kolem mne rozevírá a přesto nemůžu ani na krok mimo stezku, protože ji po obou stranách lemují ohrady pro dobytek. Všechny lesy, které jsem viděl v mapě, ty jsou za nimi a stejně tak i rozlehlé louky, které mne obklopují ze všech stran. S noclehem to dnes začínám vidět docela bledě. Leda že bych si ustlalt přímo na cestě, což je pitomost. Nezbývá než doufat, že ohrady co nejdříve zmizí nebo že bude přístřešek prázdný.

Dále mírně stoupám krajinou a už toho začínám mít dost. Teprve večer si člověk uvědomuje, jak jsou vzdálenosti relevatní a jak moc hraje roli část dne a únava. Zatímco ráno člověk ujde deset kilometrů a ani si toho nevšimne, večer se mu zdá i kilák nekonečný. Šlapu dále mezi ohradami, který nekončí a konečně přicházím do zákruty, za kterou by se měl nacházet přístřešek "Zapomenuté pohraničí." Je tomu skutečně tak. Záhy ho vidím. Přicházím k němu a jsem překvapen, jak těsně ho obchází ohradník pro dobytek. Tady si fakt můžu ustlat jedině v přístřešku a nikde jinde. Sedám si tedy na lavičku, pod stůl hážu tyvek, karimatku a na tu nafukovačku. Převlíkám se do spacího a lezu pod stůl, kde během okamžiku usínám a proberu se až dalšího slunečného rána.

24,7 km 922↑ 491↓

Krušné hory - Den 1. →