Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 14.

Krušné hory

24.5.2026

Tahle noc byla skvělá a musím říct, že tak dobře jsem se na této cestě už dlouho nevyspal. Na tom, že potřebuji pod sebou pevnou zemi a ne se pohupovat v hamace něco skutečně bude a je jedno, jestli mám pod sebou hlínu, prkna, trávu nebo kamení. Zbavovat se ji však nebudu. Stále se může hodit, pokud nenajdu žádné dobré místo a bude opravdu deštivo a země bude mokrá a rozbředlá. To pak bude mnohem lepší viset mezi stromy pár cenťáků nad mokrou rozbředlou zemí, než se válet v bahně a mokré trávě.

Vylézám ze své skrýše pod stolem a protože je zatím docela chladno, oblékám si péřovku a s nohama stále ve spacáku si připravuji kafe. Mezitím si balím nafukovačku, eva pěnu a tyvek. Je brzy ráno, louky jsou orosené a nad zelenou trávou se drží nízko plující obláčky sněhově bílé mlhy. To se však se stoupajícím sluncem rychle mění. Než dobalím a převleču se, už začíná být docela teplo. Popíjím kávu a třídím si fotky, další řádky svého deníku však nepíšu. Na to, jak jsem to na začátku cesty řešil zapisovat si každý den co nejaktuálněji, tak poslední dny se tomu už téměř nevěnuji. Tak nějak mi dochází, že pokud chci další dny zvládat opravdu velké vzdálenosti, musím vycházet opravdu brzy ráno, šlapat až do večera a nezdržovat se během pauz dlouhými zápisy. Co teprve když si k tomu připočtu, kolik času člověku vezme ještě úprava fotek a jejich postupné nahrávání na blog. Však tahle cesta je tak barvitá a co dva až tři dny se mi střídají pohoří a přírodní oblasti, že si každý den dokonale pamatuji. Sepsat to zpětně pro mně nebude absolutně žádný problém. To jsem ještě nevěděl, jak mi to vezme veškerý volný čas během léta a jak dlouhé etapy mne na téhle cestě ještě čekají a jak mi některé z nich začnou splývat.

Posnídám, sbalím si vaření a konečně vyrážím na cestu. Je docela horko, takže péřovka už dávno taky zmizela v batohu a i když mám na sobě jen tričko s krátkým rukávem a krátké kraťasy, je mi docela horko. Opouštím přístřešek, přecházím na širokou vyježděnou cestu a po té pokračuji přes zelené louky, které protínají linije listnatých stromů. Obloha je blankytně modrá, plují na ni lehce bílé obláčky a slunce svítí. I když jsem na horách, vůbec si tak nepřipadám. Je to prostě malebný svět zvlněných luk protnutých přímpami alejí stromů.

Do patnácti minut přicházím na rozcestí, kde se má cesta napojuje na kolmo přicházející silnici, která z mírného kopce klesá kamsi dolů. Nevidím zde však žádnou značku ani rozcestník, a tak koukám do mapy, kudy a kam mám pokračovat. Aha, až teď vidím, že se jen kousek za přístřeškem cesta rozdělovala a mírně rozcházela a já měl pokračovat v pravo, nepřijde mi však, že bych tam nějakou jinou cestu viděl. Ale možná jsem se zrovna až příliš kochal výhledem na opačnou stranu. Naštěstí se nemusím nikam vracet, protože když zahnu doprava nyní, záhy se napojím na cestu, po které jsem chtěl šlapat.

Odbočuji tedy a po stejně viditelné cestě táhoucí se trávou pokračuji přes další zelenou louku podél další liniie listnatých stromů. Chvíli stoupám vzhůru, obcházím pahorek s docela děsivým jménem Mordovna a pak zase mírně klesám dolů. Linie stromů náhle střídá louky objímající les, kterému jsem stále blíže, až mne nakonec úplně pohltí. Jsem na široké silnici o něco strměji klesající stále níže. Najednou jsem u potoka, přes který mne vede most z jedné strany na druhou. I když mám vody zatím dost, po zkušenosti s vyprahlou krajinou posledních dní slézám dolů k potoku a plním si všechny lahve - jak ty litrové na předních popruzích, tak i ty litr a půl veliké v zadních kapsách. O pět kilo těžší se pak zvedám a vydávám na cestu dále. Ta nyní pro změnu opět stoupá, není to však nic, co by člověka nějak extrémně zmáhalo.

Les končí a mne opět čekají zelené louky lemované alejemi. Cesta opět mírně klesá a vede mne vstříct dálnici D8, pod kterou podchází tunelem. Nevím proč, ale v hlavě si teprve tohle místo zakóduji jako přechod do Krušných hor, i když jsem se na jejich okraji ve skutečnosti ocitl už včera večer a dnes tam strávil noc. Dálnice je však tak velký a viditelný zářez do krajiny, že ho hlava bere jako nějakou důležitou hranici v krajině automaticky. Vždyť jsem šel tunelem pod silnicí, to je jako projít bránou ve zdi.

• 

• 

• 

Kousek za dálnicí se nachází malá obec Krásný Les, kterou jen rychle projdu a záhy opět šlapu krásnou přírodou. Projednou zase mírně stoupám a nechávám se nadobro pohltit nádherou zdejší krajiny a to natolik, že přehlédnu další nevýrazné rozcestí a místo toho šlapu po široké jasně viditelné cestě vzhůru. Když si svou chybu uvědomím, vracím se. Od rána jsem však nic nejedl a už začínám mít docela hlad, a tak se rozhlížím, kde bych se najedl. Poslední přístřešek byl těsně vedle dálnice a tam se mi sedět nechtělo. Tady žádné posezení nikde není, ale aspoň jsem v klidu nádherné přírody. Nakonec nalézám velký kámen ve stínu pod stromem, tam si sedám, z batohu vybaluji včera zakoupenou buchtu a snídám. Je horko a vane jen velice mírný větřík, ale ve stínu je mi docela příjemně.

Posnídám, vstávám a vydávám se na cestu dále. Ta se však nijak závratně nemění. Po celou dobu šlapu přes široké mírně zvlněné louky po vyjetých cestách lemovaných liniemi stromů krajinou, která mne obklopuje nedozírným prostorem. S každým krokem si připadám neskutečně malinký a prosor kolem mne až neuvěřitelně obrovský. Jsem doslova polapen krajinou rozprostírající se nekonečně daleko, zatímco já se cítím nicotný a lehký jako pírko unášené větrem. I když se necítím jako na horách a provází mne tyhle zvláštní pocity, moc se mi zde líbí.

Chvíli šlapu přes zelené louky nahoru a pak zase dolů, aniž bych kohokoli potkal. Počasí je je stabilní. Obloha je modrá, prohání se na ni bílé obláčky a slunce ohřívá krajinu docela jako v létě. Jediným zpestřením na cestě jsou nízké hřebeny lemované větrnými elektrárnami, které se v tomto kraji objevují docela často.

Podél lesa scházím k obci Adolfov a za ním opět šlapu vysokou trávou vzhůru. Před polednem procházím malinkou vískou Habartice, za kterou opět přecházím na zelené pláně, kterými pokračuji dále s výhledem na Komáří hůrku v dáli. I když z počátku působí spíše jako malý pahorek přede mnou, tak čím blíž k ní jsem, tím strměji na mě působí. Může to však být také sklonem krajiny, protože nyní klesám dolů.

Pokračuji po široké cestě dále přecházející travnaté zelené louky a i když by někdo mohl říct, že už to musí být neskutečně monotónní, opak je pravdou. Okolní krajina je ještě víc okouzlující, než doposud. Musím říct, že Krušné hory jsou zatím přesným opakem toho, co jsem od nich očekával a přesto to tady už teď miluji. Čekal jsem úzké lesnaté hřebeny a dřevěné chodníčky překonávající četná vřesoviště, jako tomu bylo v Jizerských horách, ale tohle je mnohem lepší. Táhlé lučinaté hřebeny miluji. Ona celá tahle cesta je plná překvapení a s každým novým krajem na téhle cestě si zamilovávám Čechy víc a víc. Máme opravdu krásnou zemičku. Možná zde člověka nečekají velkolepé výhledy jako v Alpách, ale nabízí malebnost, jaká člověka vyloženě dojímá.

Scházím na rozcestí Fojtovická pláň ne dohled dalších větrných elektráren. Být zde náš český Don Kokot Turek, tak mu z nich rupne hlava, ale mi tyhle stavby v krajině nijak nepřekáží. Naopak si myslím, že plochou a nevýraznou krajinu často dokreslují. Přál bych vám vidět západ slunce, když kolem nich projíždíte nekonečnou planinou kolem Vídně. Nyní však zpět k mé cestě nádherným českým pohraničím.

Od rozcestí dále začíná být docela živo a skupinky chodců šlapou nahoru i dolů. Od snídaně už putuji asi tři hodiny a jak vidím stoupání, které se najednou zdá nekonečné, říkám si, že bych se mohl před výstupem najíst. Není to však daleko a nahoře možná bude restaurace. Pokračuji tedy stále vzhůru, předbíhám některé chodce a záhy přicházím na vrchol, odkud je docela výhled na krajinu hluboko pod Krušnými horami. Vždyť to říkám, i když si člověk jako na horách nepřipadá, je docela vysoko nad okolní krajinou.

Obcházím restauraci a protože se mi nechce sedět uvnitř, když je tak krásný den, jdu ke stolům s lavičkami hned vedle. Ty však nepatří k restauraci, ale k okýnku s občerstvením, kde si můžu dát lahodně vonící klobásy. Je zde však docela plno a já mám už tak batoh plný jídla, kofolu bych si v tom parném dni ale docela dal. Jdu tedy k okénku a chci si objednat, kofola už jim však došla. Ani tak si však nedám pivo. Objednávám si malinovku. Tu jsem měl snad naposledy jako malý. Je skvělá.

Dopiju a zase vstávám. Jen kousek pod Komáří hůrkou na mne však čeká další výdejní okénko a tabule lákající mne na Kofolu. No že bych měl štěstí tady?

Jdu k okénku a objednávám si. Paní už téměř důchodového věku je zjevně Němka hovořící česky, její muž však česky neumí ani slovo. Překládá mu, co si dám a on mi čepuje tuhle naši českou klasiku. Jsou velice milí a sympatičtí. By mě nenapadlo, že potkám takto starý německý pár podnikající na české straně hranice a čepující zde turistům Kofolu. Ať žije přátelstvá mezi národ.

Pokračuji s kelímkem v ruce a louky záhy střídají hluboké lesy, kterými pokračuji dále. Do dvaceti minut přicházím k pěknému dřevěnému přístřešku, kde si konečně dávám pauzu na oběd. Nevařím však. Do Cínovce to není daleko a já věřím, že tam se někde skvěle najím. Dávám si tak pouze kus salámu a tortilu, chvilku si odpočinu a záhy vyrážím na cestu dále. Ta mne vede stále převážně lesy a má mysl se opět uchyluje ke snění. Tentokrát však v hlavě netvořím fantasy svět, ale vracím se k dávnému nápadu, kdy jsem snil o animáku po vzoru Asterixe a Obelixe, avšak o Husitech, kteří by sice nebyli nacucaní kouzelným nápojem, avšak těžkou zbroj křižáků by drtily jako plechovky pomocí tupých zbraní do humorných tvarů a jejich vojska poráželi bez prolití kapky krve stejně jako Asterix a Obelix. Kdysi to byl jen námět v mé hlavě, teď mne napadají postavy, jejich charakteristické pohyby a zbroj a dokonce i děj některých epizod. Jo, já nemakat v gastru a nemuset denně do práce a věnovat se všem těmto nápadům, které na cestách dostávám, kdo ví, kde bych byl.

Lesní cesta mne nakonec přivádí na asfaltku jen asi dva kilometry od Cínovce. Právě zde potkávám Ostraváka docela komické figury. Ačkoli jeho břich je doslova pytel několikrát větší než mé panděro, ruce a nohy má naopak až nepřirozeně tenké. Na očích má kulaté brejličky, na hlavě kšiltovku, na zádech obrovský batoh a tričko vyřvané zelené barvy jako Kájínek, když ho pustili z basy. Okamžitě na mě volá "Odkud a kam?"

"Z Králík do Františkových lázní," odpovídám s úsměvem. I když jdu z Mladkova, asi by nevěděl kde to je stejně jako mnozí, kdo už se mě na mé cestě ptali. Proto jsem začal říkat z Králík, které jsou větší, známnější a vlastně hned vedle. Týpek žasne a nadšeně mi oznamuje, že právě dnes vyrazil na stezku Českem, kterou začal v Cínovci. Dnes začal, první dva kilometry má za sebou a před sebou má dva týdny cesty. Je plný optimismu a nadšení, které mu neberu, nicméně za dva dny stejně uvidím jeho příspěvek ve skupině Stezka Českem na facebooku, kde píše o tom, jak ho stezka za dby dny zničila a jak končí. Ah tihle stezkaři.

Nakonec se loučíme a pokračujeme každý svou cestou.

Pokračuji lesem, kde míjím první ceduli upozořnující mne na dřívější těžbu na Cínovci a smutný osud vysídlených obcí. Zanedlouho les opouštím, přecházím další travnatou louku plnou jarního kvítí a záhy míjím Dlouhý rybník, kde se k mému překvapení koupou lidé. Na opačné straně silnice na konci rybníka míjím místní hřbitov a hned za ním se objevují první domy na okraji Cínovce. Cesta mne nakonec přivádí na hlavní silnici směřující k hranici s Německem. Ani zde nechybí klasické tržnice, jaké jsem viděl už včera večer v jiné pohraniční obci, jejíž jméno jsem už zapomněl. Mimo ty je zde i pár restaurací a z některých se line vůně lákající mne k dobrému jídlu, není to však tak dlouho co jsem baštil můj salám a věřím, že se dobře najím i na horském hotýlku, kde mne dnes čeká noc.

Během pár minut přicházím na otevřený hraniční přechod mezi Českou republikou a Německem, kde mne mile překvapí zrenovovaný sloupek ještě z časů první republiku. Co by milovníka té doby mne to příjemně zahřeje u srdíčka. Udělám si snímek, otočím se na patě pokračuji dále.

Červeně značená stezka mne vede na rozcestí Zadní Cínovec, kde město i stezku opouštím. Dále pokračuji po modře značené stezce stoupající zelenými hřebenovými loukami, odkud je rovněž krásný výhled. Nikam nespěchám, je krásný téměř letní den, je teprve pozdní odpoledně a můj dnešní cíl mám na dohled. Coby dup jsem tam.

Cestu si moc užívám a do deseti minut skutečně přicházím k horskému hotelu Pomezí. Je to spíš taková obrovská chata, ale abych si zde dobil elektroniku snad postačí. Hlavně zde musím mít silnější zásuvky, než hodná paní Korejka v K-Hausu v Děčíně.

Jdu se přihlásit a pak stoupám do staře zařízeného pokoje v patře. Zde si okamžitě vybaluji z batohu powerbanky a nabíječky a jdu udělat to hlavní, proč jsem tady. Píchám je do zásuvek. Do jedné zapojuji powerbanku, do druhé powerbanku a telefon, až pak jdu do sprchy, kterou mám projednou přímo na pokoji a ne někde v patře. Pak si jdu na chvíli lehnout a protřídit fotky. Po krátké odpočinkové pauze scházím do restaurace a jdu si dát večeři - dávám si česnekovou polévku a výborný telecí řízek s bramborovým pyré. Pivo samozřejmě nesmí chybět. Po večeři si jdu dát krátkou procházku, která mne nakonec přivede k benzince, kde si chci koupit vodu, pivko na pokoj a nějaké maličkosti na další den, tak protivnou ženskou na kase jsem však dlouho nazažil. Doslova mě vyřve s tím, že tady stojí za mizerný plat celý den, za chvíli chce zavírat a zase ji tady někdo otravuje. To ovšem není nic proti tomu, jak pustí do lidí, kteří přijdou krátce po mém odchodu. Jakože chápu ji, ale jde to říct i slušně snad. Tak krásný kraj a tak nepřátelští lidi tady. No hrůza děs! Vracím se na pokoj a s útěchou sleduji, že se mé powerbanky docela rychle a úspěšně nabíjí. Paráda, dnes přes noc určitě dobiju do plna a až nakonec Krušných hor s tím nějak vyjdu. S dobrým pocitem a klidem v duši si tak lehám do postele a během krátké chvíle usínám. Tohle byl opravdu nádherný den!

28,8km 620↑ 318↓

Krušné hory - Den 2. →