Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 15.

Krušné hory

25.5.2026

Budím se brzy ráno, snídaně se však podává až od osmi, a tak zatím ležím a třídím fotky. V sedm lezu z postele, dávám si na dlouho poslední sprchu a pak si balím batoh, abych se pro něj po snídani mohl jen vrátit a okamžitě vyrazit. V osm jdu konečně o patro níže. Jsem zde první, a tak si vybírám místo u okna a jdu si nabrat na bufet, zatímco se jídelna plní Němci. Jako to dělám na horských chatách v Rakousku, i zde si beru dva chleby, máslo, šunku a sýr a k tomu nějakou zeleninu, pak misku jogurtu s müsli a k tomu nějaké teplé párky. Dávám si také jablíčko a ochutnávám z nabídky místních koláčků. Běžně se na treku takto nestravuji, ale dnes jsem si řekl, že si dopřeju a aspoň nebudu za chvíli zastavovat, když mne zase začne zmáhat hlad. Po téhle náloži bych měl něco vydržet.

Po snídani se vracím na pokoj, beru si batoh a vyrážím na cestu. Po stejné cestě jako včera se vracím na rozcestí Zadní Cínovec, kde opět přecházím na červeně značenou trasu E3, které se dnes hodlám držet po celý den. Cesta mne vede za Cínovec přes zelené louky. Obloha je modrá a bez mráčků a slunce letně hřeje, zanedlouho se však nořím do stínu lesa, kde je velice příjemně. Opouštím ho asi za hodinu na louce nedaleko chaty Vitiška. Jsou zde také dva velké přístřešky s posezením a nějaký lesní bar, ten má však stejně jako chata zavřeno. Jdu tedy jen na okraj, kde hora začíná padat dolů a přes lesy nabízí pěkný výhled do kopcovité zvlněné krajiny. Udělám si jednu fotku a vracím se na stezku, po které pokračuji dále.

Cesta mne vede dále přes louku a směřuje k lesu, který mne za krátko obejme svými zelenými pažemi. V jeho stínu pokračuji po široké lesní cestě a během několika málo minut přicházím k posezení a výhledem omezeným zelenými keři a stromy. Pod sebou však vidím železnici, která směřuje do hory pode mnou a dále pokračuje tunelem, který nevidím. Bylo by fajn, kdyby se mi zde podařilo udělat fotku s projíždějícím vláčkem, myslím si, a tak si zde sedám a chvíli čekám, zda něco nepojede. Bohužel mám však smůlu, a tak za chvíli zase vtávám a pokračuji ve svém putování nádherným Krušnohořím.

Za pár minut les opět opouštím a přes zelenou rozkvetlou louku šlapu směrem k Novému Městu. Na rozcestí na jeho okraji mne opět vítá obrovská cedule věnovaná hornické historii oblasti, kterou si v rychlosti pročtu a pak pokračuji dále. Městečkem spíš jen tak rychle proběhnu a záhy se opět nořím do lesa, kterým pokračuji asi dvacet minut, dokud nedorazím k přístřešku na rozcestí Vrch Tří Pánů. Už mám za sebou nějakých 12km a je dávno po poledni, a tak bych docela rád využil, že zde nikdo není a uvařil si oběd. Jdu tedy do rohu prostorné srubovité stavby, zde si sedám, rozkládám vařič a připravuji si vodu na kafe a výborné špagety od Real Turmat. Mezitím přichází nějaký Němec, nakoukne dovnitř a pak si sedá na okraj cesty. Zanedlouho přichází také jeho kamarádi, každý nakoukne dovnitř a nakonec si všichni sedají na zem u rozcestí a baští.

Sedím si tady v klidu a chladu, který přístřešek nabízí, u toho si vychutnávám jídlo a projednou se zpětně vracím k zápiskům z téhle cesty. Mezitím slyším Němce, kteří si pravděpodobně myslí, že jim nerozumím, jak komentují mou přítomnoust. "Jak dlouho už tam vlastně je?" "Nevím, už tam byl, když jsem přišel." "Jak dlouho tam ještě hodlá sedět." "Nechtěl by jít taky vandrovat?" Co jim kurnik do toho. Přišel jsem jen minutu před vámi a vy tady taky pořád sedíte? Klidně jste mohli jít dovnitř, jsem tady sám a zabírám jen jeden růžek téhle obrovské stavby, místa je zde dost pro všechny, myslím si v duchu, ale nijak je nekomentuju. Zatímco oni mají blbé kecy a já se balím, aniž by to přes dřevěnou zeď viděli, oni se zvedají a s dalšími posměšnými komentáři odcházejí. Jen pár minut na to se zvedám i já a vyrážím na cestu, která mne dále vede skrz lesy a lesní louky.

• 

• 

Z počátku chvilku stoupám na nevýrazný Vrch Tří pánů, jehož jméno odkazuje na historický střet hranic tří panství. Odsud dále cesta převážně klesá, sklon krajiny je však tak mírný, že sotva postřehnu, že šlapu dolů. Působí to spíše jako rovinka než svah.

Do dvaceti minut se les opět rozestoupí a cesta mne vede přes zelené louky obklopené lesy kopírujícími svahy a hřebeny mírně zvlněné krajiny. Cesta se stáčí doprava a vede mne přes Flájský potok, kde dříve stávala vesnice Vilejšov, dnes zde po ní však nezůstalo vůbec nic. Je to jen další zářez smutné historie našeho krásného pohraničí.

Překračuji potok, zahýbám doleva a po sotva viditelné stezce vedoucí vysokou trávou pokračuji podél potoka k dalšímu mostu. Přecházím na opačnou stranu, odkládám batoh a šlapu k potoku. I když mám vody zatím dost, vím, jak těžce se mi voda sháněla téměř po celou cestu a obzvláště pak v Lužických horách a Labských pískovcích, přes které jsem do Krušných hor přišel. I když je v mapě potoků a studánek dost, očekávám stejně smutný scénář, kdy všechny prameny byly vyschlé a koryta prázdné. Proto si plním všechny lahve doplna a o několik kilo těžší pokračuji ve svém putování nádherným Krušnohořím.

Cesta mne dále vede hlubokým lesem a tu a tam přecházím přes nějaký potok, kterým zurčí čistá studená voda. Že by to v Krušnohoří nebylo se suchem až tak horké, jak jsem si myslel? V porovnání s předchozími etapami je tady vody víc než dost. Pokud je tady voda opravdu tak často, možná nebudu muset tahat tolik vody a vystačím si s pouze s dvěma litry na ramenních popruzích. To by bylo moc fajn.

Cesta mne vede lesem a asi za půl hodiny přicházím na rozcestí, odkud pokračuji po široké lesní cestě. Dobře se po ni šlape, ale značení mne z ní stejně pak svádí hlouběji do lesa po úzké stezce, abych se po půl kilometru otočil a zase vrátil na tu samou cestu. Přijde mi to docela zbytečné a mám chuť to střihnout po cestě, ale nakonec si řeknu, že mne tam značení vede z nějakého důvodu a jistě tam bude něco zajímavého. Přecházím tedy na úzkou stezku a do pěti minut přicházím ke kříži věnovanému další zaniklé obci. Jmenovala se Fláje a nezůstalo zde po ní nic než harampádí, které je na hromadě pod křížem.

Vracím se zpět na pohodlnou cestu, ale záhy ji opět opouštím. Další dva kilometry pokračuji po široké lesní cestě, dokud nedorazím na rozcestí Pod Puklou skálou. Zde bych měl zahnout a přes travnatou svažující se louku sestoupit k Přehradě Fláje, podél které musím pokračovat dále, značení mne však vede po jednosměrce na vrchol Puklá Skála. Je to necelý kilometr do kopce, ale tak jako vždy i nyní si řeknu "Kdy jindy se sem podíváš?" a jdu si dát tuhle krátkou zacházu. Cílem téhle cesty bylo přeci jen naše pohraniční hory co nejvíce poznat.

Opouštím tak rozcestí a po široké cestě šlapu dále, dokud nezahlédnu šipku navádějící mne doprava. Žádnou cestu zde vša nevidím. Že by tu nikdo nechodil a mám jít naslepo vzhůru lesem? Vždyť nevidím ani žádné další značky. Popojdu ještě pár kroků a až teď si všímám široké cesty, která stoupá za stromy a hustým křovinatým porostem o kus dále. To tu šipku nemohli namalovat až tady? Vždyť tohle je vyloženě matoucí!

Stoupám vzhůru na vrchol a náhle přicházím pod skálu. Nahoře někdo stojí, a tak to zkouším také vylézt, ale téměř nahoře mi dochází, že tudy to nepůjde. Vracím se tedy dolů a hledám schůdnější cestu. Ta je jen o pár kroků vedle a není vůbec náročná. Vlastně nemusím ani šplhat a během pár vteřin ji pohodlně vyšlápnu nahoru. Neznámý mladík mezitím šlape dolů za svou přítelyní a pak spolu odchází.

Jsem nahoře. Pod sebou mám lesy, kolem sebe mírně kopcovitou krajinu a mezi kopci usazenou lesknucí se přehradu Fláje. Je to moc krásný pohled, od kterého nemůžu odtrhnou oči. Chvíli si zde zasněně postojím a udělám hromadu fotek a několik videí. Vůbec se mi odsud nechce, ale přece zde nebudu trávit zbytek dne.

Slézám zpátky pod koruny stromů a po cestě se vracím na rozcestí. Jen nedaleko od něj stojí mladá rodina s kočárem a stejně zmateně jako já od šipky vejrají do lesa, kterým žádná cesta nevede. "Prosím vás, nevíte kudy se jde na Puklou Skálu?" "Jo, ta šipka je tu blbě. Musíte ještě pár kroků tady a uvidíte cestu nahoru." "Půjde to i s kočárkem?" "Je to docela strmé, ale podobná cesta jako tady." "Děkujeme," loučí se se mnou neznámá rodinka a já pokračuji na rozcestí, ze kterého napříč zelenou loukou sbíhám k přehradě, kde mne překvapí pramen, u kterého je cedulka "Přírodní pramen. Pití na vlastní nebezpečí." To si jako někdo stěžoval, že to tady museli dát, ťukám si na čelo a sám si plním lahev.

• 

• 

Přecházím po asfaltce kolem přehrady, která mne vede dále po hrázi. Za tou přecházím přes silnici na širokou cestu, po které pokračuji převážně lesem dále. Netrvá to ani půl hodiny, když se les opět rozestoupí a cesta mne vede přes zelené louky směr Český Jiřetín přímo na česko-německé hranici.

Šlapu po pohodlné asfaltce, která mne vede mírně kopcovitou krajinou stále níže a na louce se začínají objevovat první domy. Míjím místní malý skiareál a kousek za ním přicházím k malému dřevěnému kostelíku, naproti kterému se nachází stůl a lavička. Zde si sedám a vařím večeři. Ještě nebylo ani šest hodin a v nohách už mám 28km, což je docela slušné na to, jak pozdě jsem dnes vycházel. I tak však cítím, že toho už mám dost a tělo by si chtělo odpočinout. Nevím, jak jsem to dříve dělal, že jsem zvládal 40-50km denně. Musím se do toho zase dostat.

Po jídle se zvedám a vyrážím na cestu dále. Ta mne vede další dvě hodiny stále vzhůru hlubokými lesy podél německé hranice. Nemám žádné výhledy a nic vyjímečného se neděje. Jen šlapu stále nahoru, bojuji s únavu a u toho zase sním o vlastním animáku po vzoru Asterixe a Obelixe, kde skupina odvážných husitů s tupými zbraněmi mění řady křižáků v hromadu šrotu. Hlavní postavou by však neměl být Žižka ani žádný jiný v té době žijící šlechtic či vojevůdce.

Ne, ústřední čtveřicí by měli být malý zrzavý student Konrád - levoboček německého šlechtice a měšťanky, kterému bohatý otec zaplatil studia na univerzitě, kde potkával mimo jiné také mistra Jana Husa a co by "Němec" doplatil na uzavření německo koleje. Konrád by měl být malý, slabý, drobného vzrůstu a působit až dětinsky. Byl by to malý raubíř a věčný průserář, který by se životem potácel od ničeho k ničemu, dělal si dluhy a nepřátele, kudy se hnul a našel se až v období husitských válek, kde by se stal mistrem v prakostřelbě. Konrád by byl nerozlučná dvojka s obrovským silným kovářem Joštem, který by si vytvářel vlastní zbroj, kterou by žádný křižácký meč ani kopí neprobodli. Právě Jošt by byl nejobávanějším válečníkem, měřil by téměř dva metry, jeho tělo by bylo samý sval a oháněl byl se obrovským dvouručním kladivem, jako nikdo jiný a křižáky i s jejich zbrojí lysoval jako odpad. Jeho protiladem by byl naopak nevýrazný hubený dlouhán Hanuš v lehkých otrhaných hadrech a slamáku, prostý sedlák s cepem, který by však byl díky své nepřirozeně štíhlé postavě a dlouhatánským končetinám neuvěřitelně ohebný a rychlý. Celou čtveřici by pak uzavíral podsaditý tlustý mnich Ambrož, který by vedl věčné učené spory s nedostudovaným Konrádem, který by ho neustále opravoval ve výkladech písma i latinských překladech. Ambrož by holdoval bojovému vínu a navzdory své postavě by to byl skvělý skokan a bojovník. Během bojů by používal hlavně svou dlouhou tyč zakončenou křížem, kterou by používal jako skokan dlouhé bydlo. Často by se rozběhl, zapřel o svou dlouhou hůl s křížem a některého z křižáků zavalil svou obrovskou postavou nebo shodil z koně, pak by nečekaně vytáhl z pod kutny svůj palcát, promačkal s ním pár helem kolem sebe, zatímco by v druhé ruce držel dlouhou hůl a křížem srážel křižáky z koní.

Jo, tahle skupina by mohla fungovat mod dobře! Tohle by mohl bavit malé i velké publiku.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cesta mne nakonec přivádí na vrchol Jelení hlava, kde je malý přístřešek, já si však řeknu, že budu pokračovat dva a půl kilometru dále k útulně Klíny na česko-německé hranici. Cesta odsud dále mírně klesá dolů a já mám před sebou výhled na mírně zvlněnou zelesněnou krajinu pod oblohou, kterou už zbarvuje zapadající slunce. Čím níže jsem, tím méně toho však vidím, protože krajina a lesy se zvedají nade mnou.

Nejdu dále než půl hodiny, cesta se opět stáčí přes louku, nad kterou zapadající slunce krásně čaruje a za další zákrutou uř je útulna na dohled. K mému překvapení si skupina Němců natahuje tyveky okolo útulny. Když k ní dojdu, pochopím proč. Útulna je úplně plná a stejně tak tomu bude i u útulny na německé straně hranice. Jinak by se zde tak netábořilo. Ne, tady se mačkat nebudu. Jen všechny pozdravím a šlapu dále.

Jsem unavený, ale cesta klesá. Pokračuji lesem a zenedlouho potkávám úplně strhanou dívku s obrovskou krosnou na zádech. Ani nemám to srdce ji říct, že útulna, ke které během pár minut dojde, je úplně narvaná a není tam místo. Je mi ji opravdu líto.

Pokračuji lesem a rozhlížím se, kde bych to dnes položil. Na jedné straně je krásný čistý les, kde stromy rostou v pravidelných rozestupech a na rovné zemi leží jen spadlé suché jehličí. Zde bych si prakticky kdekoli pověsil hamaku nebo se mohl natáhnout na zem, ale je to na německé straně hranice, kde je kempování zakázáno a pokutu se mi řešit nechce. Na české straně je naopak hustý les plný malých stromků, keřů a trní. Tam nemám šanci kdekoli zalézt, a tak šlapu dále a doufám, že u dalších přístřešku na cestě budu mít více štěstí. Do půl hodiny přicházím na rozcestí U Desítky, kde je malý přístřešek. Odsud je to jen kilometr a půl k velkému lesnímu altánu, který jsem si v mapě vytipoval jako náhradu za přeplněnou útulnu, ale co když i tam bude plno. Tady je prázdno, byl bych blbej, kdybych někam šlapal. Nad ničím moc nepřemýšlím. Okamžitě jdu k přístřešku a ze stolu si chystám postel, vyčistím si zuby, zalezu do spacáku a během pár minut usínám tvrdě jako špalek.

38,1km 588↑ 654↓

Krušné hory - Den 3. →