Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 16.

Krušné hory

26.5.2026

Vstávám brzy ráno se slunce východem a okamžitě se převlékám a balím. Nechci zde nikoho dráždit svou přítomností ani řešit nocleh mimo útulnu, a tak chci beze stop zmizet co nejdříve. Do dvaceti minut tak mám sbaleno a s batohem na zádech šlapu lesy dále. Slunce mezitím stoupá na oblohu a chladný stinný les lehce začínají prohřívat jeho paprsky, na to abych si sundal kalhoty a mikinu je však stále příliš chladno.

Ani ne za hodinu les opouštím a stále ještě vlhkou a chladnou krajinou scházím k malé hraniční obci Mníšek, kterou pak procházím kousek po hlavní silnici. Provoz v tuhle ranní hodinu je zde nulový a celá obec působí spíše tiše a opuštěně. Hned z jejího okraje mne však vítá benzinka, které jsem si všiml už v mapě, a tak po celou cestu doufám v dobré kafe, které by zase projednou nebylo z prášku. Když však na místo dojdu, čeká mne nemilé překvapení. Je teprve čtrvt na osm a tady otevírají až v osm. No tak dlouho zde čekat určitě nebudu. Zklamaně tedy místo opouštím a po okraji silnice šlapu vesnicí k rozcestí, kde ves opět opustím. Ani zde nechybí velký obchod a restaurace provozované vietnamskými trhovci.

• 

• 

• 

• 

Opouštím vesnici a náhle, jako bych měl Déja vu. Vždyť přesně touhle krajinou a po takovéto cestě jsem kráčel hned prvního večera, kdy jsem do Krušných hor dorazil a vlastně i následující ráno. Stejně jako tenkrát i nyní šlapu po dvěma koly vyjeté cestě, která přechází mezi ohradami přes zelené louky, které protínají linie stromů, jejich nahodilé shluky a tu a tam je objímají lesy někde v dáli. Na jedné takové louce hned z kraje obce se dokonce pase stádo telat, která se ke mně rozeběhnou, sotva mne zmerčí, zvědavě si mne prohlédnou a pak zase peláší na opačnou stranu louky. Ah, jak já tehle setkání se zvířaty miluji. Ještě je tak přestat jíst.

Pokračuji dále v sevření ohrad a rozhlížím se, kde bych si sedl. Na jednu stranu začínám mít trošku hlad. Na stranu druhou už slunko docela peče a já bych si rád sundal kalhoty. Celou dobu je to však cesta mezi ohradami a ohradníky, a tak si nakonec sedám na mokrou trávu na okraji cesty a vyměňuji kalhty za kraťasy. Se snídaní však ještě čekám.

Zvedám se, hážu batoh na záda a pokračuji dále kopcovitou krajinou. Cesta mne vede kolem osamělého pahýlu stromu a pak klesá k malému lesu, na jehož konci mne čeká další malá obec Nová Ves. Tou pokračuji dále, dokud nedorazím k jezeru, u kterého je jeden velký přístřešek s grilem a také několik laviček. Na jednu si sedám, vybaluji vařič a na ten stavím ešus plný vody. Na dnešek mi žádné sladké pečivo nezbylo a během dne jsem také žádné nesehnal, takže si dnes krom kávy vařím i kaši. Jdu na to však chytře. Ať nemusím pravně umývat nádobí, sypu vločky do čistého pytlíku od hydratované stravy.

Sedím a čekám, až voda zabublá. U toho koukám do mapy a jsem docela mile překvapen, že už v tuto brzkou ranní hodinu mám za sebou prvních devět kilometrů. Je neskutečné, jak to člověk v průběhu dne pro únavu pociťuje jinak. Zatámco večer člověka neskutečně zmáhá jeden každý kilometr, ráno našlape devět kiláků na lačno a ani si toho nevšimne. Ačkoli jsem se před chvílí svlékal, protože mi bylo příliš horko, tady u ve stínu stromů na břehu jezera je docela chladno. Než mi kaše nabobtná, jdu se projít na sluníčko o kousek dále. To se mezitím přesouvá po obloze a zanedlouho začne ohřívat i mou lavičku, a tak se zde vracím a v klidu snídám.

Po jídle vstávám, balím se a vyrážím na cestu dále. Stejně jako včera tak i dnes sleduji červeně značenou trasu E3, která mne nyní vede po asfaltce k hraničnímu přechodu Nová Ves v Horách/Deutschneudorf. Těsně před hranicí však mírně odbočuji doleva a podél hranice šlapu směr Hora Svaté Kateřiny, což překvapivě není jméno hory, ale vesnice kousek pod Růžovým vrchem.

Cesta mne kolem zavřeného minimarketu přivádí na místní náměstí, kde se otáčím o 270 stupňů a kolem místní školky stoupám vzhůru. Docela se musím usmát, když vidím tu jednu paní učitelku, která si zde hraje jen se třemi dětmi. No jo, malá ves, ale pracující rodič to dítě někde musí dát. Moc jich zde není, ale školka je stejně potřeba a je to určitě lepší takhle pro pár dětí v místě, než muset dojíždět hodiny do nějakého vzdáleného města.

Cesta stoupá stále výše a vede mne na Růžový vrch, kde je další z mnoha rozhleden rozesetých v české krajině. Docela se těším na výhled do mírně zvlněné krajin Krušných hor, který mne odsud určitě čeká, když však na místo dorazím, zjišťuji, že je rozhledna zavřená. No nic, jen pokrčím rameny a šlapu dále.

• 

• 

• 

Scházím od rozhledny, kterou mezitím obchází dva motorkáři snažící se dostat dovnitř a po široké asfaltové silnici pokračuji dále. Provoz je zde minimální. Sem tam projede auto, ale jinak je klid. Cesta mírně klesá zvlněnou lučinatou krajinou a já záhy potkávám postaršího pána v sandálích s obrovským batohem, na kterém mu visí za tkaničky uvázané boty. Už z dálky na mě mává a sotva se ke mně přiblíží, horlivě se zajímá o mé putování po Stezce Českem, když mu však řeknu, že putuju spíše vlastní cestou přes místa, která mne zajímají, jen se opovržlivě uchechtne, mávne rukou jako bych byl něco méně a aniž by se rozloučil odchází.

"Ale jdu až od Králík dodávám ještě rychle," ale jsem mu úplně ukradený. Tohle naprosto nepobírám. Nejdříve si chce strašně povídat o mé cestě a jakmile zjistí, že nejdu nějako debilní Stezku Českem, tak se chová, jako bych byl kus hovna. Co z něj dělá něco víc? Že šlape stezku, kterou tady navrhl někdo tak, aby to mohl jít na krátké etapy kdejaký městský jouda? Že tedy někdo na mapě uměle pospojoval už existující trasy v jednu stezku s heslem "Může jit každý" znamená, že ji "Musí jít každý" a kdo po ni nešlape, tak si nezaslouží žádný respekt a úctu? Jeden mě posměšně nazve pouhým výletníkem, další mě rovnou ignoruje. Víte kde všude já na téhle cestě na rozdíl od vás byl vy fanatičtí stezkaři? Co vrcholů, rozhleden, skalních měst a vyhlídek jsem navštívil? Není to snad moje věc, kudy tím pohraničím putuji? Nechcete rovnou zakázat vstup všem, kdo nešlapou výhradně jen a pouze po vaší Stezce Českem? Strašné chování co někteří předvádíte.

Pokračuji dále po silnici a cesta opět začíná stoupat. Chvíli na to kolem mne projíždí dodávka zásobující pravděpodbně obchody nebo restaurace v tomto kraji. Řidič vedle mě okamžitě zpomaluje, stahuje okýnko a ptá se, jestli chci svést.

"Jé, to je od vás milé, ale já cestuji jen pěšky," děkuji mu a jsem rád, že tady u nás někdy potkám taky milé lidi. Po setkání s tím starým pánem mi tahle milá otázka neskutečně zvedla náladu a spláchla tu hořkou pachuť, kterou ve mě setkání s na první pohled sympatickým dědou zanechalo.

Netrvá dlouho a silnici konečně opouštím. Místo asfaltu mne nyní čeká další široká cesta stoupající mezi hradbami lesního paláce. Zanedlouho předbíhám nějakou matku s dcerou a buldočkem na procházce. Chudák pes v tom vedru. Být to jiné plameno, budiž, ale zrovna buldog tady? To teda nevím.

Cesta mne přivádí k malebné kamenné útulně Nad Dřevařským rybníkem. I když jedna cesta vede hned od útulny doprava, šipka mne navádí rovně k nedalekému rozcestníku. Když zde dojdu, s překvapením zjišťuji, že mám zahnout do prava a během pár kroků se napojít na cestu, po které jsem mohl šlapat už od útulny. To jako vážně? To ten rozcestník nemohl stát o pár metrů jinde?

"Vracím se" se tedy a po kamenité lesní cestě stoupám stále vzhůru. Zanedlouho míjím nahnědlý potok protékající pravděpodobně rašeliništěm někde výše, a tak k němu slézám a plním si vodu. Mezitím kolem mne prochází ona matka s dcerou a jejich městským psem a s nepochopením i znechucením se dívají, co tady tropím. Chápu, když to není z plastu nebo kohoutku, ne každý to může pobrat.

Pokračuji po hřebenové mírně se vlnící cestě vedoucí mne dále hlubokými lesy, které pak náhle končí a mne čeká okraj malé vesničky Lesná. Ani zde nechybí tabule věnující se historii kraje. Víc než o běžnou ves se však jendá spíše o pár domů rozesetých podél silnice přecházející hřebenovou louku a záhy ji opět opouštím a nořím se do dalšího lesa, kterým pokračuji. Náhle cesta začíná překvapivě strmě klesat dolů. Nepředstavujte si však téměř kolmý sklon terénu jako někde v Alpách. Jde o běžnou širokou lesní cestu scházející z kopce dolů, jen na zdejší poměry je ten sklon nečekaný. A právě zde, sotva začnu klesat, potkávám docela milou přátelskou dvojici. Je to starý pán s plnovousem a mladá slečna, která si nese v ruce otevřenou plechovku Radegasta. Oba mají velké batohy, ale spolu necestují spíš se dnes potkali a na rozdíl od jiných stezkařů, které jsem zatím potkal, jsou velice milí a přátelští. Hned se vyptávají, odkud kam jdu, jestli spím na útulnách nebo mimo nebo kdy vycházím a vstávám. Když řeknu, že dneska už jsem byl v šest na cestě, slečně jen spadne brada a nechápavě vrtí hlavou, jako to všichni děláme. Pán se tomu jen směje. Když se jim svěřím se situací na útulně, kterou jsem včera míjel, dozvídám se naopak, že Němci měli státní svátek a tím pádem i prodloužený víkend. No nemám já na tyhle situace vyloženě štěstí. Když jsme se vydali na 5 Gipfel Klettersteig nad jezerm Achensee v Rakousku, taky zrovna měli Němci státní svátek a bylo jich tam tolik, že jsme hlavní lezeckou stěnu nakonec vynechali. Na zdi jich bylo tenkrát 32 v řadě za sebou a dalších deset jich čekalo dole. Když se jeden zasekl a nemohl dál, to byla teprve prekérní situace.

Strávíme zde spolu tak deset minut a moc pěkně si popovídáme, ale nakonec se loučíme a kráčíme každý vlastní cestou - oni na východ a já na západ. Rychle šlapu dolů, míjím lesní dělníky a co nevidět přicházím na malý rovný plácek u potoka. Na zemi ve stínu leží strom, o který se dá pohodlně opřít a nedaleko zurčí čistá studená voda. Okamžitě se zde zastavuji, na zemi rozkládám tyvek a utíkám k potoku s kotlíkem pro vodu. Pak si rozkládám vařič a připravuji jídlo, kávu však nikoli. Jak jsem zjistitl, docela jsem se přepočítal a nemám ji tolik, abych si ji mohl dopřávat víckrát denně. Dokud neseženu další obchod, musím s ní šetřit.

Poobědvám a s tím na mě přichází nějaká popolední únava. Může to však být také ujitou vzdáleností a horkem. Ačkoli jsem si své dnešní sezení natáhl ve stínu, slunce se mezitím docela posunulo a mne spalují jeho paprsky. O to více se cítím unaven a nakonec zde na krátko i usínám. Naštěstí je to jen takový ten odpolední mikrospánek, a tak záhy opět vstávám a pokračuji dále.

• 

• 

Ještě kousek pokračuji po široké lesní cestě, kde potkávám další skupinu chodců s velými batohy. Na to, jak mi před několika dny ten motorkář vykládal, jak tady nikoho za celé dny nepotkám, je tady docela živo. Zdravím se s nimi a za krátký čas přicházím na asfaltku, po které pokračuji dále. Po jedné straně cestu lemuji domky obce Svahová, po straně druhé mám svah s otevřeným výhledem na les o něco níže. Během pěti minut přicházím na rozcestí, kde bych měl zahnout a pokračovat lesy dále, ale hned u cesty vidím velkou ceduli, která mnne zve do nedalekého lesního baru Samotoč. Jsem zvědavý, a tak tam mířím. Do minuty přicházím k hájence a hned vedle ní je obrovský otevřený přístřešel se stoly, lavičkmi, výčepem, lednicí plnou nápojů, konvicí na vaření a poličkou s čaji a kávou a kvantem zásuvek pro elektroniku. Na zdi pak visí ceny za jednotlivé nápoje, je zde kasička, kam platit a dokonce i nádoba s drobnými na vrácení. Dokonce je zde možnost dát si klobásu, pokud bude hajný nebo hajná doma. No jsem z toho úplně paf. Něco takového jsme ještě neviděl.

Jdu dovnitř a zdravím holčinu, která zde sedí a nabíjí si elektroniku. Mne to bohužel nenapadne, ale taky jsem nevěděl, že se zde tak rozsedím. Beru si Colu na později a snad poprvé v životě chci zkusit Lišácké jablko. S tím si sedám ke stolu a ptám se holky, které podle mě nebude víc jak dvacet: "Odkud kam jdeš?" "Jdu druhou etapu." "Nevím co je druhá etapa." "No druhá etapa Stezky Českem." "Jo, aha. To já moc neznám." "Ty nejdeš Stezku Českem?"

"Ne tak úplně. Snažím se to tady co nejvíc poznat, tak hodně kličkuji a lezu kdejaký vrchol." "Aha, zajímavé," odpovídá holčina, vytahuje si telefon z nabíječky a odchází, jako bych byl nějaký podivín. Ach jo, jak já těmhle lidem ze stezky nerozumím.

Neznámá odchází, já jsem ale nějak moc unavený a vůbec se mi nechce hýbat. Když dopiju své Lišácké jablko, tak to jdu ještě trošku prošmejdit. Tohle místo mne opravdu zajímá a jsem zvědavý, co vše zde pro znavené chodce nabízí. Když objevím velkým pixlu instantní káv, jsem úplně nadšený. Okamžitě zapojuji konvici, dávám vařit vodu a do hrnku si dávám pořádnou nálož kafe, které pak piju bez mléka. No co si bude, dávkování jsem trošku netrefil, takže mám kafe silné jako kráva. Neskutečně mě to nakopne. Rychle si jdu umýt hrníček, hážu batoh na záda a Samotoč opouštím. Zrovna v tu chvíli zde přichází nějaký místní děda, který jde rovnou k výčepu, bere si půllitr a čepuji se pivo.

Vracím se na rozcestí, odbočuji a podél domů na okraji obce opět mírně stoupám k lesu. Za zahrady za plotem na mě volá nějaká babička, zdraví mne a ptá se, odkud kam jdu. Když ji to povím, užasle ji padá brada. "A nohy vás nebolí?" "Ani ne, jsem zvyklej."

Paní je milá a docela zvědavá na mou cestu, a tak s ní pár slov ztratím, ale nakonec se loučíme a s přáním hezké a příjemné cesty Svahovou nadobro opouštím. Stoupám vzhůru a kávou jsem ta nastřelen, že doslova letím. Během pár minut prolítnu hřebenovými lesy a scházím do Zákoutí, další vsi uprostřed obrovské mírně zvlněné louky. Zde přecházím na asfaltku, která se obcí kroutí jako had a vede mne stále níže, dokud za vesnicí nezačne opět stoupat. Mám však neskutečné tempo, a tak brzy opět přicházím na okraj lesa, kterým se rovně táhne další široká cesta. V dáli vidím nějaký pár, který během pár minut doháním.

"Vám to teda šlape," volá za mnou pán v zeleném.

"Jo, dneska to jde nějak dobře," odpovídám přes rameno.

• 

• 

Netrvá dlouho a les opouštím. Procházím kolem velkého rybníku, vyhýbám se projíždějícímu traktoru a za chvilku přicházím na jeho opačnou stranu. Na břehu jsou dva velké batohy, nějaké oblečení a ve vodě dva chlapi. Vůbec se nedivím. Je nesutečné vedro a pokud ještě cestuje a několik dní se nemyl, tak tohle je přesně to, co potřebuje. Ne jen, aby ze sebe smyl pach, špínu a pot, ale taky to člověka neskutečně nakopne a osvěží. Okamžitě dostávám chuť tam taky skočit, ale vzhledem k tomu, kolik je hodin a jak dlouho ještě dnes budu cestovat, přijde mi to zbytečné. Beru proto do ruky mapu a koukám, zda mne cestou nečeká ještě nějaký rybník, kde bych se později okoupal. Pokud ne, okoupu se tady. Nechci propásnout příležitost smýt ze sebe vše, co se na mne za ty dva dny nalepilo. Mám štěstí, jen nedaleko odsud je další Rybník. O asi 5km dále pak ještě jeden. Ten je nad vsí Hora svatého Šebestiána, za kterou bych chtěl dnes spát, taže se to docela hodí. Okoupu se a už se pak příliš nezapotím.

Rybník tedy opouštím a šlapu dále. Obloha je po celý den modrá a bez jediného mráčku, slunce pálí mou kůžu do ruda a vzduch je nehybný a rozehřátý jako v troubě na pečení. I přesto si cestu moc užívám. Krušné hory mne naprosto očarovaly a pohltily svým prostorem, nádhernou krajinou a pohodovými cestami, po kterých se zde člověk pohybuje. Je to nejdelší úsek mimo velká města a nesutečně si ho užívám. Cítím se svobodný jako už dlouho ne, procházím hlubokými lesy, přecházím mírné vrcholky s pěknými výhledy a u toho nepřestávám snít.

Ani nyní cesta nění nijak náročná. Šlapu lesem spíše po rovince, pak scházím o něco níže, abych následně strmě stoupal vzhůru a zahýbám ke spálenému rybníku. Na rozdíl od těch předchozích však nepůsobí zrovna čistě. Voda mi přijde železitě hnědá a na hladině se drží prach a vodní květana, ale jinak voda nesmrdí. Po posledních dvou dnech však koupel neskutečně potřebuji, takže si sedám na kmen stromu na okraji cesty, sundávám ponožky, kraťasy a tričko. Na to jak jsem za celou dobu nikoho nepotkal, musí zrovna nyní přijet cyklisti, sesednout z kola a prohlížet si rybník. Za chvilku však opět nasednou do sedátek a jedou dále. Já se vydávám k rybníku a po velkých ostrých kamenech šlapu k temné hladině vody. Mezitím projíždí další skupina cyklistů.

I když voda působí na pohled špinavě, vůbec nesmrdí a splní přesně to, co měla. Najednou se cítím jako znovuzrozený. Jsem čistý, svěží a plný života. Lezu na břeh, oblékám si trenýrky a takto si sedám na kládu na břehu. Když už jsem tady, tak rovnou povečeří. Beru si tedy do ruky tortily, nůž a kus salámu a s chutí se dávám do jídla. U toho pozoruji mravence, ktaří sídlí v jednom okraji kmene.

Pojím, trošku si tady posedím a za víc jak půl hodiny se konečně zase balím, oblékám a vydávám na cestu. Kousek stoupám vzhůru a pak pokračuji po rovné cestě dále. Za krátko začíná opět klesat a vede mne dolů do Bezručova údolí, odkud mne pro změnu k mému překvapení zase čeká stoupání. Sakra, tohle jsem nechtěl, vždyť jsem se teď myl. Není to dlouhý kopec, ale stejně se zapotím.

Šlapu vzhůru, funím jak lokomotiva a z čela si stírám pot, dokud konečně nedorazím na dohled městečka Hora Sv. Šebestiána. Tady je stoupání konec a k mému překvapení nepřechází ani do sestupu k město. To je naopak na rovné náhorní planině, které se kolem něj rozprostírá do všech stran.

Pokračuji dále k městu a co nevidět procházím jeho ulicemi. Přecházím téměř prázdné náměstíčko, na jehož okraji sice zapomenu zahnout, ale zase na druhou strnu se právě díky této chybě dostanu k vačerce jen o 30 metrů dále. Okamžitě jdu dovnitř, kupuji si dva kozlíky, dvě jablíčka a balenou bábovku na další den ke snídani. Na další dny doplňuji taky zásobu instantní kávy. Už nebudu muset šetřit. Zase si klidně můžu dát dvě kávy denně. No není to paráda?

Vracím se na náměstí, zahýbám doleva a šlapu na okraj obce. Za velkou silnicí míjím dalšího vietnamského trhovce a protože mi Kozel po parném dni zachutnal, jdu si tam koupit ještě jednoho. Pak se vracím na cestu a po asfaltu míjím ještě několik domů. Pak náhle město končí a sním i asfalt. Místo něj mne nyní čeká široká prašná cesta, která obchází les, zatímco po druhé straně mám zvlněnou zelenou louku. Slunce už se blíží k zemi, stíny se prodlužují a mi je velice příjemně. Teda až na jendu maličkost. Najednou mě neskutečně začíná tlačit sraní, takže se pomalu začínám rozhlížet kolem a přemýšlím, kde bych to položil.

Obcházím tedy les a přicházím ke dvěma dřevěným "maringotkám," které zde postávají na malém rovném palouku ve skrytu stromů a slouží jako útulny. Hned za nimi vidím plastovou zelenou kabinu, jaké postávají na fesťácích a slouží jako kadibudka. No ty jo, že by? Rychle probíhám mezi útulnama, kde sedí dva kluci a popíjí víno. "To je kadibudka?" volám radostně.

"Ano!" "No přesně to jsem potřeboval. Dobíhám ke dveřím, shazuji batoh, pak i kalhoty a konečně si sedám. Za chvíli lezu ven spokojený jak už dloho ne.

"Odkud kam jdeš, ptají se kluci." "Od Králík do Františkových lázní." "To je pořádný kus cesty. My jdeme teď na týden jen tady Krušné hory," povídá jeden. "Chceš tady zůstat?" ptá se druhý.

"To je dorbý. Já se dneska pověsím mezi stromy někde v lese." "Ale ta druhá maringotka je úplně prázdná." "Ale do slunka západu ještě nějaký čas zbývá a já chci dnes spát v lese," odpovídám s úsměvem.

Chvilku s klukama ještě pokecám a pak se s nimi loučím. Vracím se na cestu, nepokračuji však po červené. Ta totiž schází dolů do Nové Vsi, odkud zase stoupá zpátky nahoru. Přijde mi to zbytečné, čas beroucí a nemyslím si, že tam něco zajímavého uvidím. Místo toho tedy odbočuji a po široké cestě křižující rozlehlou louku posetou větrníky mířím k lesům na opačné straně. Cestou míjím další otevřený přístřešek a o kousek dále rovný plácek obklopená nízkými keři. Sedí zde hubený zrzek v kulatých brejlích s rozcuchanými vlasy a střepatými vousy a na zemi si chystá nocleh. Až mnohem později mi dojde, že je to ten samý, který si chystal spaní na konci Labských pískovců v přístřešku, kde jsem rovněž plánoval nocovat. Je zvláštní, že jsme se za tu dobu ani jednou nepotkali a nikde mne nepředběhl a najednou je tady.

Procházím kolem a po mírně se svažující cestě šlapu podél lesa, který nevypadá, že bych se zde měl kde zavěsit do hamaky. Všude jsou jen nízké mladé jehličnaté stromky z větvemi až u země.

"Že jsem já vůl nezůstal u těch útulen," pomyslím si.

Pokračuji stále níže, když tu si všimnu menší remízky tvořené statnými smrky. No nic, nemá cenu se někam plahočit po cestě dále a doufat, že tam něco najdu, když okolní lesy vypadají tak hustě a mladě. Opouštím tedy cestu a přes louku šlapu k malému lesíku, kde si okamžitě hladám místo, kde se dnes na noc zavěsím. Se s natažením hamaky a přístřešku však čekám, dokud se nezačne stmívat, abych zde někoho zbytečně nedráždil tábořením, když nedaleko byly hne dvě útulny a jeden přístřešek.

Sedám si na pařez, dávám si jedno pivo a pak jdu stavět. Ten nový systém, který jsem si cestou vymyslel, je skvělý, takže mám během pár minut nataženou střechu i hamaku. Pak se soukám do spacáku a spolu s ním do hamaky, ale připadám si jak housenka snažící se zakuklit. Takové manévry na pevné zemi fakt nezažívám.

42km 779↑ 782↓

Krušné hory - Den 4. →