Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 17.

Krušné hory

27.5.2026

Tahle noc byla strašná. Mám pocit, že jsem vůbec nespal a jen se pohupoval v hamace. Kdykoli jsem usnul, zdály se my strašné sny polínající se s realitou, když jsem ze snů přecházal do bdělého stavu a neuvědomoval si, co je ještě sen či realita. Pak jsem naopak z nespánku upadal do paralýz, ze kterých jsem se pak snažil všemožně vyškubnout. Nad ránem mi je opravdu hrozně a teprve se slunce východem upadám do slastného spánku, ze kterého mne za chvíli vytrhne budík. Mám pocit, jako bych vůbec nespal, což asi bude pravda. Ještě horší ovšem je, že mi je, jako bych celou noc zažíval něco hrozného a na mne působila nějaká temná či démonská energie. Vůbec to nechápu. Jsem slabý, otrávený a vyděšený. Absolutně nemám chuť vstávat a někam chodit, ale nemůže se tady válet po celý den. I tak si budík o půl hodiny odložím a dávám si ještě aspoň malou dávku spánku.

Když mi opět budík zazvoní, vypínám ho, ale nevstávám. Zničeně zírám do korun stromů na demnou a ani se nehnu. Je mi opravdu nedobře. Nakonec však docela neochotně lezu ze spacáku a balím to tady. U toho přísáhám sám sobě, že s hamakou jsem nadobro skončil. Noci jako tato zažívat opravdu nepotřebuji. Škoda no, dříve jsem hamaku miloval, teď ji pro změnu nenávidím.

Trvá to, ale nakonec se mi nějak podaří sbalit. Vycházím však mnohem později než včera a nějak se mi nechce věřit, že bych dnes někam daleko došel, to ovšem neznamená, že bych se dnes plánoval nějak flákat. Opouštím svou lesní skrýš a vracím se na lesní cestu, po které pokračuji hezký kus dále. Jsem však unavený, bez energie a docela rychle dostávám hlad, a tak za chvíli zastavuji a koukám, jestli někde cestou nebude nějaký přístřešek, u toho si všimnu že jsem na rozcesti hned na kraji lesa špatně zahnul, protože červeně značená trasa se klikatí souběžně s mou o asi půl kiláku dále a pár desítek metrů výše, když však budu pokračovat k dalšímu rozcestí s přístřeškem, můžu se na ni o pohodlně vráti po žlutě značené stezce. Přijde mi to však zbytečné, protože když budu pokračovat rovně po téhle cestě, stejně se s červeně značenou trasou opět spojí. A chci se ji vůbec dnes držet?

Přicházím k přístřešku, kde si okamžitě s úlevou sedám, vybaluji vaření i včera zakoupenou buchtu a chystám si snídani. Než voda na kafe zavaří, popíjím včera koukepenou fantu z plechovky, která je stále docela chladná, u toho si otevírám mapu a koukám, kudy dnes půjdu. Když sleduju průběh červené trasy, nepřijde mi až tak zajímavá. Budou to zase lesy a louky plné větrných elektráren mimo vrcholy a vyhlídky. Docela přemýšlím nad tím, že bych to dnes vzal jinudy a nedržel se výhradně červeně značené trasy E3.

Voda vaří, do hrníčku sypu rovnou čtyři pytlíky instantní kávy. I když má do skutečného kafe daleko, věřím, že čím silnější chuť, tím silnější placebo. Po dnešní noci to opravdu potřebuji. Pak rozbaluji včera večer zakoupenou bábovku, ale i po tak krátké době co byla v batohu je v naprosto příšerném stavu. Je rozsypaná na malé kousky a drobečky. Jak tohle mám jíst? Nakonec si beru lžíci, tou směs drobků nabírám a baštím. U toho stále prohlížím mapu. Jen nedaleko odsud je Jelení Hota, na které je zaznačený výhled a kam se dá vystoupat po žlutě značené trase. Docela mě to zajímá, ale rád bych vymyslel, kudy pokračovat dále, abych nešlapal tři kilometry tam a tři kilometry zase zpátky stejnou cestou.

Studuju mapu, přibižuji si svůj nový cíl a všimnu si lehce vyznačené stezky, která by měla z vrcholu scházet na silnici o půl kiláku níže a pak se napojit na modře značenou turistickou trasu vedoucí k přehradě Přísečnice a pak dále na Černý Potok, odkud další žlutě značená trasa vede směrem na Velký Špičák - další vrchol na opačné straně přehrady, kde je rovněž zakreslený horská vyhlídka i s posezením. Až na vrchol značení sice z téhle strany nevede, ale pokud značenou stezku opustím a budu pokračovat po další lesní cestě a pak lehce vyčárkované stezce, dorazím na Špičák ze strany jedné a z druhé ho po zelené opustím. Když pak budu pokračovat ještě kousek po asfaltce, vrátím se na žlutě značenou stezku, která mne přivede zpátky na červeně značenou trasu E3. Vypadá to na pěkný 20km okruh, který se červenou trasou opět spojí ani ne 10km od místa, kde právě snídám, ale docela mne tento plán láká. Moc daleko od dnešního nocoviště se dnes asi neposunu, ale to mi nevadí. Cílem téhle cesty bylo přece tyhle končiny co nejlépe poznat. Není kam spěchat, stejně jsem téměř na konci své cesty po severní hranici Čech, ve Františkových lázních pak nasednu na vlak směr Ostrava a pak hurá na Slovensko a přechod Nízkých Tater. Nebo že by ne? Plán takový byl, ale mi se na táhle cestě strašně moc líbí a v posledních dnech už mne i párkrár napadlo, že bych cestu nepřerušoval a pokračoval někam dále.

Po snídani vstávám a pokračuji po široké pohodlně lesní cestě dále, dokud nedorazím na rozcestí Výsluňská cesta. Zde odbočuji a po žlutě značené stezce začínám docela mírně stoupat lesem. Cestou přecházím několik lesních potoků, za které jsem po cestě vyprahlými Labskými pískovci neskutečně rád. Na to, kolik jsem první dva týdny na cestě musel tahat vody a stejně mi byla málo ji teď nosím stále méně. Najednou je ji všude dost.

Šlapu si lesem a stoupání je stále velice mírné. Až jak se blížím vrcholu, začíná být výstup stále strmější, les však nikam neustupuje. Za několik málo minut se ocitám na vrcholu, ale i ten ze všech stran obklopuje les. Docela přestávám věřit, že odsud bude nějaký krásný výhed, ale stejně pokračuji dále průchodem mezi stromy. Udělám pár kroků a najednou výhled, jaký jsem nečekal. Hora se na téhle straně prudce svažuje dolů a přechází v husté lesy, které po jedné straně obcházejí vodní nádrž a táhnou se přes mírně zvlněnou kopcovitou krajinu dále. Na opačné straně se přehradou naopak potkávají světle zelené louky, které v dáli opět dokraslují věže větrníků. Je tady nádherně a opět se nemám k odchodu. Lezu na jednotlivé kameny, kouchám se výhledem, pořizuji kvantum podobných fotek a točím 180 stuňová videa celého výhledu. České krajina mne opět dojímá svou malebností a Krušné hory obrovským prostorem, který člověka doslova pohlcuje.

Strávím zde docela dost času, než se konečně dokupu pokračovat dále. Vracím se na vrchol jen pár kroků za mými zády a hledám stezku dolů. Za okamžik ji najdu, vede mě mezi stromy dále a pak po travnatém svahu mezi pařez prudce dolů. Netrvá dlouho a scházím na další širokou lesní cestu, kterými je tento bývalý pohraniční vojenský prostor doslova protkán. Okamžitě nasazuji rychlé tempo a během pár minut přicházím na asfaltku lemovanou modrými turistickými značkami. Ty mne vedou krásnými smrkovými lesy dále, dokud nedorazím na okraj přehrady Přísečnice, kde les ustupuje.

Mířím k přehradě a po hrázi přecházím na jejím okraji. Na jedné straně mám temnou hladinu vody táhnoucí se do dálky, kde na úzkém pruhu země postávají v řadě větrné elektrárny. Na opačné straně vidím malebné údolíčko s pár domy pod mírnými kopci oděných do kábatu z lesů. Na modré obloze plují jemné bílé obláčky. Je zde tuze krásně. Opravdu se mi tady moc líbí.

• 

• 

Jsem za přehradou, cestu však zatím neopouštím. Místo toho pokračuji dále po asfaltce dalšího třičtvrtě kilometru, dokud mne modrá značka ze silnice nesvede zpátky do lesů. Pokračuji dále lesy a poněvadž je cesta pohodlná jako většina stezek, po kterých jsem v Česku zatím šlapal, beru do ruky telefon a stříhám další krátké video se záběry z cesty, ke kterému opět pro jednou přidávám moudrá Gandalfova slova z Pána prstenu a Hobita. Takto pokračuji dalšího tři a půl kilometru na dohled obce Černý Potok, až do vsi však nepokračuji. Na jejím okraji se otáčím a po neznačené cestě pokračuji směrem k silnici, po které jsem šlapal od přehrady, dokud jsem nazahnul do lesů. Přecházím přes cestu a dále pokračuji po široké lesní cestě. Také zde značení chybí, ale po asi kilometru a půl by mne cesta měla přivést na žlutě značenou turistickou stezku.

Cesta je pohodlná a stoupá jen mírně. Kilometry mi pod nohami rychle ubíhají a co nevidět už se na stromě objevuje další z českých turistických značek. Sleduji je a mezitím mi píše přítelkyně, jak cesta ubíhá. Fotím ji po jak pohodových cestách tady šlapu a jak moc za den zvládám v porovnání s jinými treky. Žasne. Také ji píšu, že poslední dny přemýšlím, že se vykašlu na přechod Nízkých Tater a místo toho budu pokračovat přes Český les dále. Strašně mě tahle cesta baví a nechce se mi ji přerušovat. V Českém lese jsem ještě nebyl a Šumavu bych si také rád přešel bez přerušení na jeden zátah. Moc mi to přeje. Ona sama stejně bude za pár dní začínat s prací v Tyrolsku, zatímco já mám na rozdíl od ní ještě skoro dva týdny času. Ale třeba za ní stihnu ještě na otočku zajet.

Po žluté pokračuji necelé dva kilometry, načež zahýbá lesy doleva. Já značení však dále nesleduji a místo toho pokračuji lesy na rozcestí pod Velký Špičák, odkud by měl být další prima výhled. Cesta je pevná, dobře se po ní šlape a za krátko mne přivádí na rozcestí, odkud můžu pokračovat dále po široké lesní cestě porostlé nízkou trávou. Zahýbám a opouštím tak šedivou pevnou cestu. Asi za tři minuty přicházím pod velký špičák, který tato pohodlná cesta obchází. Zde ji musím opustit a pokračovat po úzká stezce stoupající strmě vzhůru, když však po dlouhé době vidím úzkou stezku a strmý výstup, řeknu si, že si musím odpočinout. Sundávám si tedy batoh a na krátkou chvíli se sedám na zem. Mezitím se objevuje pár důchodového věku, který šlape po stezce dolů. Počkám tedy, až dorazí ke mne a projdou kolem. Až po té vstávám, opět si beru batoh a stoupám vzhůru. Musím říct, že to jde snadněji, než jsem čekal a co nevidět jsem nahoře. I když má Velký Špičák pouze 965 metrů, je těsně nad hranicí lesa a jsou odsud skvělé výhledy do krajiny. Na jedné straně vidím vodní nádrž Přísečnice, kterou dnes obcházel a nad ní Jelení Horu, odkud byl rovněž nádherný výhled na přehradu a vrcholky nad ní včetně toho, na kterém nyní stojím. Když pak pokračuji pohledem na pravo od přehrady, vidím holé zelené kopce, kterým dominuji větrné elektrárny. Nejsou to však žádné velehory ani ostré štíty. Nejsou to žádná jasná panoramata hřebenů po vzoru našich hraničních karpat, kde rozeznáte jednotlivé hory a údolí. Jsou to malebné neostré kopce, které nejsou možná epické ale přesto krásné. Když pak stočím pohled za svá záda, střídají louky lesy. Charakter krajiny však zůstává stejně pěkný a malebný.

• 

• 

• 

Chvíli se zde zdržím, ale nakonec se vydávám na cestu. Po úzké stezce skrývající se mezi kopřivami a vysokou trávou scházím lesem níže a asi za deset minut přicházím k přistřešku na okraji asfaltové silnice. Vzhledem k pokročilé denní době si zde sedám, vytahuji vařič a ohřívám si vodu na jídlo i kafe. K jídlu si dnes dávám Boloňské špagety od Real Turmat, které si navíc vylepšuji o na kostičky nakrájený salám a strouhaný sýr, který se mi rovněž podařilo včera koupit ve vietnamské večerce. Musím říct, že Boloňské špagety od Real Turmat je samo o sobě velice dobré jídlo, ale tohle je teprve pořádná šmakuláda.

Jsem kárlovsky najeden, vstávám a vyrážím na cestu. Necelý kilák šlapu po kokraji asfaltky na rozcestí U Paloučku, kde opět přecházím na žlutě značenou trasu, kterou jsem před výstupem na vrchol opustil. Ta mne o nějakých pět kilometrů dále přivede zpět na červeně značenou dálkovou trasu E3, které se minimálně po zbytek tohoto dne hodlám držet. Zatím však zůstávám na žluté, která mne vede dále lesy. Mám slušné tempo a do uší si pouštím Jedeme dál od Petra Jandy, po kterém následuje Je to fajn z filmu kouř. Tady do toho teprve šlápnu. Najednu jsem neskutečně šťastný, nabitý energií a plný motivace. Tuhle cestu se mi vůbec nechce přerušovat nebo končit tak brzy, když můžu pokračovat dále. Nějak to vymyslím!

Žluté značení náhle končí a střídá ho modré. Kousek ho sleduji a po pár metrech přecházím koleje nedaleko bývalého dolu Měděnec. Tady se také vracím na červeně značenou stezku, která mne opět projednou vede přes zelené louky stoupající mírně vzhůru. Vystoupám tak na pomyslné sedlo, kde travnaté louka opět padá níže a nabízí tak výhledy na zvlněnou kopcovitou krajinu na opačné straně. Takto přicházím až na asfaltku vadoucí dále na nedaleké Horní Halže, přijde mi však zvláštní, že nevidím žádnou značenou stezku. Aby taky jo, když jsem pro kochání se výhledem přehlédl odbočku doprava. Můžu se k ní vrátit, není to daleko, ale zatímco stezka vede lesním porostem, tahle silnice vede loukami mezi lesy a nabízí pěkný pohled na naši malebnou krajinu. Zatím se cesty budu držet a až ve vsi se vrátím na značenou stezku.

Pokračuji tedy po okraji silnice a užívám si nádherný výhled. Sem tam kole projede auto nebo motorkář, ale jinak je zde docela klid. Zanedlouho přichzám na dohled prvních domů. Hned z kraje vesnice navíc stojí kontejnery nachystané k vývozu, což se báječně hodí. Odpadky se mi od rána docela nakupili, a tak se jich konečně zbavím. Zastavuji se zde tedy, sundávám batoh a ze zadní síťky vytahuji tašku s odpadky. Po té o pár gramů lehčí pokračuji po silnici, která vede skrz obec. Je zde neskutečný klid a ticho a nepotkávám zde jediného člověka. Téměř jako jako by zde nikdo nežil.

Pokračuji stále po okraji silnice, doku nedorazím na autobusovou zastávku Horní Halže. Jak to tady vyřešili se sezením při čekání na autobus mne opravdu pobaví. Žádná zastávka, žádná lavička - jen značka zastávky s jízdním řádem a pod tím dvě staré židle. Když to vidím, musím se smát. Dělám si fotku a pokračuji dále. Právě zde totiž cestu opouštím a pokračuji na stezku, která těsně podél domů na okraji obce. Takto však pokračuje jen dalších dvěstě metrů. Pak vesnice náhle končí a stezka vede podél silnice lesem, načež prudce odbočuje doleva a přechází cestu, po které jsem ještě před chvílí šlapal. Asi další dvě minuty pokračuji lesem, ten však náhle končí a střídá ho svažující se louky pod Halžským vrchem. Je odsud moc pěkný výhled.

Pokračuji podél lesa na okraji louky a kochám se výhledem, načež se stezka opět noří mezi stromy. Na samotém okraji lesa mne však čeká malá dřevěná sedulka s nápisem. "TRAILMAGIC - UŽIJ SI CESTU, ODPAD ODNESU." V levém dolním rohu je pak šipka a nápis TRASH. Sympatické gesto, nicméně já už se smetí zbavit. Nořím se tak do lesa a pokračuji dále. Cesta najednou stoupá a i když to není nic strašné a náročného, mne najednou dohání únava a mé tělo odmítá pokračovat dále. Kde se vytratila veškerá ta energie, kterou jsem ještě před chvílí překypoval?

Sundávám si batoh, odkládám ho na okraji stezky, sedám si na zem a v pololeže se o něj opírám ve stínu stromů. U toho otevírám mapy a zkoumám, kam až bych mohl dneska dojít. V mapě vidím útulnu Pod Klínovcem, kam to mám ještě neceých 12 kilometrů a to bez zacházek na vyhlídky, kterých po cestě ještě pár bude. Vzhledem k tomu, kolik je hodin, však věřím, že to hravě zvládnu.

Zvedám se, nahazuji na záda batoh a lesem pokračuji dále. Únava se mě stále drží, ale za necelé dva kilometry bych měl dorazit k nějakému jezeru, dám si tam koupel a třeba mne studená voda probere.

Stoupám vzhůru a les se po levé straně nakrátko rozestupuje a otevírá mi tak opět jednou výhled na malebně zvlněnou krajinu bohatou na husté lesy. Odsud dále cesta opět klesá. Nořím se tak mezi stromu a temným lesním koridorem sestupuji stále níže. Cesta však není snadná, protože zhruba na celém jednom kilomtru zde leží spousta popadaných stromů, které musím buď obcházet, překračovat nebo přelézat. Když téměř na konci potkám pár, který mi oznámí, že už to mám stejně za sebou, jsem docela rád. Já je naopak moc nepotěším, protože pro ně stejně dobrou zpárvu nemám. Ale aspoň je uklidním, když jim oznámím, že je to takto zapadané jen po vyhlídku na hoře. Dále už je to úplně normálně průchozí.

Loučíme se a pokračujeme každý svým směrem. Za krátko zapadanou lesní stezku opouštím a přecházím na silnici, která mne vede dále lesem. Nedočkavě už vyhlížím jezero Vykmanov, kde se věřím okoupu, když k němu však dojdu, docela si to rozmyslím a téměř bez zastavení pokračuji dále. Ta voda má hodně zvláštní barvu a vůbec se mi do ní nechce. Je taková našedlá, namodralá, lehce do tyrkysova a vonět to zde taky nevoní. Ne, tohle opravdu oželím. Jen si udělám dokumentační fotku a pokračuji dále.

Pokračuji dále a jen kousek za jezerem přicházím k rozcestí, kde bych měl pevnou lesní cestu opustit a místo toho pokračovat vzhůru po úzké rozbahněné cestě. Hned na úvod mne však čeká cedule o zákazu vsupu z důvodu těžby dřeva. Otevírám tedy mapy a koukám, kudy to obejít. Stačí se vrátit k jezeru, vystoupat kousek nahoru a na rozcestí, kde jsem opustit lesní cestu plnou popadaných stromů a odsud pokračovat po lesní cestě vzhůru. Ta se za půl kiláku opět spojí se stezkou, která je nyní uzavřena a červená naopak dále kopíruje tuhle pohodlnou lesní cestu. Otáčím se tedy a vracím, dokud nedorazím na mi už známé rozcestí, zde se otočím a stoupám na opačnou stranu. Uběhne jen pár minut a já opět sleduji kmeny stromů zdobené jedním červeným a dvěma bílými pruhy.

I když cesta po zbytek dne převážně stoupá, jde o pohodlnou lesní silnici, její sklon je docela mírný a dobře se po ni šlape. Neloudám se, odpolední únava mě nějak opustila a nyní do toho docela šlapu. Do čtyřiceti minut tak zdolávám další necelé čtyři kilometry a přicházím na rozcestí pod Křížovou horou, odkud by měl být dle map výhled do krajiny. Přesně jak jsem si cestou předsevzal zde silnici opouštím a odbočuji do lesa. Chci si vyšlápnout na vyhlídku a vidět kolem sebe také něco jiného než hustý temný les, zrovna a tenhle vrchol však asi příliš moc lidí nechodí, protože stezku po pár krocích ztrácím a musím docela improvizovat.

Pokračuji lesem mezi stromy po zemi zapadané jehličím a náhled mám pocit, že zde snad nikdy žádná stezka ani nebyla. Pokračuji tedy víc doprava, kde les řídne, jehličnany střídají listnáče a zemi zapadanou suchým jehličím zelená stráva. Zde přeci jen něco jako stezku nakonec najdu. Sleduji tedy vyšlapanou stopu a zakrátko přicházím na téměř holý hřeben, který zdobí několik skalek. Prvně se kochám výhledem na jednu stranu, pak odhazuji batoh a šlapu na opačnou stranu, kde pro výhled šplhám na jednu ze skalek. Moc se mi zde líbí. Sedím na kameni, kochám se výhledem do krajiny a nakonec točím a nahrávám i storýčky s výhledem, který komentuji slovy vystihující mé pocity. "Zničenej, špinavej, smradlavej, ale šťastnej. Si tady v těch horách připadám strašně maličký jak je tu všechno obrovské. Tady máš nekonečné lesy nebo hřebeny, že nedohlédneš nakonec přes ty louky."

Jak už to u mě na takových místech bývá, i zde se rozsedím a nemám se k odchodu. Večer se však blíží a já mám v plánu ještě jednu vyhlídku o nějaké dva a půl kilometrů dále na Meluzíně. Rád bych ji stihl ještě za světla a dokonce začínám přemýšlet, že zkusím vyběhnout i na západ slunce na Klínovci. To má však jeden háček. Poslední útulna je pod vrcholem z mé strany. Na opačné straně je pouze nějaký otevřený přístřešek stojící přímo u silnice a vypapající spíše jako velká autobusová zastávka. To mě moc neláká, na druhou stranu útulna Traverz vypadá velice sympaticky. Je to dilema, ale nakonec si přeci jen říkám, že noc strávím raději na tak pěkném uzavřeném místě s tím, že si ráno vyběhnu dyžtak na východ slunce. Vzhledem k tomu, kolik je hodin, stejně nevěřím, že to do slunce západu až na vrchol Klínovce stihnu.

Vracím se tedy na širokou lesní cestu a po té pokračuji dále. Za necelou půl hodinu už jsem na rozcestí Pod Meluzínou, kde je rovněž obrovský dřevěný přístřešek. I zde by se mi jistě dobře spalo, ale na to je zatím příliš brzy. Na co je však na druhou stranu naprosto ideální čas, to je večeře. Od oběda jsem zatím nic nejedl a já mám od té doby v nohách dobrých 17 kilometrů, ne-li víc, vzhledem k tomu, jak mapy.com údajně podhodnocují skutečné vzdálenosti a stoupání. Sedám si tedy na kmeny před útulnou, vybaluji si z batohu tortily, jablko a salám a dávám si rychlou večeři. Nechci se totiž zdržovat vařením, ale naopak pokračovat co nejdříve dále.

Rychle to do sebe nahážu, opět si sbalím batoh a vydávám se na cestu. Ta docela strmě stoupá vzhůru a mi se od prvního kroku motá hlavou myšlenka, zda neudělám lépe, když si sundám batoh a někde ho tu schovám. Stejně se záhy budu vracet stejnou cestou. Nakonec mi to však nedá a batoh si nechávám. Poctivě se všema věcma na zádech stoupám vzhůru a čím výše jsem, tím více se mi tají dech. Ne pro tíhu batohu nebo namáhavý výstup, ale pro krásné výhledy, kterých se mi odsud dostává.

Konečně jsem na vrcholu Meluzína, který se snaží dostát svému jménu vítá mne chladným večerním větrem. Ani zde nechybí drobné skalky, mnohem více mne však očarovává výhled, ve kterém se doslova topí mé oči. Ani ne příliš hluboko pod sebou vidím táhlé lesy přecházející v dáli v zelené mírně zaoblené louky, které zdobí bílé sloupy větrných elektráren. Nalevo toho všeho jen docela nedaleko ode mne se pak k nebi tyčí Klínovec a nad ním večerní slunce, které už začíná lehce zbarvovat oblohu na obzoru. Nemůžu uvěřit tomu, co to se mnou tady dělá a jak moc mne Krušné hory pohlcují. Po letech trajdání Evropou zase jedou doma a neskutečně mě to tady baví i dojímá. Ne, tuhle cestě ve Františkových Lázních neskončím. Nízké Tatry by stejně byly jen jedna etapy jinak hodně dlouhé cesty, kterou bych na Slovensku někdy rád podniknul. Takhle bych je zbytečně chodil dvakrát nebo k nim musel hledat alternativu. Nechám to na jindy a místo toho se pokusím pokračovat a přejít Český les a Šumavu. V Českém lese jsem nikdy nebyl a Šumavu jsem šel ze dvou stran jen do poloviny, ale nikoli jako přechod na jeden zátah. Navíc vůbc nemusím chodit stejnou cestou jako tenkrát před lety a místo toho můžu poznat úplně jiné části těchto divokých prastarých hor.

Udělám si hromadu fotek, několik pomalých videí a opět se vracím na rozcestí, kde jsem večeřel. Odsud pokračuji tři kilometry lesy neustále pozvolna nahoru. Jedna zákruta doprava, další doleva a za chvíli už míjím malý dřevěný altán, kde by se na zemi klidně vyspalo hned několik lidí. Mne však láká malá dřevěná uzavřená útulna, která je jen nedaleko odsud. Vlastně je už na dohled a brzy k ní přicházím, zrovna v tu chvíli však někdo vychází a sedá si ven. Mluví pouze anglicky a prý bych se vešel, ale to se mi nějak nechce. Stejně tak se mi nechce vracet k nedalekému altánu, a tak místo toho pokračuji rovně a beru si do hlavy, že si vyšlápnu na západ slunce na vrcholu. Z počátku se držím pohodlné cesty a jde to dobře, ale když přijdu pod sjezdovku, po které musím strmě vzhůru, beru si na pomoc sluchátka a pouštím si hudbu. V rytmu tvrdých úderných tónů písní Sonne, Ohne dich a Rosenrot pak chvatně stoupám vzhůru. V tomhle pohoří mám na ty slunce západy opravdu štěstí, protože na vrchol přicházím ještě před tím, než ohnivý kotouč zmizí za rudnoucím obzorem.

• 

• 

Bez většího zájmu míním stanici horské služby, bývalý chátrající hotel s rozhlednou i televizní vysílač a rychle spěchám na parkoviště za chátrajícím hotelem, kde stojí několik aut. Jswm zde právě v čas, protože slunce se už pomalu blíží závěru své dnešní pouti a zapadá za obzor. Lidé vylézají ze svých aut, kochají se tou nádherou a fotí. Stejně tak i já se nemůžu té nádhery nabažit a pořizuji jeden snímek za druhým, dokud úplně slunce nezapadne. Až po té se jdu projít po okolí a prohlédnout si alespoň z venku chátrající stavbu. Je jí docela škoda. Mohl to být opravdu krásný hotýlek.

Zatímco si prohlížím polorozpadlou stavbu, přijíždí další tři nablýskaná auta. Zastavují na okraji parkoviště na straně svahu, lezou z nich teenageři a fotí si svá auta i sebe u svých strojů nad usínající krajinou. Já mezitím obcházím hotel, opouštím parkoviště a po úzké stezce opět scházím lesním porostem dolů krajinou, které se zmocňuje stále větší a hustější tma. Netrvá dlouho a přicházím k prostornému za tří stran zazděnému přístřešku přímo u silnice. Chvíli si to tady prohlížím a protože je zídka pár cenťáku nad zemí a docela pod ni profukuje, nakonec své dnešní nocoviště rozkládám pod stolem v závětří laviček. Aspoň od cesty nebudu tak dobře vidět.

Sedím tedy na lavičce a chystám si věci pod stůl. Prvně tvek, pak nafukovačka a na konec spacák. Mezitím projíždí ta tři děcka ve svých hlasitých autech, ale po zbytek noci už je klid. Já mířím za útulnu, kde si dávám s pomocí cestovního bidetu aspoň rychlou koupel těch nejsmradlavějších částí těla. Pak se vracím ke svým věcem, oblékám do trička na spaní a lezu do své skrýše. Zanedlouho mi padají oči i hlava a otevřou se zase až ráno.

43,7km 1083↑ 692↓

Krušné hory - Den 5. →