Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 18.

Krušné hory

28.5.2026

Budím se brzy ráno, ale už není úplně tma. Někde vychází slunce a je to znát. Moc se nezdržuji a okamžitě lezu do spacáku, načež mne vítá neskutečná zima. Rychle tedy vybaluji kalhoty i péřovku a oblékám se. Dokonce mi zase jednou přijdou vhod mé tenké rukavice, jak je dneska chladno a fouká. Hned je mi o poznání lépe. Sedám si na lavičku, beru do ruk batoh a soukám do něj spacák, pak dobaluji také další věci. Netrvá dlouho a mám sbaleno, ještě si rychle vyčistím zuby a vyrážím na cestu. Značení mne vede kousek po okraji klidné silnice, u které jsem dnes spal a záhy zachází do lesa na její opačné straně. Tím chvíli pokračuji, ale během pár chvil se les zase rozestoupí a vystřídá ho zelená louka nabízející rozhled do krajiny.

Míjím Neklid a po úzké hřebenové stezce pokračuji dále loukami rozprostřenými nad kopcovitou zalesněnou krajinou. Netrvá dlouho a přicházím k zvláštní rozhledně Boží vyhlídka. Je to taková zvláštní krychlovitá stavba s posezením na nezazděném druhém patře a křížem na rovné střeše. Za mě se do téhle krajiny vůbec nehodí a není z ní o nic lepší výhled než ze spoda, když už tu však jsem, sedám si na chvíli aspoň na lavičku a koukám do map, zde se dá ve vesnici pode mnou sehnat snídaně. Pokud ne, uvařím si a najím se tady, ale opět si dám raději nějaké koláčky či jiné sladké pečivo než vločky. Po chvilce brouzdání mapou si všimnu Konzumu Čáda, a tak si řeknu, že zkusím štěstí tam.

Schovávám telefon zpátky do kapsy, zvedám se a vyrážím na cestu. Ta záhy začíná stále strměji klesat k Božímu Daru. Na okraji projdu tunelem pod silnicí a na jeho opačné straně mne vítá sympaticky vapadjící domeček s německým nápisem: "In Himmel gibs kein Bier - drum trinken wir es hier!"

neboli přeloženo do češtiny tak, ať se to stále jakž takž rýmuje: "V nebi žádné pivo není - proto ho pijeme zde na zemi!"

Přijde mi to tak veselé, že se zde zastavím a udělám si fotku a i s překladem ji okamžitě nahrávám do příběhu na instagramu. Pak však pokračuji dále. Hned z kraje města vidím benzinku, která není vůbec daleko a mne okamžitě napadá, že se tam budu moct pohodlně vyprázdnit bez nutnosti později hloubit díru někde v lese. Otáčím se tedy a navzdory plánovanému směru pokračuji za Boží Dar. Na benzince si dávám kafe z automatu, kupuji nějaké vody a pak se ptám na záchod. Je tady a můžu ho použít, takže neskutečná paráda.

Opouštím po skromnu vybavenou benzinku a balím si právě koupené věci do batohu. Pak vracím batoh na záda a vydávám se vstříct nedaleké obci. Procházím její tiché ulice tvořené převážně hotely a restauracemi, až konečně dorazím k místnímu Konzumu. Vcházím dovnitř. Je to takový malý horský minimarket a nabídka je docela omezená, ale i přesto postačí. Ze sladkého pečiva si beru makové koláče a nugátové koblihy na snídani, k tomu si kupuji také banán. Mimo to si také kupuji instatní kávu a salám do zásoby. Na kase si chci ještě koupit hotovou kávu do ruky, ale prý si mám zajít vedle do kavárny, že tam pořídím líp.

Platím tedy, opouštím sympatický podnik a venku si balím do batohu svůj nákup, pak přecházím k vedlejšímu krámku a lezu dovnitř. Jsem docela překvapen, když zde krom pečiva vidím předsmažené plněné palačinky. Být zde má Miška, určitě si okamžitě dvě vezme, já si zde však kupuji jen kávu. Sladké pečivo už jsem si bohužel stihl koupit vedle. S kávou v ruce pak vycházím ven a pokračuji ulicemi města. Záhy přicházím na okraj malého městského parčíku, kterým pokračuji dále, dokud nezmerčím stůl se dvěma lavičkami, přičemž v čele stolu sedí medvěd. No, tak jo, dneska posnídám s Míšou. Jdu ke stolu, sedám si na lavičku a na papírový pytlík nám vykládám kolíčky i koblížky, vedle toho pokládám banán a na stůl stavím výbornou kávu z místní pekárny. Pak ještě vezmu květináč s kytkami ze středu stolu a stavím ho mezi mě a dřevěného chluáče. Pak to celé posílám mé Mišce a k tomu píše "Snídaně s Miškou." Očividně ji to pobaví.

Snídám, popíjím skvělou kávu a mezitím přichází nějaký dělník a začíná opravovat kašnu hned naproti, proto svou snídani urychluji. Koláče a koblížky sním co nejrychleji, pak to zaliju kávou a odpadky vyhazuji do koše. S banánem v ruce pak místo opouštím a pokračuji dále za město. Jen kousek za ním mne čeká docela překvapení, když narazím na sochu Rákosníčka. Ta je na jedné straně malého jezírka na louce za obcí a na opačné straně je lavička, na které sedí Křemílek a Vochomůrka. Nevím proč, ale první co mne napadne je, že se zde narodila Jiřina Bohdalová a okamžitě se po tom začínám pídit, ale jak záhy zjistím, mílím se a narodila se v Praze. Proč tady ale sakra jsou paňáci, kterým propůjčila svůj hlas?

• 

• 

• 

Pokračuji dále podél cesty protínající táhlé louky a záhy potkávám Vílu Amálku, o kus dále Žabího prince, Krtečka nebo nějakou princeznu v růžových šatech, kterou vůbec neznám. Ne, tohle nebude mít co dělat s Jiřinou Bohdalovou. Tohle už jsou bytosti, které s hlasem, na kterém jsem vyrůstal, nemají nic společného. Tohle bude prostě nějaká pěkná stezka pro rodiny s dětmi. Jak později zjistím, skutečně tomu tak je. Nedaleká obce se totiž jmenuje Boží Dar, a tak si přivlastnila i Ježíška a vybudovala tuhle Ježíškovu cestu, kde děti můžou plnit různé úkoly.

Pokračuji dále po okraji asfaltky a do půl hodiny ji opouštím. Zahýbám doleva, přecházím přes silnici a nořím se do lesa, kterým pokračuji dále. Hned z kraje míjím velkou dřevěnou útulnu, o kus dále stejně zděný přístřešek. Ten je nazvdory pokročilé denní době stále plný lidí, kteří si ještě ani nezačali balit věci. Spacáky, karimatky, vačení i oblečení mají rozházené všude kolem. Zvedám ruku na pozdrav, ale nezdržuji se zde a pokračuji dále. Cesta se klikkatí převážně lesy a moc výhledů nenabízí. Vlastně mi zpětně i docela splývá. Příjemná změna se dostaví až nedaleko Mrtvého rybníku, kde se opna lesa opět rozestupí a odhalí mi něco z krajiny, kterou skrývá. Zelené louky se táhnou dou dály po modravou oblohů, dokud je opět neobežene hradba lesa. Celou tu nádheru doplňuje horská strouha nahnědlé rašelinné barvy. Musím říct, že Krušné hory jsou pro mne naprostým překvapením, které mne nepřestává brát za srdíčko. Je tady vskutku nádherně.

Opět se nořím do lesa a za chvíli šlapu kolem Mrtvého rybníka. Na jedné straně se mi otevírá pohled na jeho temnou hladinu obehnanou krajinou jako z Ruska nebo někde ze Skandinávie. Na opačné straně mám však stále hustý les kam až dohlédnu. Právě zde potkávám zajímavou trojici. Táta jde s velkým batohem a na laně na odrážedle za sebou táhne docela malé dítko. O kus dále se v zemi hrabe jeho jen o něco starší bráška. Jsou na stezce Českem, loni vyrazil jen s tím starším, kterého tlačil na kole. Letos už jde malý po svých, a tak na odrážecí kolo vytáhl své nejmenší. Jsou na pohodu, nikam nespěchají. Hlavně, že si to malí užívají. Jsou mi velice sympatičtí, ale já na něco takového bohužel absolutně nejsem.

Po asi hodině strávené ve stínu stromů les končí a střídají ho nekonečné prosluněné zelené louky táhnoucí se po modrou oblohou. Až nyní si uvědomuji, jak moc se krajina od začátku mé cesty proměnila. Nemám na mysli pouze její charakter, ale také barvy, kterými nyní hraje. Zatímco když jsem vycházel, bylo chladno a mlhavo a příroda se tepve ještě pozvolna probouzela, nyní už jaro střídá plnohodnotné léto, barvy trávy jsou syté, květiny dozkvetlé a slunce pálí jako v létě. Co se však charakteru krajiny týče, ani ten mne nepřestá překvapovat. Opět se cítím polapen prostore, jak je zde však obrovské a roztáhlé. Krušné hory mají opravdu něco do sebe a i když mém někdy až stísněné pocity z prostoru, kterým šlapu, na druhou stranu se mi zde neskutečně líbí a nechce se mi odsud.

• 

• 

• 

• 

Pokračuji po široké cestě podél potoka, přičemž jedno značení mne odklání na jeho opačnou stranu, kde bych měl asi sledovat úzké dřevěné sloupky pro běžkaře, tak druhé značení mne vede zatím rovně. Jde však asi jen o rozpor mezi novým znařením a starší verzí cesty v mapě, protože jak záhy zjistím, překročit potok okamžitě, mám to mnohem snadnější, vracet se však nikam nehodlám, a tak mi nezbývá, než to skočit a doufat, že nezahučím do vody.

Jsem na opačné straně a pokračuji přes travnaté louky, kde se jistě brzy bude pást dobytek. Jak prozrazuje cedule, kolem které jsem dnes procházel, půjde o dobytek hlídaný psy k vůli v vlkům, kteří se v oblasti vyskytují, já však zatím žádného neviděl, ale třeba budu mít štěstí. Zatím jsem totiž potkával docela hojně vlčí trus, ale tyhle krasavce zatím ne.

Netrvá dlouho a přecházím přes silnici, u které stojí rovněž zajímavý přístřešek. za kterým je hangár a před ním stará dřevěná maringotka, kde se asi běžně podává i občerstvení. Nyní je však zavřeno a zda otavřou později absolutně netuším, takže tady ani nezastavuji a pokračuji dále. Další hodinu tak šlapu více méně stejnou krajinou a nic moc zajímavého se neděje - leda snad že potkám vietnamce s obrovským batohem na zádech, který šlape v protisměru. Jen mě česky s úsměvem od ucha k uchu pozdraví a zase šlape dále. Jinak je to však cesta převážně přes zelené louky, které protínají nahodile rozmástěné stromy nebo jejich linie postupující krajinou. Chvíli jdu nahoru, pak zase dolů, jak se krajina vlní. Asi největší sestup mě čeká směrem k obci Hřebenčná, kterou jen tak okrajově líznu, abych ji zase opustil a stoupal vzhůru.

Má cesta pokračuje dále a moc si ji užívám, dokud mne zase nedožene hlad. Vzhledem k tomu jak pohodlná cesta je si však nemusím sedat okamžitě a ještě něco vydržím. Nedaleko odsud by mělo být Občerstvení u Červené jámy, tak zkusím, co tam budou mít. Jídla mám sice dost, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl cestu prodloužit ještě o Český les a Šumavu, tak nevadí, když mi nějaké po ukončení severní hranice zbyde.

Míjím občersvení, o kterém jsem nyní psal, ale vůbec k němu nezacházím. Podle všeho je zavřeno a probíhá zde rekonstrukce, ale místo je to zajímavé - kamenná stavba s travnatou střechou. Takový trošku hobitín, myslím si.

Pokračuji dále a louky střídá les, kterým dalších patnáct minut pokračuji, dokud jej opět nevystřídá louka. Tou prochází silnice, po které šlapu stále níže, dokud nedorazím k prostornému dřevěnému přístřešku s jednou otevřenou stěnou. Dokonce jsou zde pytle na smetí, z čehož mi rozum zůstává stát. Když už si do lesa něco přinesu, tak to přece můžu i prázné odnést, myslím si, ale zase na druhou stranu i já tuhle službu uvítám. Sedám si zde na lavičku a vařím si těstoviny a boloňskou omáčkou a k tomu samozřejmě kafe. Mezitím kolem mne opět prochází hubený střepatý mladík s kulatými brejličkami, kterého jsem viděl prvně na konci Labských pískovců u přístřešku, kde jsem chtěl nocovat. Mezitím jsem ho už párkrát potkal a vždy nečekaně jeden předběhl druhého, i když bych čekal, že jdeme za sebou zrovna v opačném pořadí.

Po jídle a kávě si balím věci a vracím na asfaltku, po které pokračuji směrem do Horní Blatné. Nepokračuji však rovně přímo tam. Místo toho vyhlížím cestu, která mne z asfaltu svede a přivede vzhůru na další vrchol, kde by měla být nějaká rozhledna.

Pokračuji dále po široké klidné asfaltce táhnoucí se opět pro změnu lesy, dokud nedorazím k rozcestí. Zde začínám stoupat o něco strměji vzhůru, ale během krátké chvíle to mám za sebou a ocitá se na Blatenském vrchu, kde je stánek z občerstvením a dřevěná rozhledna. Hned k ní jdu, ale u vstupu mne vítá cedulka oznamující mi, že si musím v občerstvení koupit vstupné. No nic, stejně jsem tam chtěl na Kofolu. Tož si ji dám už teď.

Jdu ke stánku, objednávám si tuhle klasickou českou limonádu a k tomu lístek nahoru, pak si to jdu bokem vypít. Kromě mě tu jsou jen dva němečtí cyklisti s už bílou hlavou, kteří si debužírují na klobásce a k tomu popíjí pivo a nějaký mladý český pár, který zrovna dorazil a taky si jde pro kofolu. Já mezitím dopíjím a jdu k rozhledně, přičemž se marně snažím vyhrabat z peněženky vstupenku. Kde sem ji sakra dal? Nakonec ji najdu, ale je to jedno, protože ji tady stejně nikdo nekontroluje. Nekoupit si ji, možná si toho nikdo ani nevšimne, ale proč bych to dělal? Pro těch pár korun?

Stoupám po točitých schodech, až nekonec dojdu do nejvyššího přístupného patra, ven však musím koukat přes špinavá okna. Výhlede docela ujde, jen na fotkách ten brajgl asi bude vidět.

• 

• 

Udělám si fotku z toho jednoho malého okýnka tím jedním směrem, který za to jakž takž stál a vracím se dolů pod rozhlednu, odku pokračuji po úzké lesní cestě strmě níže. Zanedlouho míjím místo, kde se země rozchází ve dví a vytváří nízké kolmé skály. Místo se jmenuje Vlčí jámy a jde o přírodní památku. Pouze si ji vyfotím a pokračuji dále. Hned pod vrcholem začíná další obec na mé dnešní cestě Horní Blatná, kterou tentokrát jen tak okrajově neminu, ale musím ji projít opravdu celou z jedné strany na druhou, když však na okraji náměstí narazím na místní večerku, vyůbec mi to nevadí. Jdu dovnitř, kupuji chlazenou plechovku fanty na později a taky nanuk, která si jdu okamžitě sníst na okraj dětského hřiště. Naštěstí zde nikdo žádné děcka nejsou, protože jinak by to asi vypadalo dost úchylně a ještě na mě někdo zavolá policajty.

Po krátké osvěžují pauze se opět zvedám a vyrážím na cestu dále. Pokračuji podél hlavní silnice, podcházím železniční most a obec opouštím a spolu s ní i silnici pokračující úplně jiným směrem. Místo té mne naopak čeká další poklidná asfaltka přecházející přes jasně zelené louky, které tu a tam zdobí malebné domky domorodců.

Uběhne jen pár minut a já míjím malý rybníček či jezírko, za kterým bych měl z cesty sejít a dále pokračovat po turistických stezkách lesy. Zahýbám tedy na rozcestí a pokračuji po úzké vyšlapené pěšině, která stoupá přes louku k nedalekému lesu. Stezka je však vyšlapaná jen velice lehce a není téměř vidět - jako by tudy snad nikdo nechodil. I přesto ji však sleduji dále a pokračuji na okraj lesa. Zde už je pěšina o něco viditelnější, avšak jen z počátku. Jak totiž šlapu dále, náhle mizí úplně. Ani mne však nenapadne se vrátit a blbec zkouším naslepo pokračovat rovně. Jdu lesem, ale nikde nic - ani stezka, ani značka. Po pár minutách tedy vytahuji mapy a snažím se zorientovat. Stezka by měla být někde těsně vedle mě, ale vůbec nic nevidím. Zkouším tedy aspoň držet směr a doufám, že na ni co nejdřívě narazím.

Postupuji lesem směrem ke stezce. Tu a tam se vyhýbám stromu, pařezu nebo křoví - moc přímo tedy jít nemůžu, ale snažím se co to jde. Náhle les tvoří kruh kolem malé trvnaté louky, ale ani zde stezka není. Aspoň že mi v cestě nestojí žádné stromy, tohle určitě docela hravě proběhnu. Opouštím stín lesa a vykračuji za prosluněný palouk. Během pár kroků mi dochází, jakou chybu jsem udělal. Tohle není louka, tohle je rašeliniště. Ihned cítím, jak mi to lehce stahuje nohy a mé boty nasávají tekutinu. Během pár chvil mám ponožky mokré. Paráda.

Opatrně pokračuji dále blátivou loukou a jsem docela rád, když zase stojím na pevné zemi ve stínu lesa, kde jen tak mimochodem vyplaším srnku, stezku ale stále nikde nevidím. Jsem téměř na okraji lesa, a tak jeho skryt opouštím a tady, těsně na jeho okraji, docela široká stezka a na dohled od mě červená značka. Jak jsem tohle sakra mohl minout a nevidět? Nebo že bych zahnul příliš brzy za obcí a tahle stezka začínala o kus dále? No je to záhada, ale vracet se do Horní Blatné jen proto, abych ji rozluštil, opravdu nehodlám.

Pokračuji dále podél lesa na okraji louky a má stezka mne záhy přivádí na tu samou asfaltovou silnici, kterou jsem hned za Blatnou opustil. Pokračovat po ní, nebloudím, mám rozhled na obě strany a v nohách stejnou vzdálenost, ale nevadí. Tohle malé lesní "dobrodružství" mi aspoň trošku spestřilo tenhle den.

Pokračuji po stezce táhnoucí se lesem podélně se silnicí a pak zase po silnici. Provoz je zde však tak klidný, že za celou dobu kolem mne neprojede auto. Do patnácti minut ji navíc úplně opouštím. Přeskakuji přes další potok jdou souběžně se silnicí a stoupám lesem vzhůru, dokud nenarazím na ceduli "Zákaz vstupu, probíhá těžba dříví. Nebezpečí smrtelného úrazu!" Sakra, zrovna teď a tady? Kudy mám jít?

Zastavuji, beru do ruky telefon a hledám si alternativní cestu. Naštěstí se nemusím nikam vracet ani nic zdlouhavě obcházet. Stačí, když se budu držet lesní cesty nalevo a obejdu to po hřebeni, nebude to ani kilák navíc a brzy jsem zpátky na červeně značené stezce. Odbočuji tedy, stoupám vzhůru a přecházím zalesněný kopec. Na opačné straně klesám a napujuji se zpět na červenou a po té sestupuji na rozcestí Pod Čihadlem. Zde se červená potkává se zelenou a podle další varovné tabulky zišťuji, že bylo úplně jedno, zda jdu po turistické stezce nebo lesní cestě, protože ona celá oblast za mnou je uzavřená.

"No, teď už s tím moc nenadělám," pokrčím rameny a přemýšlím, kde vlastně probíhá ta těžba dřeva, když jsem nikde nic neviděl ani neslyšel. Za krátko tak scházím na další rozcestí Slatinný potok, odkud bych měl pokračovat po červené dále nahoru a pak kolem Jelení a Rolanský vrch, bohužel i zde mne čeká varovná tabule zakazující mi pokračovat po plánované cestě. Sedám si zde tedy, vytahuji telefon a zdlouhavě přemýšlím, kudy to obejít. Buď půjdu doprava, z počátku se budu držet naučené stezky Karlova a pak dále po asfaltce, dokud se cesta se značením opět neprotne. Druhá možnost je zahnout doleva a pokračovat podél potoku Rolava. Cesta se pak napojí se zeleně značenou trasou, po které buď budu pokračovat dále, nebo z ní pak někde sejdu zase na červenou. Nakonec volím první variantu.

• 

• 

Cesta mne vede docela úzkou soutěskou temným lesem podél zurčícího potoka. Cesta se stáčí stále více na západ, pak zase zákruta na sever a zpátky a les končí. Do půl hodiny se lesní porost náhled rozestupuje a obchází obrovské travnaté údolí, můžu-li tedy mlluvit o údolí vzhledem k tomu, jak nízké a mírné jsou "kopce" nad ním. Pokračuji tak dále otevřeným světem horských luk a na některých místech se pasou krávy. Krom těch potkávám jen jedno cyklistu.

Pokračuji po louce, míjím nějaké domy včetně zavřené restaurace a malou obec opouštím. Hned za obcí přicházím na rozcestí. Zatímco jedna cesta vede na německé hranice, kam mne láká tabule restaurace Celnice, druhá cesta vede více do vnitrozemí směrem na Přebuzské vřesoviště, nad kterým se opět kříží s červeně značenou trasou, po které chci pokračovat. Oželím tedy lákavě vypadající nabídku Celnice a pokračuji rovně. Cesta opět stoupá a vede mne lesy plnými vřesovišť. Největším překvapením pro mě ovšem je bývalý důl Rolava. Doslova láká k průzkumu, ale už se zde pohybuje docela velká skupina omladiny a já se navíc nechci moc zdržovat. Udělám si tedy jen pár fotek a pokračuji v cestě dále.

• 

• 

Pokračuji po asfaltce a záhy potkávám dvě slečny s velkými batohy. Jsou na Stezce Českem a taky obchází lesy, kam je momentálně vstup zakázán. Jen se rychle pozdravíme a jdeme každý svou cestou. Les náhle končí a cesta mne vede další nádhernou krajinou zvlněných luk. Tady se mi opravdu moc líbí!

Pokračuji dále nádhernou krajinou, usmívám se a nepřestávám se rozhlížet na všechny strany, jak moc se mi zde líbí. Scházím tak až na okraj horské obce Rolova, která je roztroušená po obrovské louce. Hned z kraje mne vítá chutně vonící restaurace Poštovna. Mám chuť tam okamžitě zahnout, ale vypadá to, že mají zavřeno a tak pokračuji dále až na rozcestí. Teprve tady zastavuji a koukám do map, kudy a kam bych měl vlastně pokračovat.

Sakra! Cesta se s červeně značenou stezkou křížila už nahoře na okraji lesa a já si toho vůbec nevšiml. Nevadí mi to však, protože držet se značené stezky, pokračuji lesy a nic z té nádhery všude kolem nevidím. Odbočuji tedy a pokračuji směrem k německé hranici, dokud nedorazím na rozcestí Vřesoviště, kde se opět napojím na červeně značenou stezku. Té se držím asi třista metrů, dokud nedojdu k rozcestí Pod Vysokým vrchem. Zde je malé posezení, a tak si vytahuji salám, večeřím a u toho koukám, kam až bych dnes mohl dojít a kde dnes hlavu složím. Podél červené žádné přístřešky ani útulny nevidím, podél asfaltky tu a tam něco je. Vzhledem k tomu, že ani nemám pořádně plán kudy pokračovat další dny, projíždím si mapy a prohlížím zajímavá místa v okolí, až najednou objevím nedaleký vrchol Špičák. Měl by odsud být pěkný výhled a navíc je zde malý dřevěný altán. Tam bych se na noc schovat mohl a když to nevyjde a bude plno, aspoň si dám další Krušnohorský západ slunce a pak se vydám po zelené dále. Na téhle trase totiž vidím i jiné přístřešky a útulny.

Během jídla ještě naplánuji trasu, kudy se na Špičák dostanu a pak už vyrážím. Zahnout u toho omezení vstupu do lesa doleva a držet se zelené, vede mne přes Špičák. Pokračovat z Rolavy na opačnou stranu, jdu taky jen kousek pod Špičákem a to právě po cestě, na kterou se nyní musím napojit. Ale zase bych neviděl všechny ta krásná místa, kterými jsem dnes odpoledne šlapal. Jo, cestovat bez plánu a imrpovizovat má něco do sebe.

Opouštím silnici a pokračuji po téměř nevyužívaných lesních cestách porostlých trávou vysokou až po kotníky. Během pár minut se napojuji na širokou cestu, která mne vede podél hřebene vzhůru. Les končí, obloha se už pomalu barví a já doufám, že to do slunce západu na nedaleký Špičák stihnu.

• 

• 

• 

Pokračuji očarován nádherným výhledem, načež se nakrátkou opět nořím mezi stromy. Konečně přicházím na rozcestí, odkud je to na vrchol jen 300 metrů, ani to ne. Zahýbám tedy, stoupám a za chvíli už mě vítá dřevěná socha medvěda s tabulí Ahóóóóój, vítej na ŠPIČÁKU. Obejdu mladý smrkový porost a jsem na místě. Je zde malá skalka, odkud je opravdu nádherný výhled a jen pár kroků odsud malý dřevěný altán. Tam si odkládám batoh a lezu nahoru čekat na západ slunce. Ten výhled je naprosto okouzlující a moc si užívám, dokud slunce úplně nezajde za protější hřeben. Ano, na téhle cestě zůstanu, utvrzuji se v nečekeně plánovaném prodloužení trasy o Český les a Šumavu. Na to už budu mít však jen týden, a tak do toho musím v dalších dnech pořádně šlápnout a vše pořádně naplánovat.

Slunce zašlo a já si jdu nachystat spaní do altánu. K mému překvapení zde však leží ještě jeden batoh. Není to žádný turistická krosna, jen malý batůžek. Že by zde byl ještě někdo, říkám si?

Chvíli zde sedím, rozhlížím se pak batůžek pootvřu. Je plný prázdných flašek od piva a vodky a nekutečně páchne. Lidi jsou fakt hovada. Donesou to až sem a pak to tady nechají. Nesu batoh dál od altánu ať mne zde neruší s tím, že ho zítra odnesu. Pak si zde rozkládám spaní. Smrad batohu ovšem nebyl nic oproti tomu, co mne čeká, až se vyzuju. Už jsem na cestě několik dní, pral jsem naposledy v Děčíně a nohy dostávají v těch vedrech při 40km za den pořádaně zabrat. Navíc jsem párkrát šlápl do rašeliniště, takže boty i ponožky nasály pořádnou vlhkost. Nohy mi tak smrdí jako hodně uleželý sýr. Je to až na zvracení a docela si dělám starosti o zdravotní stav mých nouhou.

Nachystám si spaní, beru dvě lahve s vodou a jdu kousek dále do lesa. Na jedné lahvci mám cestovní bidet, na druhé takové to otevírací modré víčko - bidet je super pro mití zespoda, víčko naopak skvěle nahradí sprchu. Docela dokonale okoupán se pak vracím k věcem, odhazuji lahve na spacák a jdu plánovat další dny, dokud mi nezačne být chaldno a nemusím zalézt do spacáku. Najendo mi dojde, jako jsem udělal hovadinu, když jsem obě lahve hodil bez rozmyslu na spacák. Bidet má na víčku otvor, takže mi po celou odbu tekla voda na spacák. Neštěstí však jen trošku, takže tam je jen malý mokrý flek, který můj dnešní spánek nijak nerozhodí.

43km 650↑ 846↓

Krušné hory - Den 6. →