Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 19.

Krušné hory

29.5.2026

Budím se za úsvitu dokonale odpočat. Okamžitě lezu ze spacáku a i když je docela chladno, začínám se okamžitě balit. Na nohy si prozatím natahuji kalhoty, vršku naopak stačí mikina. Na to, abych se oblékal do péřovky, zase nemrzne. Největším překvapením je pro mne ovšem stav mých smradlavých ponožek, které jsem si na noc pověsil, aby se aspoň trošku vyvětraly. Nohy mi z nich už včera extrémně zaváněly jako hodně uleželý sýr, přes noc však tak ztvrdly, že drží tvar a neohnou se ani když je držím špicí nahoru. Okamžitě si vybavuji legendární sitcom Červený trpaslík, kde se Lister podivuje nad svými trenýrkami po té, co mu je Kryton vypral. "Co je tohle?" "Vaše trenýrky, pane Davide." "Ty nejsou moje ani omylem. Tyhle jdou ohnout! Co jsi to tady proboha vyváděl?"

Chtě nechtě, nemám moc na výběr a soukám si nohy do tvrdých smradlavých ponožek. Mám sice ještě jedny, které jsou docela čisté, ale ty si šetřím na noc či do města až tyhle budu naopak prát. Pak si obouvám i boty, dobaluji batoh a vracím to zde do původního stavu. Než vyjdu, posbírám ještě odpadky v okolí, nacpu je do smradlavého batohu nedaleko altánu a pak s tím vším v jedné ruce vyrážím na cestu. Z počátku hodlám jít po zelené, až dokud nedorazím do Rájeckého údolí, zde přejdu na asfaltku a po té budu pokračovat až do vesničky Stříbrná, odkud vystoupám na Olověný vrch a po hřebeni přejdu až do Kraslic. Za těmi už se napojím zase na červeně značenou trasu Via Czechia.

Opouštím vrchol a dále pokračuji lesem převážně z kopce. U toho se snažím natočit pobouřené video, kde mávám batohem plným bordela, který není můj a pozastavuji se nad chováním některých lidí. Vyžádá si to docela dost pokusů, ale nakonec jsem aspoň s jedním spokojen a nahrávám ho na sociální sítě. Světe div se, má to docela úspěch. A to jsem chtěl přitom jen upozornit na nešvar, který cestou zažívám docela často - přístřešky plné bordela, binec v lesích a národních parcích nebo lidi koupající se v zónách prvního stupně ochrany pitné vody. Někteří mají jasno podobně jako já - sekta jménem Stezka Českem, která si dělá obýváky z rozhleden a přístřešků už ve tři odpoledne a diví se, že v lese není na každém rozcestí odpadkový koš. Bravo pane Úbl, můžete být na sebe opravdu hrdý za to, jaké lidi jste do naši krásné přírody masově nahnal!

Cesta mne vede stále níže lesem, kde minu ještě asi dva pěkné přístřešky. Nakonec však scházím na asfaltku, po které pokračuji v těsném sevření svahů obrostlých lesy. Po levé straně mi bublá Stříbrný potok, tu a tam potkávám pasoucí se krávy nebo míjím nějaké stavení místních samotářů. Asi za další půl hodiny přicházím do centra Stříbrné, které tvoří vlastně jen rozdvojující se silnice. Jsou zde však popelnice a tak jsem rád, že se konečně zbavím malého batohu plného odpadu, který táhnu až ze Špičáku. Prvně ho zde jen tak odložím s tím, ať si to přeberou sami. Dotáhl jsem to z vašich hor po někom jiném, co po mě ještě chcete? Nakonec mi to však nedá a se vším znechucením batoh otevírám a pokouším se ho aspoň roztřídit. Vrcholem pro mě je, když mezi plechovkama najdu pytlík ze psím hovnem. No to si země někdo dělá vyloženě prdel ne?

Něco málo roztřídím a zbytek hážu do směsného odpadu. Pak se vracím na cestu a po té ještě chvilku pokračuji, dokud nedorazím na malou autobusouvou zastávku. Ta vypadá docela nově, pěkně a udržovaně, je celá ze dřeva, venku jsou dva květináče s kytkami a uvnitř polička s knihami. Když si však čtu depresivně či horově znějící tituly jako Doma lidé umírají, Nad sekundou hřmí a Bobr nesmlouvá, říkám si “Co za lidi tady žije?”

Od zastávky bych měl stoupat nahoru na Olověný vrch a když vidím, jaké stoupání mne hned na úvod čeká, řeknu si, že je nejvyšší čas posnídat. Kávu jsem si dal však už ráno během balení, a tak zde nemusím rozdělávat ani vařič. Rychle si dám zbytek salámu a pak se vydávám na cestu. Ta z počátku stoupá lesem, ale jakmile ho opustím, začne to být neskutečná nádhera.

• 

• 

• 

• 

Během docela kártké chvíle přicházím na další asfaltku na okraji obce Bublava, po které pak pokračuji. Cesta se vine cik cak nahoru místním malým skiareálem a brzy mne přivádí na vrchol, odkud je nádherný výhled. Kromě mě je tu i pár německých důchodců na kolech. Stavím se na okraj svahu, dělám si pár fotek a pak se otáčím a pokračuji po "hřebeni" na opačnou stranu "hory." Sleduji stopu sešlapané trávy až nakonec dorazím na Tisovec. Je odsud vidět na protější kopec, přes který budu pokračovat do města Kraslice a také na okolní kopcovitou krajinu, cestu dolů však nevidím. Když kouknu do mapy, dochází mi proč. Já měl zahnout mezi oběma vrcholy a sejít někde dolů, ale jsem rád za pěknou procházku po hřebeni i tento výhled a tak vůbec nenadávám. Zpátky se však vracet nehodlám a naslepo scházím dolů na stezku, která by měla procházet lesy někde pode mnou.

Scházím dolů vysokou trávou a některá slehlá místa prozrazují, že nejsem jediný, kdo tudy v posledních dnech šlapal. Za chvíli už jsem na modře značené stezce, která mne vede stále níže na "sedlo" na okraji obce Tisová. Zde stezka přechází cestu a rozděluje se do několika větví - já volím tu červeně značenou loupežnickou stezku stoupající k hradu Hausberg a přes vyhlídku nad stejnojmennou ferratou. I tahle cesta vede převážně lesem, ale výhledy, ke kterým mne přivede, jsou opravdu nádherné. Ah, jak mě se zde líbí!

Nakonec opouštím i Hausberg a začínám sestupovat do Kraslice. Cesta mne z počátku vede lesem a pak dále přes travnatou louku, na které medituje tak sedmdesátiletá bába nahoře bez trička i podprsenky. Jen rychle procházím kolem a pokračuji v sestupu dolů, přičemž mnohem níž vidím někoho dalšího s velkým batohem jak uhání k městu. Že by to byl ten střapatý vousáč, co se spolu předháníme už od konce Labských pískovců? Určitě ano!

Scházím ve městě a jako první se vydávám hledat obchod, kde bych si nakoupil něco málo k jídlu na následující dva dny. Z mapy mi do oka nejvíce padl Albert, kam to nemám vůbec daleko, a tak mířím rovnou tam. Ještě než tam dojdu však narazím na restauraci severka, která mne okamžitě vrací do dnů, kdy jsem jako většina z nás sledoval seriál Most. Je to ona nebo ne? Jak daleko je odsud most? Že by to natáčeli tady přemýšlím a pokouším se rozluštit tuhle záhadu. Jak se však zdá, je jich po Čechách roztroušeno více. No nevadí no, třeba si tam i tak zajdu na jídlo. Po dlouhé době jsem ve městě, tak by to docela bodlo.

Přecházím přes cestu a pokračuji k obchodu. Těsně u Alberta do sebe málem vrazím z tím týpkem, se kterým se tak často poslední dny potkávám. Jen se na mě usměje a pokračuje dál. Až se potkáme příště, musíme pokecat, myslím si. Zatím však pokračuji do obchodu, kde si kupuji další salám, nějakou balenou bábovku na zítra ke snídani a také tortily, které už mi došly. Mimo to si beru taky jablíčko, red bull, fantu v plechu a dva litry vody. Vodu venku ihned přelévám do lahví, redbullem se nakopávám a fantou osvěžuji. Pak si sbalím nákup a vracím se na hlavní cestu a přemýšlím, kde bych se najedl. Severka na mne na první pohled působí jako nějaký pajzl, ale mé mínění může být ovlivněno také její seriálovou verzí. Její hodnocení vypadá docela dobře, ale mnohem více mne láká nějaký burger či stejk, které nebízí v jiných podnicích v tomto městě. Nakonec si však řeknu, že na to, abych někde stoloval, až příliš hodně smrdím a nikde si sedat nebudu. Otáčím se na patě a šlapu za město.

Opět míjím Albert a pak šlapu kousek podél železnice, kterou nakonec přecházím. Cesta mne vede vzhůru mezi domy a pak dále přes zelené louky zvlněnou kopcovitou krajinou, která je docela jiná než na začátku mé cesty Krušnohořím, ale přesto stále krásné. Moc se mi zde líbí a v hlavě mi vyskakují vzpomínky na Bílé Karpaty.

Pokračuji v mém putování a stoupám vzhůru s městem někde dole za mými zády. Náhle sylším sirénu, houkačky sanitek, hasičů či policajtů a nebo dokonce možná i všech najednou. K tomu se téměř okamžitě přidává vrtulník. Co se kde sakra přihodilo, říkám si pokračuje klidně ve své cestě. Ta mne nakonec převede přes travnatý kopce do lesa, kterým šlapu dále. Zde k mému údivu a překvapení potkávám starou vojenskou techniku. To jsou mi věci.

Hned za lesíkem je malá vesnička Krásná. Tou jen rychle proletím a zase stoupám vzhůru. Cesta opět stoupá přes široké travnaté hřebeny a nabízí mi jedinečné výhledy, jaké jinde než v Krušných horách neuvidíte. I když místní kopce nejsou vysoké jako v Alpách, doslova vás polapí svou ohromnou roztáhnutostí. Má hlava tu místní krajinu absolutně nezvládá. Jsem zde prostě jako smítko unášené obrovským nekonečným prostorem.

Šlapu vzhůru a cestou potkávám docela velkou skupinu stezkařů s obrovskými batohy. Jsou to všechno kluci zhruba mého věku a všichni mne vesele zdraví. Jeden se zastavuje a ptá se, jak daleko je město a zda je tam někde obchod. "Já byl v Alberu," odpovídám stručně. Pak se zase loučíme a pokračujeme dále - oni přes louky dolů do města, já přes louky nahoru k lesu. Tím pokračuji pěkný kus dále, když tu se přede mnou objeví podsaditý německý trpaslík s plnovousem na fichtlu. Okamžitě u mě zastavuje a se silně saským chrchlavým přízvukem se mě ptá, zda mám mapu a jak se dostane do Karsliz. Chvíli trvá, než mi dojde, že myslí Kraslice. Před sebou má batoh, v němž cinká sklo, neskutečně z něho táhne a pořád dokola mi vykládá něco o tom, že se Češi začali chovat jako by vypukla válka, že zavřeli hranice a nemohl projet a tak jede lesem a při tom přišel téměř o všechno palivo.

"Na ja, es kann sein es ist ein Unfall auf die Straße passiert. Wenn ich Krasliz verließ habe, habe ich eine Sirene gehört und einen Hubschrauber ist irgendwo geflogem," vzpomínám si na sirény nad městem a odlétající vrtulník a vysvětluji, že asi někde došlo k nehodě, načež po mě chce vědět cestu do Kraslic. Snažím se mu ji několikrát ukázat v mapě, ale stále to nepobírá. To mám jet sakra s ním nebo co po mě chce? Nemám problém pomoci, ale tenhle pán už mě docela začíná zdržovat a mi se neskutečně rychle vybíjí telefon jak mám mapy tak dlouho otevřené a neustále mu v nich ukazuji cestu. Chci se už rozloučit a jít, ale opět chce vidět tu cestu. Ani nevím, kolikrát jsem mu ji už ukázal, ale je jasné, že bych si měl co nejdřív dobít telefon, abych pak taky netápal. Snad se brzy naskytne příležitost někde poobědvat.

Ještě kus pokračuji lesem, načež mne cesta opět přivede do světa nekonečných zvlněných luk porostlých lučním kvítím a rozřezaných liniemi stromů. Po pravé straně mám stále les, ale ten výhled na opačnou stranu bere člověka za srdíčko a neustále ho nutí zastavovat a fotit. Ah, já to tady miluji. Jak náderně tady je!

Pokračuji asi přes hodinu a neustále zastavuji a fotím. Slunce je po celou dobu vysoko na obloze, obloha je modrá bez jediného mráčku a mi začíná být pořádné horko, ale že bych se mohl pořádně spálit, to mě ani nenapadne. Vždyť je teprve jaro.

Po víc jak hodině konečně vidím u cesty stůl se dvěma lavičkami. O kus dál je další a mimo to je zde také nějaká kaplička, tu si však zrovna prohlíží nějací Němci. Já si sedám ke stolu, rozkládám vařič a připravuji si oběd a kávu. Němečtí důchodci mezitím někam odchází a střídá je vytrénovaný mladík v německé uniformě, zastaví se u kaple, vyfotí ji a zase odchází. Já mezitím v klidu obědvám a popíjím kávu. Docela se zde rozsedím a nechce se mi dále, ale musím. Do zítřejšího dopoledne musím dorazit do Chebu, odpočinout si tam a nakoupit a pak vyrazit na cestu dále přes Český les a Šumavu. Předběžný odhad délky trasy je kolem 330km a budu mít na to asi týden, takže mám co dělat. Chce to dobrou organizaci a pálit 40-50km denně ale pokud to nepůjde, mám dva záchytné body, kde se dá cesta předčasně ukončit - buď v Železné Rudě na okraji Šumavy nebo na Modravě někde v jejím středu.

Chvíli zde sedím a stejně jako už včera večer a dnes ráno si projíždím orientačně naklikanou trasu bez nějakých větších cílů. Zatímco cílem téhle cesty bylo to tady co nejvíce poznat a neustále jsem kličkoval mezi vrcholy, vyhlídkami, skalními městy a zajímavými místy, cílem cesty nadcházejí je ta dvě pohoří prostě přejít. Víc než o poznávací zájezd tak půjde o závod s časem, ale i tak se moc těším.

Nakonec vstávám a vyrážím na cestu. Ta vede stále podél lesa na straně jedné a svažující se louky na straně druhé a během několika málo minut mne přivádí ke skalnímu útvaru vysoký kámen. Mám sice naspěch a řekl jsem si, že už se dnes nebudu nijak více zdržovat, ale tady prostě odbočit musím. Scházím tedy z cest, obcházím si tohle zajímavé místo a pak šplhám nahoru na vyhlídku. Výhled obzvláště na německou stranu je odsud opravdu nádherný a vůbec času, který zde trávím, nelituji. Ani zde nechybí skupina německých turistů. Normálně až začínám pochybovat, že se tady vůbec pohybují Češi.

• 

• 

Opouštím skalní věž a vracím se na cestu, přičemž si docela všímám, jak moc jsem spálený od pražícího slunce. Kůži mám úplně rudou a neskutečně to začíná svědit a pálit, takže jsem docela rád, když zase zmizím ve stínu lesa. Sehnat nějaký krém by však bylo ještě lepší.

Pokračuji lesem a záhy potkávám nějaké hrdého stezkaře, který se mě ptá na nějaký přístřešek nebo útulnu, kde by mohl přespat. "To už teď? Vždyť jsou teprve čtyři hodiny odpoledne" myslím si svoje, ale ochotně odpovídám.

"Jo, tady za chvíli jeden bude."

"Chvála bohu za to. Já od rána nic neviděl," odpovídá.

"To je divný, já míjím přístřešek nebo útulnu několikrát denně." "Opravdu? Tady nikde nic není a to už šlapu kolik hodin." "Neboj, za chvíli jeden bude a od Kraslic dál najdeš něco několikrát denně.” uklidňuji ho. "A odkud kam jdeš?" "Od Mladkova." "To nevím kde je." "Od Králík." "Ani to nevím kde je." "Na okraji Orlických hor." "Ty jo, taková dálka jo? Jak dlouho už jdeš?" "Nevím, asi dvacet dní." "Ale to už budeš někde končit ne?" "No chtěl jsem zítra, ale mám ještě týden čas, tak si to zkusím protáhnout o Český les a Šumavu." "Tak ty jsi dobrý blázen," směje se neznámý chodec a s přáním šťastné cesty se mnou loučí.

I já se loučím a přeji mu krásnou cestu, načež se začínám za chůze zajímat, jak je to s přístřešky dále. Ne že bych na nich byl nějak závislý, ale spí se v nich lépe a člověk pak neřeší, že spal někde nelegálně. Nakonec mi do oka docela padne přístřešek na břehu jednoho z rybníků za vsí Velký Luh. Bude to sice trošku zacházka mimo trasu, po které budu zítra putovat do Chebu, ale nic lepšího dnes hádám nenajdu.

Cesta klesá stále níže a nakonec mne přivádí k silnici vedoucí do města Luby. Celou dobu se však asfaltu nedržím a docela ochotně odbočuji na stezku vedoucí naokolo lesem. Je to však jen takový malý půlokruh vyhýbající se silnici, na kterou se nakonec vracím. Po jejím okraji pak přicházím na okraj města Luby, kde po docela dlouhé době zase jednou šlapu mezi paneláky, až nakonec dorazím na křižovatku na dohled od místní večerky. Okamžitě tam jdu a doufám, že tam pořídím opalovací krém. Mají! A rovnou padesátku, ale bohužel ne menší než půl litru. Docela se to pronese, ale i tak si jednu flašku beru. K tomu ještě pár piv a balík brambůrek. S tím si jdu sednout ven na okraj vysokého kanálu a za odměnu si po tak horkém dni dávám jedno pivo, pak druhé. Nevím, zda to je horkem v součinnosti s prázdným žaludkem, ale docela rychle se cítím navátý. Naštěstí však mám ještě ty pořádně mastné brambůrky, takže je otevírám a baštím za pochodu.

Opouštím město, šlapu přírodou a najednou jako bych byl zase úplně jinde. Pocit ztracenosti ve velkém prostoru mizí a krajina se mění. Za dnešek jsem prošel už druhým městem, vesnic a domů cestou přibývá a louky střídá zemědělská krajina posetá několika statky. A když kouknu do mapy, nemýlím se. Krušné hory skončily mým přechodem na silnici směřující na Luby. Všechna pohoří severu republiky jsem tak přešel a poznal. Mise se zdá ukončena a přesto mé cestě není úplně konec. Musím se dostat do Chebu, tam si odpočinout a nakoupit na další cestu, která tentokrát bude mnohem hektičtější. Teď mám však chuť slavit, a tak si dávám poslední pivko, které jsem si koupil na později a s balíkem pořádně mastných brambůrek v ruce pokračuji v cestě ve stínu stromů podél úzké asfaltové stezky.

Cesta mne vede přes zelené louky k vesnici Lomnička, za kterou opět padá dolů k lesu. Zde přecházím přes nějaký potok a protože nikde nikdo není, svlékám se a jdu se pořádně okoupat. Samozřejmě bych to nebyl já, aby zrovna v tu dobu neprojel po můstku nade mnou mladý pár na motorce. Voda je ledová, ale v tom neskutečném horku mne pořádně osvěží a nakopne k dalšímu putování.

Lezu z vody a pokračuji po lesní cestě. Najednou mi dochází, že jdu čistě borovicovým lesem, což se mi na téhle cestě už dlouho nestalo. Bory rosli i nedaleko mého rodného města a snad právě proto mám tyhle lesy neskutečně rád. Najednou jsem neskutečně šťastný a zažívám nevídanou euforii. Cestu si užívám, poskakuji, tančím mezi stromy a objímám je. Jít někdo kolem, musí si ťukat na hlavu co jsem to za blázna.

Stezka mne přivádí k železniční trati, podél které pokračuji kus dále. Mysl se vrací do mladých let, kdy jsme takto putovali s rodiči do Jakartovic nebo s kluky z našeho města do sousední vesnice. Zážitků s cestami po trati mám vlastně spoustu.

Po nějaké době přecházím na opačnou stranu. Značení mne vede nějakou chatovou oblastí podél rybníku Šmatovka. Na jednom břehu popíjí a dovádí místní omladina. Já pokračuji dále, opět přecházím železniční přejezd a najednou šlapu vesnicí. Takto pokračuji podél hlavní silnice s nulovým provozem až za místní nádraží, kde právě přiíždí vlak. Kousek za ním odbočuji, přecházím cestu a pokračuji dále mezi domy. Slunce je stále na obloze a k mému dnešnímu cíli to nemám daleko. Hned za vsí je jezero, kde se natáhnu. Původně jsem myslel, že bych se tam okoupal, ale to mám už dnes večer za sebou. Teoreticky bych k rybníku ani zacházet nemusel a mohl pokračovat po červeně značené trase směreme na Františkovy lázně, zdá se však, že dále už bude hlavně osídlená krajina plná polí a soukromých pozemků. Dokonce ani žádné přístřešky na cestě nevidím. Ne, v nohách už mám přes 40km a není důvod to protahovat a pak za tmy hledat místo na spaní. Prostě jdu k rybníku a tečka.

Šlapu ulicemi města a najednou od místního hřiště slyším neskutečný hluk. Ty jo, že by restaurace? Že bych si dneska někde dal ještě dobré jídlo? Okamžitě odbočuji a jdu tam nakouknout. Na okraji hřiště je obrovská střecha a zde sedí tak 30 lidí pohromadě. Asi místní něco slaví, pomyslím, otáčím se a odcházím. V ten moment si mě však jeden všimne a volá. "Pojď k nám, my ti dáme pivo, jestli chceš!"

A já blbec poslechnu a jdu tam. Okamžitě dostávám korbel piva a hned se mnou všichni začínají bavit. Jsou to místní - starosta, hasič, policajt, učitel a já nevím co všechno. Jednou týdně se zde tak sednou a sedí, jen dneska jim chybí řezník, to by prý byla jiná žranice. Nabízejí mi však sýry, kterých zde mají plné talíře, když však jeden přiložím k nosu, okamžitě si vybavím zápach mých ponožek a absolutně nemám chuť jíst dále. Pivo mi však nosí jedno za druhým, kolega vedle mě mě hojně zásobuje cigaretami a všichni kolem mě se strašně zajímají o mou cestu a zážitky. Najednou jsem hlavní hvězdou večera a připadám si jako dávní bardi, kteří putovali krajinou od obce k obci, vždy se zastavili v hospodě kde místní bavili příhodami ze světa a za to byli odměněni jídlem a medovinou.

Noc se blíží a já chci několikrát vstát a odejít, ale je mi to vymluveno. "U rybníka jsou komáři." "V noci bude pršet a tady máš střechu." "Zapnu ti elektřinu a můžeš si tu přes noc nabít elektřinu." No nakonec si zde ustalu dokud jsem střízlivý, u stolu zůstanu do odchodu posledního stolujícího a až pak jdu spát. Spím tvrdě jako špalek, ráno se prvně divím kde to jsem a vlastně mi není vůbec špatně. Teda do momentu, do kdy nevylezu ze spacáku a nevstanu. Bolí mě hlava, žaludek mám vzhůru nohama a naruby a plíce se nejspíš vzali dovolenou. Naštěstí to dnes bude převážně z kopce a pouhých 17 km. Tedy bylo by, kdybych cestou blbě nezahnul a nečekalo mě ještě spousta běhání a zařizování v Chebu, díky čemuž během dne nachodím dohromady 27km.

41,4km 648↑ 1149↓

Poklusem klus Šumavskou subprovincí →