Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 2.

Orlické hory

9.5.2026

Tahle noc byla zvláštní. Myslím si, že se jen převaluji a nespím, když však kouknu na telefon, kolik je hodin, vidím, že je 3:15 ráno. Přitom mi přijde, že před chvílí bylo deset. Spal jsem tedy nebo ne? Pokud ne, kam se ten čas poděl?

Pak se ovšem stane ještě něco divnějšího. Pravděpodobně opět usínám, protože mám sen, kde se mne někdo zeptá, kolik je hodin. Podívám se na telefon, a odpovídám 17:32. A najednou mne v tom snu napadne, že pokud je 17:32 tady, musí být 5:32 také tam venku. Najednou se probudím, naprosto instinktivně bez přemýšlení sáhnu na telefon a podívám se na čas. Opravdu 5:32, což mi přijde docela šílené. Potvrzuji si tak svou hypotézu ze sna, která vyšla naprosto přesně a opět usínám. Zanedlouho se však opět budím. Absolutně nechápu, co jsem to právě zažil.

Je krátce před šestou a skrz střílnu do bunkru proudí světlo. Spolu s ním i cosi, co se vlní jako kouř. To bude mlha, dochází mi, i když jsem čekal ráno lepší, než byl včerejší večer. Zachumlamý do spacáku beru do ruky telefon a konečně upravuji fotky, pak se snažím ještě dokončit zápis z předchozího dne, ale v leže mi to nějak nejde. Nevím, jak si lehnout, aby se mi dobře psalo a nebolely mě z toho ruce. Po pár minutách si řeknu, že to nechám ke snídani. Lezu ze spacáku, jdu si vyčistit zuby a pak balím své ležení. Venku je mlha, ale zima mi není. Dokud šlapu lesem, nevadí mi to. Má to své kouzlo a výhledům to nevadí, protože bych stejně žádné neměl. Po obou stranách cesty je to jen hradba stromů.

Pokračuji lesem a cestou potkávám starší paní s australským ovčákem. Zdravíme se a pokračujeme každý svým směrem. Zanedlouho les opouštím. Kolem rostou nízké stromky a přede mnou rychle mizí i ustupují na svažujícím se kopci. Nebýt taková mlha, je odsud určitě i pěkný výhled. Prozrazují to i obrysy kopců sem tam prostupující mlhou. Tím směrem však vidím spíš jen bílou clonu.

Zahajuji sestup. Cestou si však všimnu, že na polské straně je vidět alespoň nějaké šedé kopce mezi nízkými stromky. Stoupám na úzký trouchnivějící pařez a zkouším to vyfotit, ale moc k světu to nevypadá. Pařez pode mnou praská a já se vracím ma stezku. Mlha přede mnou však aspoň na okamžik řídne a mění se v jemná plovoucí oblaka.

Sestupuji níže. Cesta se však mění v neskutečnou bažinu, kde bych hodně zapadl. Mezi stromy však kličkují stezky, které se snaží bahništi vyhnout, hádám tedy, že je to tak zde celoročně. Po polenech v bahně přecházím na druhou stranu a sleduji jednu ze stezek, ani zde se to však bez blátišť neobejde a suchou nohou to nepřekročím.

Stezka mne přivádí nad silnici, ke které je to tak 30cm schod. To by nebyl problém, kdyby to nebylo tak blátivé. Nechci se zde hned po ránu druhého dne mé cesty rozplácnout v totální hnědce, a tak si hledám tu nejschůdnější možnou cestu. Když už jsem konečně na cestě, dochází mi, že jsem docela mimo směr mé stezky a jak moc blízko jsem Kačečenčinu šenku pod Homolí, což je pravděpodobně nějaký lesní bar bez obsluhy. Podle fotek to vypadalo dobře, scházet se mi tam však nechtělo. Teď už jsem však tak blízko, že je mi to jedno.

Scházím po cestě a jsem docela překvapen místem, jaké zde objevuji. Je zde dřevěná budka se skříňkou plnou oplatků a dřevěná truhlička na peníze. Na zdi visí ceník a QR kód pro platby online, v potoce se chladí pivo a limonády. Beru si malinovku, dvě delisy a bebe müsli sušenky. Pak si jdu připravovat snídani a kafe. Původně jsem si myslel na kaši, ale nechce se mi špinit ešus a prázdný pytlík od hydratované stravy zatím taky žádný nemám.  Napadá mne však, že mám ještě tortily a salám. Otevírám batoh a dřív než salám objevuji Nugetku z Billy, což je něco mezi Nutelou a Burákovým máslem. Je to však docela sladké a jak jsem na to koukal po zakoupení, tak i docela mazatelné.

To je nápad, to si dám do tortil a udělám si jakoby polačinky! Když však dózu otevřu, spadne mi brada. Konzistence je úplně jiná než včera. Je chladno, a tak to ztuhlo, takže se to mazat nedá. Dá se to však nabírat mými kokosovými ovesnými sušenkami a dohromady to nechutná vůbec zle. Vlastně je to velice dobré.

Jdu si pro ještě jedno balení a snídám. U toho si vařím kafe a mezitím si chci dopsat předchozí den. Moc mi toho nechybí, takže to hádám rychle stihnu. Mezitím však přichází ta starší paní se psem, které jsem dnes potkal. Jde si sednout o kus dál a volá k sobě i fenu Borůvku, která větří můj salám. Já mezitím dodělávám kafe a píšu si svůj deník, paní se však zvedá a na odchodu se u mě zastaví a začíná si se mnou povídat. Ze psaní tak není nic. Vracím se k němu až když paní odchází, ale to už táhne na desátou. Nechce se mi však odcházet, dokud nedopíšu, co jsem včera zažil, ať to zítra nemusím dohánět. Ještě že tak, protože kdybych odešel, chytne mě sraní někde v lese a tady mám kadibudku pěkně po ruce. Dopíšu tam poslední řádky prvního dne a vyrážím na cestu.

Nevím, čím to je, ale najednou mám neskutečné tempo. Z kadiboudy vystřelím jak žalud z Rumcajsovy bambitky a letím v před. Míjím stezkaře, na kterého mám chuť zavolat, že vedle potoka se nechčije, ale nakonec to nechávám být. Někteří lidé holt do přírody nepatří.

Šlapu vzhůru a co nevidět jsem na křižovatce, kde potkávám další turisty. Přecházím na červenou a poklusem stoupám vzhůru. Stále lesem, takže výhledy zde moc nejsou, ale pomalu přibývá lidí, které cestou potkávám. Mlha se však vytratila neznámo kam. Nebo spíš asi vystoupala vzhůru, protože nad horami se drží hustá šedivá oblačnost.

Asi za půl hodiny přicházím ke stanici lanovky, od které se mi poprvé na této cestě dostává aspoň nějakého výhledu, vše však požírá šeď, kterou mi zde počasí maluje. Zkouším aspoň něco vyfotit a pak šlapu dále. Lidí zde však potkávám doslova mraky. To však ještě stále nic není, protože když zahnu a začnu stoupat na Velkou Deštou, čeká mne pohled na doslova procesí lidu. Takové davy jsem naposledy na horách zažil snad hodně dávno na Pustevnách.

Stoupám vzhůru a předbíhám rodiny s dětmi, matky s kočárky ale i běžné víkendové turisty. Co jsem vyšel z té kadibudky, mám fakt dobré tempo. Rychle šlapu vzhůru a náhle přicházím na rozcestí, nedaleko kterého je budka s občerstvením. Měl bych zahnout doprava, ale všichni šlapou lesem po zelené dále. Je tam rozhledna, a tak tam mířím taky. Třeba budu mít aspoň nějaké výhledy z Orlických hor. Pro nízkou oblačnost a šerost krajiny nečekám žádnou hitparádu, ale není mlha, takže něco určitě uvidím.

Přecházím na úzkou lesní cestu. Pár přede mnou nese v rozepnutém batohu kočku, která jen bez zájmu čumí do země. Zanedlouho přicházím k rozhledně. I zde je spousta lidí. Postávají dole, postávají nahoře a šlapou nahoru i dolů. I já se přidávám a stoupám vzhůru, těsně pod nejvrchnějším patrem však raději sundávám batoh a odkládám do rohu plošiny, protože odsud dále už stoupá jen úzké točité schodiště.

Jsem nahoře. Výhled není vůbec zlý, být však lepší počasí, je to mnohem hezčí. Nejvíce mě dostane holka z Generace Z, která zklamaně prohlásí, že kolem jsou jen stromy a nějaké kopce. Cos jako čekala? Že uvidíš moře, Sochu svobody a meč krále Artuše? Za chvíli tu samou holku však slyším, jak na kameru vykládá, jak je to zde úžasné a kterým směrem leží který vrchol. Kdyby to nebylo napsáno na ochozu, neví to, ale teď je strašně chytrá. Jak několikrát před rodiči důležitě zmíní, točí Vlog.

No mám dost, scházím níže, beru batoh a scházím z rozhledny dolů. Pak ve stejně rychlém tempu jako doposud pokračuji v cestě. Ta vede docela dlouho jen dolů, takže to jde mnohem snadněji. Cestou předbíhám spoustu lidí, stejně tak i pár přede mnou šlape co může a předhání davy. Nakonec však i je předbíhám. Cesta vede dále, pak se v serpentině otáčí a vede zpět. Asi v polovině cesty potkávám ten pár, který si to nyní střihnul lesem. Pán stojí dole a směje se na mě jako sluníčko, zatímco jeho žena ještě klopýtá lesem a v cíli svého seběhu uklouzne. Já mezitím opět přecházím do vedení.

Přicházím na sedlo Šerlich pod Masarykovou chatou. Odsud opět začínám stoupat vzhůru. Cesta vede po holé pláni, a tak mám aspoň nějaké ty výhledy. Obloha je však stále zatažená a počasí nic moc.

Přicházím k chatě a říkám si, že bych si zde mohl dát něco k jídlu. Jdu dovnitř a vidím řadu až ke vchodu. Myslím si, že je zde pult, u kterého si musím objednat, ale když zjistím, že je to řada čekající na volný stůl, zase se otáčím a pokračuji v cestě. Ta mne opět vede do lesa a pokračuje po pohraničním hřebeni. Pokračuji lesem a krom Čechů potkávám i Poláky. Najednou si všimnu dalšího průseku na polské straně, a tak si zde jdu sednout v naději na výhledy. Jakože výhled zde je, jen to počasí z něj dělá vybledlou patlaninu. Jsou zde však lavičky, a tak si na jednu sedám a jdu vařit.

Vybaluji jídlo a vše k vaření potřebné a najednou zjišťuji, že jsem zapomněl vyprázdnit můj toaks. Prostě jsem tam nechal zbytek vody, na tu hodil plyn, zavřel to a hodil do batohu. Docela zázrak, že to nevyteklo do batohu.

Vařím si Tikka Masala od Adventure menu a ze zbytku vody si dělám kafe. Mezitím přichází rodina, která je celá nadšená z toho, že vidí sníh a běží si udělat fotku. Neupozornit mě na to takto, ani se té hromádky nevšimnu. Za chvíli něco podobného opakuje polská rodina. Lidi jsou prostě blázni.

Po jídle si balím tady to své hokynářství a vyrážím na cestu dále. Nořím se opět do lesa, kterým pokračuji dále. Najednou pociťuji bolest v lýtkách, ale to mi nijak neubírá na tempu. Někdy klesám, ale spíše stoupám, sklon cesty je však tak mírný, že se ani nezadýchám. Hlavně však potkávám mnohem méně lidí než dopoledne, takže si užívám mnohem více lesního klidu a zpěvu ptáků.

Do hodiny přicházím na Vrchmezí, kde se dá odbočit k nedaleké rozhledně na polské straně. Nic neváhám, odbočuji po úzké stezce stoupající přes kořeny. Holčička hlídající zde kočárek si jen hlasitě povzdechne, kde tak dlouho jsou. Asi myslí rodiče, které záhy s už chodícím mimčem potkávám. Prodírají se jehličnatými křovím, do kterého vede stezka. Není to žádné zdlouhavé trápení se v neprostupné džungli křovin. Je to jen jedno křoví zasahující do stezky. Za ním už je Vrchmezí zdobené velkým mramorovým jehlanem se seříznutou špicí. Z mé strany je jméno Josef II. a pravděpodobně rok návštěvy, protože z další strany je jméno amerického prezidenta John Qunci Adamse a rok 1800 a na další Fryderyk Chopin 1826.

Obcházím kámen a zanedlouho už vidím docela pěknou rozhlednu. Ve spodní části je obrovský přístřešek se spoustou stolů a laviček, kde posedávají lidé. Někdo zde jí, někdo si vaří a jiní vypadají, že se zde chystají spát. Jsou přitom teprve dvě hodiny odpoledne. To bude určitě nějaký Stezkař na Stezce Českem, protože pod heslem “Může jít každý” najednou chodí kdejaký blbec bez základního vztahu k chůzi a přírodě, který doposud seděl doma a dělá si obývák z každé rozhledny či nouzové útulny i takto brzo odpoledne.

Já stoupám vzhůru. Výhledy na všechny strany jsou odsud skvělé, hlavně teda na zvlněnou polskou krajinu. Česká strana naopak vypadá docela ploše.

Až nyní mi dochází, že to je po dlouhé době trek, kde rozumím úplně každému, koho potkám. Teď to jsou Češi a Poláci, pak to budou Němci. Po těch letech na evropských stezkách je to až zvláštní pocit.

Scházím z rozhledny a vracím se na stezku, která mne přivede zpět na rozcestí. Přichází sem zrovna nějaký pár. Slečna chce jít na rozhlednu, ale mladý pán něco brblá.

“Vždyť je to jen padesát metrů,” odsekne dívka překvapeně a lehce otráveně. Otáčí se a cestu opouští po stezce vedoucí k rozhledně. Chlapík ji nuceně následuje. Jo, to je tak, když si pod pojmem “rande na horách,” představí každý něco úplně jiného a jen jeden to myslí vážně a má opravdu něco nachozeno.

Pobaven touto situací pokračuji po lesní cestě vesele lesem. Červená značka náhle odbočuje a prudce padá dolů. Poprvé na této cestě si vytahuji trekové hole abych měl lepší balanc a s jejich pomocí sbíhám svižně prudký svah, zatímco nahoru tu a tam šlapou unavení chodci, kterým ten krpál dává fakt zabrat. Nejvíce mě pobaví adolescent tlačící znechuceně vzhůru kolo, kterého o něco výše povzbuzuje postávající skupina dospělých, že už je to poslední kopec.

Jak scházím dolů stále více, dochází mi, jak vysoko jsem svůj pochod asi začínal a uvědomuji si, jaké výstupy mne na této cestě ještě čekají. Vystoupat z údolí do Krkonoš, to bude něco! Také zjišťuji, že se má v následujích dnech ještě více ochladit. Mohl bych někdy jít na Sněžku a nemít tam sníh? To by bylo moc fajn!

Cesta vede dále převážně lesem, který se však občas rozestoupí a odhalí mi nějaké pěkné výhledy na zvlněnou horskou krajinu krčící se pod stále zakalenou šedivou oblohou. Mám neskutečné tempo a cesta dále poměrně strmě padá lesem dolů. Docela bych si sednul a dal odpočinout nejen nohám, ale i zádům a ramenům, která mne začínají bolet. V porovnání s Galicií to však nic není, tam jsem na ramena neskutečně trpěl. Vlastně je to docela paradox. Ten trek jsme šli nalehko od ubytování k ubytování s 30L batohy a co hodinu museli zastavovat pro bolest zad a ramen. Teď mám na zádech šedesátku rovněž od Hyberga a nic takového nezažívám. Vlastně se nese docela  pohodlně.

Scházím na okraj lesa, se kterým zde hraničí rozlehlá louka a otevírá se mi pohled na malebnou kopcovitou krajinu, která mne uchvátí. Louka je porostlá sytě zelenou trávou a lemují ji listnaté stromy. Protější kopce obaluje jarně zelený les. Moc se mi zde líbí. Je zde dokonce přístřešek s posezením, ale zde někdo sedí a něco si ťuká do telefonu. Asi taky píše deník, napadá mě.

I přes nastupující únavu a bolest nohou i ramenou pokračuji dále. Stezka mírně klesá napříč loukou a vede mne malebnou českou krajinou. Kousek odtud je nějaká roubenka. Počasí se docela lepší. Celou cestu od lesa si však hraji s myšlenkou, že bych si někde mohl sednout, odpočinout a u toho aspoň napsat pár řádků z tohoto dne.

Vidím osamocený stromek uprostřed louky a pod ním malou dřevěnou lavičku bez opěrky. Ani se nad tím moc nerozmýšlím a jdu tam. Sundávám batoh, sedám si a beru do ruky telefon. Psaní se však téměř nevěnuji, spíš hodně hloupě scrolluji a prokastinuji. Když mi dojde, že jsem zde ztratil půl hodiny takhle hloupě, vstávám a chvátám dále.

Scházím po louce a míjím jednoho stezkaře, který na mě volá už z dálky Ahoj. Během pár chvil potkávám dvě holčiny, které s telefonem v ruce bezradně postávají na rozcestí a přemýšlí, kudy dále. No kudy asi? Po té samé cestě, po které putují další batůžkáři. To už jsem však na okraji obce Olešnice, což je malá vesnice tvořená převážně roubenkami. Moc se mi zde líbí a cítím se jako v pohádce.

Procházím vesnicí a téměř na jejím konci potkávám obchod. Prvně chci jen projít kolem, protože nic nepotřebuji, pak mne však napadá, že by zde mohli mít i nějaké lehké nebo pracovní rukavice. Vracím se tedy a jdu dovnitř. Je to klasický Vietnamec jako všude jinde, takže tu nemá jen potraviny, ale všechno možné včetně oblečení, rukavice zde však nevidím. Nakonec však najdu aspoň nějaké tenoučké bílé rádoby pracovní rukavice, a tak si je beru. Vyloženě nemrzne a je to lepší než nic. I když mám jídla víc než dost, kupuju si také nějaké balené buchty plněné vanilkovým krémem a jedno pivo. Venku si sundávám batoh, balím koupené věci a otevírám si pivo. Zase sedím, ale tentokrát se aspoň věnuji psaní.

Mám dopito, vstávám a šlapu dále. Snažím se dohnat ztracený čas, ale špatně zahnu a tak 100 metrů si zajdu. Vracím se a pokračuju podél cesty, která mne přivede k pivovaru Agent. Je čtvrt na šest a něco k snědku by mi bodlo. Proč si vařit, když může někdo jiný uvařit mi?

Ani nad tím moc nepřemýšlím, zahýbám a jdu na večeři. Dávám si místní desítku, abych ochutnal a k jídlu si chci dát Zelňačku. Zrovna ta jim už však došla, a tak si rychle vybírám kachní stehno se zelím a knedlíkem. Maso je výborné, knedlík však kupovaný a zelí chutná, jak by to jen vykydli z konzervy. Celé by to mohlo být dvakrát tak teplejší a nějaká omáčka by se k tomu hodila taky. Aj tak to sním, protože mám fakt hlad. Místní desítka chutnala docela sladce, a tak zkouším ještě dvanáctku. Ta je naopak příhemně hořká a má správný říz.

Po jídle využiju záchod a platím. Docela škoda, že nevím, kam jsem si schoval kabel na nabíjení, protože tady to byla jedna zásuvka vedle druhé.

V šest už zase šlapu dále po silnici, kterou brzy opouštím. Zahýbám u další z místních roubenek a mírně stoupám vzhůru. Kolem mne se táhnou zelené louky a pole a krajina se vlní do dálky. Trhající se mračna přitom začínají docela čarovat na obloze. Tuze hezké. Největším překvapením je ovšem rozhledna na Šibeníku, kam mne cesta přivede záhy.

Krom jedné rodiny s caparty tu nikdo není, a tak šlapu do “prvního patra věže,” odkud vede most na terasu s lavičkami. Tam si odkládám batoh tak, ať ho mám pořád na očích a stoupám vzhůru. Výhledy na kopcovitou krajinu kolem mne tak dojmou, že mám slzy v očích. Najednou vím, kam patřím, vrací se mi dávné myšlenky a plány, které jsem měl, než jsem nadobro zmizel v Rakousku.

Scházím z rozhledny a pokračuji po cestě klesající mírně zvlněnou malebnou krajinou. Najednou jsem nějak naměkko. Ani nevím proč, ale do kroku si pouštím hudbu z Kingdome Come Deliverence a to jsem to ani nehrál. Co to se mnou sakra je?

Stezka mne svádí do Nového Hrádku. I zde potkávám roubenky. Některé mají na plotě hrnečky, další má na zahradě sochu vodníka, jakou jsem vídal u nás naposledy jako malý kluk. Nepřestává mne to zde dojímat. Dokonce zde mají i stejný kostel!

Za obcí pokračuji po úzké stezce a následně se nořím do lesa. Stezka klesá stále níže. Najednou les opouštím na posekané svažující se louce. I zde postává několik malebných stavení, mezi kterýmu pokračuji. Zatažená obloha se po dvou dnech konečně trhá a mezi mračny je vidět i modravé nebe.

Opouštím vesnici a scházím po stezce, která mne svádí k potoku Olešanka. Podél toho pokračuji převážně lesem stále rovně. Už teď je mi jasné, že kam jsem si naplánoval dnes dojít, tam určitě nedojdu, ale i přesto se snažím dojít co nejdál. Jak si však prohlížím les kolem a stromy v rozestupech, říkám si, že bych si také mohl zkusit, jak jsem na tom s napínáním tarpu a spaním v hamace, než to budu muset řešit natvrdo někde za tmy nebo zlého počasí. Dříve jsem tak spával běžně, ale co mám stan a tyhle věci nepoužívám, nějak s tím bojuji. Také nová hamaka mi úplně nesedí jak ta stará a ani s napínáním tarpu jsem dva podzimy zpátky na Sicílii nebyl úplně spokojen. Necítil jsem tam tu jistotu, že nezmoknu.

Zahýbám ze stezky a hledám si dva stromy mimo dohled od stezky. Vyberu si dva nad korytem prázdného potoka, ale za chvíli mi dochází, že to je špatná volba. Jdu o kus dál, natahuji tarp mezi dva stromy a záhy mi dochází, že jsem vybral až moc široký kmen. Chci to odvázat, ale uzel se mi nedaří uvolnit. Bojuji s tím, nadávám a mezitím se šeří. Když už to konečně mám rozvázané, jen to vztekle hážu do batohu a pokračuji nevím proč a nevím kam. Je potřeba se smířit, že pokud bude chcát a já nenajdu dobrý přístřešek, tak zmoknu. Zlatý Durston!

Po nějaké době se uklidním. Vidím další pěkný plácek, kde rostou statné smrky. Tentokrát kašlu na nějaké zacházení daleko od cesty, najdu si dva pěkné stromy, mezi ně natahuju plachtu a pak i hamaku. Tu vykládám vyfouknutou nafukovačkou a novou ultratenkou protiskluzovou karimatkou. Jsem fakt zvědavý na dnešní noc. Jen co si do hamaky sednu, karimatka na jedné straně vystřelí. Začínám docela postrádat svou starou hamaku s moskytiérou. Ta byla sice objemná po sbalení a něco vážila, ale spalo se v ní krásně. S touhle bojuji ať už mám karimatku jakoukoliv.

Dělám si pohodlný polštář z Drysacku vyplněného oblečením a lezu do spacáku. Původně jsem myslel, jak si zde pohodlně lehnu, protřídím fotky a dopíšu deník, ale nějak se k tomu nemám. Jsem naštvaný, jak málo jsem dnes ušel, když jsem měl ráno tak skvělé tempo. Jsem naštvaný, jak neschopný jsem ve směru napínání hamaky a přístřešku. Štve mě, že si neumím zachumlaný ve spacáku tak dobře lehnout, aby se mi pohodlně pracovalo na telefonu. Mám zlost a jímá se mne únava. I přesto se však dnes nevyspím. Když se poohlédnu do minulosti, nikdy jsem se v téhle hamace dobře nevyspal. Na jednu stranu je i docela pohodlná, na stranu druhou docela úzká.

33,3 km  385m ↑   1077m↓

( plus tři rozhledny 😅)

Broumovsko - Den 1. →