Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 12.

Labské pískovce

22.5.2026

Budím se docela brzo ráno a i když je chladno, okamžitě lezu ze spacáku. Záhy mi dochází hned dvě nemilé věci, které se předchozího večera staly. Jednak jsem včera usnul s otevřenými mapami, takže večer nabitý telefon je opět s energií na dně, a tak ho musím hned po ránu dobít a přes den s energií šetřit, abych vůbec našel ubytko v Děčíně, kam chci dnes večer dorazit. Čekají mne Krušné hory a na trase, kterou jsem si naplánoval, asi moc příležitostí dobíjet elektroniku nebude, proto jsem se rozhodl využít posledního velkého města na mé trase a zde si veškerou elektroniku dobít.

Druhá nemilá věc, která mi dochází, je, že jsem si neobjednal do místního Alzaboxu hydratované jídlo na přechod Krušných hor. Dle map to vypadá na týden mimo civilizaci a velká města a dle všeho nebudu mít moc kde dokupovat kvalitní stravu. Minimálně po rychlého prohlédnutí map tam žádné obchody nikde nebudou a mi se tahat s batohem plným čínských polívek a tuňáky tahat nechce. Už vůbec to nepotřebuju baštit dvakrát denně jako loni v Turecku, když na Alze mají skvělé Real Turmat, které do půlnoci objednáš a ráno v Alzaboxu máš. Jediný problém je, že jsem to do půlnoci nestihl a když to objednám dnes, může to přijít klidně zítra v jedenáct dopoledne. Když to však udělám hned teď, třeba budu mít štěstí a má objednávka bude na místě už brzy ráno. Nic, otevírám telefon, vybírám si své oblíbené kousky z nabídky "Do půlnoci objednáš, ráno v Alzaboxu máš" a vše ukládám do košíku. Než se vydám k platbě, napadne mne, zda zde neseženu také nějaké kvalitní kaše na snídaně, protože na téhle trase si asi koláčky každé ráno nekoupím. Nakonec platím a konečně začínám balit.

• 

• 

Je osm a já mám sbaleno a konečně vcházím na cestu. Ta mne vede řídkým suchým lesem a během pár minut mne přivádí na nedalekou asfaltku, po které se večer sem tam prohnalo nějaké auto. Značení zde odbočuje a vede mne po silnici níže, načež u starého lomu z asfaltu opět odbočuje a vede mne lesy dále. Cesta příjemně klesá a já se pohododovým tempem za půl hodiny ocitám na rozcestí U Dobice. Tady mne však čeká další nemilé překvapení - zeleně značená trasa, po které jsem chtěl pokračovat dále, je z důvodu nebezpečí pádu stromů uzavřena. Jak zjišťuji záhy, takových trase je napříč Českým Švýcarskem mnohem více. No jo, ale co teď a kudy dále? Otevírám tedy mapu a koukám, kudy se vydat. Mám docela štěstí, protože odsud dále vede neznačená cyklostrasa, která mne během pár minut přivede na modře značenou stezku, po které budu moci pohodlně pokračovat dále. Odbočuji tedy a pokračuji v mém putování dalším z našich Národních parků i když jinudy, než bych si představoval.

Cesta mne vede nádhernou zvlněnou zelenou krajinou a slunce už takto z rána začíná pořádně péct. Je mi horko a protože mne včera nenapadlo doplnit si lahve v hospodě, mám docela málo vody. Musím s ní šetřit a doufat, že co nejdřívě narazím někde na pramen.

Šlapu dále a mírně stoupám, zanedlouho však cesta opět padá dolů. Obloha je modrá a téměř bez mraku, lesy jsou řídké a od cesty daleko. Je mi horko a docela rychle mne dohání hlad, a tak si nakonec sedám na u silnice ležící kmen stromu, vytahuji vařič a dělám si aspoň kafe. K němu si vytahuji tortily a vysočinu, kterou dnes snídám. Vodu na kaši nemám a sladkého jsem včera nic nesehnal, takže dneska nemám moc na výběr.

Voda začíná vařit a po cestě odněkud z údolí stoupá vzhůru nějaká dvojice, a tak si kafe rychle zalévám a vařič schovávám. Nerad bych si vyslechl kázání o ohních v tomto národním parku, který za poslední roky už párkrát hořel. Pomalu upíjím kávu a koušu salám, načež ke mne dvojice přichází. Muž má už šedoubílou hlavu, žena bude minimálně o dvacet let mladší, takže dost možná táta a dcera. Prochází kolem mne, zdraví mne a pak se zastavují. Obdivně pohlíží na strom nade mnou, do kterého je vrostlý obraz nejsvětější trojice a zamýšlí se, jak dlouho zde může být, když už se pomalu ale jistě stává součástí stromu. Nebýt jich, ani si toho nevšimnu.

Dvojice odchází, já zde však dále sedím, piju kafe a snídám. Do půl hodiny to zde však balím a opět vyrážím na cestu. Ta mne ještě pěkný kus vyde docela suchou krajinou, kde z vysoké trávy tu a tam trčí nějaký ten suchý smrk či borovice. Najednou vidím, že přímo u cesty je obrovský bílý plastový barel. Přesně takový, v jakých mi Tonda vozil vodu pro ovce. Že by šlo o zdroj pitné vody pro poutníky na stezce? To je milé, obávám se však, že to tady bude spíše z důvodu požárů. Jak se ukáže po té, co k barelu dorazím, příliš jsem se nemílil. Jde opravdu o požární nádrž, které se nemám vůbec dotýkat. Škoda, ale tak snad pochodím záhy jinde.

Pokračuji dále a cesta mne přivádí k rozcestí se starou loveckou chatou U Eustacha. Tady také širokou cestu opouštím a po úzké stezce pokračuji stále více divokými lesy, kde břízy tančí mezi borůvčím ve stínu jedlí a borovic a podávají si větvovité ruce s větvemi dalších listnáčů. Žádná uměle vytvořená monokultura, ale krásný přirozený zdravý les. Moc se mi zdě líbí.

Cesta mne přivádí na okraj, kde se země propadá hluboko do propasti a odkud mám pěkný výhled na lesy a kopcovitou krajinu. Jak pokračuji dále, objevují se balvany, skalky a stále větší skály, až nakonec procházím úzkými soutězsami, kterými stoupají a padají schůdky jako do kurníku. Jo, tohle přesně na skalních městech miluji. Cupitám dolů, protehuji se mezi skalními stěnami a opět vystupuji v lese plném skal, až podél vysoké skalní stěnu dorazím k rozcestí, kde mne jedna žlutá šipka odklání k místu zvanému Úzké schody. Otevírám tedy mapy a zkoumám, zda tudy pokračovat. Bude to docela mírná zacházka, ale něco mi říká, že toho nebudu litovat.

• 

• 

• 

Odbočuji a podél skal šlapu dále. Nejednou mám před sebou temný skalní sloup odstupující od skalní stěny na půl kroku dále. Obcházím po velice úzké písčité stezce a najednou zůstávám stát s pusou otevřenou dokořán. Pode mnou ale i kolem mne z lesa vykukují popelavě šedé skály všech těch roztodivně krásných tvarů, jaké jen pískovcové skály dokáží vytvořit. Připadám si, jako bych právě objevil Roklinku. Stojím zde a snažím se vyfotit tu nádheru, ale bohužel mám až příliš silné protislunce. Nevadí však, za ten pohled to stálo.

Chci pokračovat dále, ale náhle mi dochází, že to nikam nevede. Leda bych chtěl snad šplhat dolů po hladké skalní stěně. Že bych něco přehlídl? Otáčím se tedy a po úzké stezce obcházím opět skalní sloup. Až nyní si všimnu průrvy ve skále, skrz kterou jsem měl projít. Stezka mne tak vede dále kolem kotliny, kterou jsem právě si právě prohléžel z nedaleké skryté vyhlídky a přivádí mne na další sklaní výstup s výhledem do okolí, kde se shlukují Němci. "Hallo," zdravím je a přecházím na opačnou stranu skalního ostrohu, abych si udělal fotku. Pak lezu zase dolů a hledám stezku. Z počátku ji vůbec nevidím, ale pak ji přeci jen najdu. Vede mne do skal, které zde vytváří velice úzkou průrvu, kterou dolů padají dlouhé strmé schůdky - nebo spíše žebřík.

• 

• 

Chvíli nad tím stojím a přemýšlím, zda to mám s tak velkým batohme zkoušet vůbec slézt, ale nakonec přeci jen dělám první krok, otáčím se žebříku čelem a šplhám po něm dolů. Za chvíli si dodává odvah i jeden německý děda a šplhá za mnou, zatímco jeho paní stojí nahoře a čeká, až bude dole.

První úsek mám za sebou, stojím na malé ocelové plošině a vidím, co jsem ze spoda neviděl. Za další skalní stěnou padají další úzké schody strmě dolů, končí na další plošině a za rohem za tou plošinou se opět táhnou další úzké schodyd dolů. Oznamuji to pánovi, který šplhá za mnou a lezu na nižší plošinu. Další schůdky se zdají ještě další a opět mizí za skalní stěnou, za kterou je vidět další schodiště padající dolů. Když to hlásím německému dědovi, uzná, že to je na jeho paní příliš, volá nahoru, že tam má zůstat a šplhá zpátky za ní. Já pokračuji v cestě dolů jistě zajímavou soutěskou. Před sebou mám poslední krátký sestup nejužším koridorem a právě zde se i s mým batohem zaseknu. Nakonec se vracím na plošinu, sundávám batoh a hážu ho dolů na písčitou zemi, pak lezu za ním a hned mne jímá zlost. Jsem uprostřed nádherné přírody národního parku České Švýcarsko a co nevidím. Přímo přede mnou u vstupu do soutězsky se válí sklenice plná vajglů a popela, plechovka, o kus dál petlahev a vedle toho balíček od brambůrek. Tak jsou ti lidi normální? Všechno to sbírám a hážu do zadní síťky batohu s tím, že až to půjde, tak to někde vyhodím.

Pokračuji po žlutě značené stezce a pomalu ale jistě opouštím hustou spleť skal, kterou nahrazuje stále hustější les. Zanedlouho dorazím na rozcestí na Tokáni, které je mi známé už z mé předchozí cesty Českým Švýcarskem. Právě zde se mé toulky českou krajinou na krátko protnou a spojí. Stejnou cestou jako tenkrát rozcestí opouštím a mířím na Rudolfův kámen, kde jsem tenkrát nocoval. S tím počítal i můj včerejší smělý plán, ale bohužel to nevyšlo. A jsem za to docela rád, protože putovat krajinou, skalami a soutěskami za noční tmy, tak si to tak neužiju. Teď, když vím, o co všechno bych přišel, jsem rád, že jsem to zapíchl ještě před hranicí národního parku.

Pokračuji po žlutě značené trase a přicházím k rozcestí s přístřeškem Purkratický les. I toto místo je mi z mé poslední návštěv známé a nejen, že jsem tudy šlapat večer na Rudolfův kámen. Já se tudy i následujího dne vracel a pokračoval do Jetřichovic, kde jsem otočil a po další stezce zamíř zpátky na Červeně Značenou hřebenovku. Našlapal jsem tak dva a půl kiloetrů navíc, ale mělo to svůj jasný důvod - projít si skály a vyhlídky na této trase, která se zdála zajímavější než červeně značená "hřebenovka" mezi objema rameny zdejších stezek. Absolutně jsem nelitoval a vynechaný tříkilometrový úsek červeně značené trasy si tak dám letos. O nic jsem vlastně nepřišel.

Klopýtám lesem, míjím další protipožární nádrž a za chvíli už na mě vykukuje Rudolfův kámen. Přicházím až pod skálu, kde sedí nějaká německá babka a na někoho čeká. Zdravím ji a mířím až pod nástup vzhůru. Nechce se mi tam však šplhat s tak velkým batohem, a tak zacházím do hustého křoví a tam ho pod větvemi schovávám, pak se vracím a hbitě šplhám vzhůru po úzkých dřevěných schůdcích. Jak se dostávám nad les, otevírají se mi také nové výhledy do krajiny.

Stoupám vzhůru a přicházím na první vyhlídku. Pod sebou mám lesy, které s v dáli rozestupují a ustupují drobným loukám a nad ty stoupají drobné zalesněné kopce. Modrá obloha po které si v poklidu plují bělavé obláčky tomu všamu dodává punc dokonalosti. Chvíli zde stojím, kochám se do krajiny a pořizuji pár snímků. Pak po úzké římsovité stezce pokračuji k dalším schodům, pod těmi mne však čeká další z krásných výhledů. Zastavuji tedy, kochám se do krajiny a nechávám projít sestupující. Pak ovšem po úzké schodovité stezce opět stoupám vzhůru. Z počítku zde jsou přistavené schůdky, ty pak však střídají ohlazené stupínky na o hladké skále. Šplhám vzhůru a během pár chvil jsem nahoře. Výhled je odsud nádherný a spolu s ním rovněž i docela dost lidí, takže se zde ani příliš nezdžím. Jen si udělám pár snímků na každou stranu a pak se zase chystám k odchodu. Tou dobuo však leze vzhůru mladá vystrašená dívka, která se očividně bojí výšek. Ustupuji tedy stranou, ukazuji ji kde se chytit a spolu s ostatními lidmi ji podporuji na závěru jejího životního výstupu. S výhledem padá strach a najednou je i docela šťastná.

Šplhám dolů a opět si užívám stejné výhledy jako cestou nahoru. Úplně dole mne však čeká další krásné setkání. Na samodtném dně u paty skály jsou uvázíní mladý Husky a Kokršpaněl čekající na své páníčky, kteří šplhají vzhůru. Jsou hodní a nádherní. Huskyho hned fotím a posílám tátovi, který tohle plemeno naprosto miluje, ale bohužel v bytě si jej nemůže dovolit.

Loučím se s psíky i Rudolfovým kamenem a mířím ke křoví, kde jsem si nechal batoh. Mezitím přichází dva stezkaři s extrémně obrovským krosnami a i stěmi se sápou nahoru. Nezávidím. Nořím se do křovin, beru si můj docela malý batoh a s úsměvem na tváři místo opouštím. Pokračuji po lesní cestě, kterou do dvou minut střídá asfaltka, po které pokračuji dále. Zrovna, když se na silnici napojím, se za mými zády zjevuje celý školní výlet, který haleká na celý široký les kolem.

Pokračuji lesem a cestou se nepřestávám rozhlížet po pramenech a korytech potoků, které vidím v mapě. Zde na mne však čekají jen prázná koryta. Je to smutné a to, že já jsem se zásobami vody už úplně na dně je ještě mrzutější. Za to však míjím pěkně velkého slepýše a protože vím, že za mnou jde škola, zkouším se ho vyplašit aby někam zalezl a děcka mu něco neudělali. Ani se však nehne, a tak tady chvíli čekám, abych na něj paní učitelku upozornil. Ta se okamžitě ujme přírodopisného výkladu, zatímco si děcka plaza se zájmem prohlíží a já můžu s dobrým pocitem pokračovat dále - zachránil jsem zvíře a ještě pomhl vzdělávání dětí. Dobrý jsem!

Asfaltka odbočuje a já přecházím na úzkou stezku, která mne vede dále po úbočí skalnatého svahu. Lesy se občas rozestoupí a odhalí mi něco z výhledu na zalesněnou kopcovitou krajinu, ne však na dlouho, protože výhled záhy opět zahalí zelená opona listnatého lesa. Pokračuji tak po stezce a doufám, že co nejdříve narazím na nějaká zdroj vody. Už mám docela žízeň a na dnešek už mi navíc zůstalo jen takové jídlo, na které je potřeba zavařit vodu. Po nějaké době pčicházím k malé blátivé tůňce pod téměř vyschlým korytem, kterým se řine jen úzká pramínek vody. Pán, kterého jsem potkal na Rudolfově kameni, zde zrovna plní misku vodou.

"Á, voda," volám s nadšením, aniž bych viděl, u čeho pán dřepí.

"Wie bitte?"

"Wasser!" "Ja, aber sowas werde ich nicht trinken," odpovídá neznámý němčour a ukazuje mi na zakalenou blátivou kaluž zapadlou listím. Vodu nabírá pouze pro svého psa.

"Ich habe ein Wasserfilter," odpovídám s úsměvem. "Das passt schon."

Neznámý krčí rameny a odchází. Já mezitím přeskakuji bahniště a pokouším se nabrat vodu do lahve. Korytem se však line jen tenků čůrek, který tak tak teče a já ho nemám šanci dostat do lahve. Strouha je plná listí, hlíny, kamení a jehličí, a tak mne napadne, že bych ji mohl podobně jako v polských Beskydech vyčistit. Tam jsem pravidelně kopal vodu v úplně suchých korytech a fungovalo to. Proč by to nefungovalo tady, když zde voda teče? Sundávám tedy batoh a hurá do práce. Odhazuji napadané listí i kamení, hrabu ze žlabu bláto, nic to však nepomáhá. Proud vody je stále stejně mizerný. Ztratil jsem zde třičtvrtě hodiny vody stále nemám. Strašné, co na téhle stezce zažívám. Ani loni na jihu Turecka jsem neměl takový problém s vodou jako na celé mé trase od Orlických hor až po Labské pískovce. Pak mi někdo může vykládat, že není sucho a klimatická krize skončila, že pane Macinka?

Nakonec to vzdávám, otevírám mapy a koukám, kde jsou další zdroje vody. Na mé plánované trase nic nevidím a budu z ní muset sejít buď teď na dalším rozcestí do Jetřichovic nebo nebo o další tři a půl kilometru později sejít kilák a půl do Vysoké lípy. Nakonec se rozhodnu, že sestoupím v Jetřichovích, na jejich okraji vidím studánku a pokud bude i ta prázdná, zajdu si pro vodu do místního vesnického supermarketu. Na plánovanou trasu Českým Švýcarskem už se však pravděpodobně nevrátím a budu pokračovat dále přes CHKO Labské pískovce. Nevadí, aspoň to poznám taky někde, kde jsem ještě nebyl. Proč se snažit kopírovat trasu, kteoru jsem už jednou šel. Byla sice krásná, ale cílem téhle mé cesty je přece objevovat a poznávat nová místa.

Pokračuji v mém putování a zanedlouho potkávám správce Národního parku v takové te uniformě, jaké znám z americkýc filmů. Někoho takového potkávám úplně poprvé a jsem fakt hodně překvapen. Vůbec jsem nečekal, že takového skauta vůbec kdy potkám právě v Česku.

Přicházím na rozcestí, odkud pokračuji stejnou cestou, jako jsem před lety stoupal vzhůru. Míjím skály a zanedlouho už šlapu po loukách mezi lesy. Stezka mne nakonec přivádí na rozcestí, odkud můžu po neznačené cestě pokračovat k studánce na okraji vesnice. Inu proč ne. Opouštím modře značenou stezku a a zanedlouho jsem u studánky mezi domy. Voda zde žádná nepřitéká. Je zde pouze zakalená stojatá voda plná prachu, pilu a trávy, kterou zde dnes ráno někdo posekal. Tohle je neskutečné. Člověk dvanáct dní šlape suchou krajinou prázdných koryt, zaniklých pramenů a studánek bez vody a když už na nějakou vodu narazí, tak ji nějaké bezohledné hovado takhle znečistí. Je mi z toho až smutno, ale co si tahle země zaslouží, to má. To by se tady k vodě museli jinak chovat a nevolit tady takové kokoty, kteří pak na ministerstvo životního prostředí dosadí největší popirače změň klimatu, vyhážou z něj všechny odborníky a sesekají rozpočat na požární ochranu Českého Švýcarska, načež se diví, že jim tady hoří. Naprostý obsurdistán!

Rozezleně znečištěnou studánku opouštím a po okraji silnice šlapu Jetřichovicemi směrem k obchodu v cetru. Tady si kupuji pořádnou zásobu vody a nanuk a jdu si ven konečně uvařit oběd. Během oběda pak plánuji, kudy dnes budu pokračovat do Děčína. Chci trasu, která se dá do večera zvládnout a zároveň takovou, která přinese potěšení pro oko i duši.

Po jídle vstávám, balím si batoh a vyrážím na cestu. Po silnici se vracím za Jetřichovice, asfalt však stále neopouštím. Po asfaltce šlapu až na zastávku starý mlýn a cestou potkávám vájezd motorkářů na pěkně nabušených mašinách. Zanedlouho pro změnu potkávám hejno hus potácejích se po silnici, jako by právě nic neprojelo.

Přicházím na rozcestí a hlavní cestu opouštím. Místo té mne nyní čeká žlutě značená stezka táhnoucí se zalesněným údolíčkem podél potoka Jetřichovická Bělá. I zde jsou cedulky s výstrahou před nebezpečím pádu stromů, ale přesto cesta naštěstí není uzavřená. Jako vážně nevím, kudy bych jinak šel. Další cedule, která se zde tu a tam objeví, je upozornění: ZÁKAZ VSTUPU - OCHRANNÉ PÁSMO ZDROJE PITNÉ VODY 1. STUPNĚ. Proč to zmiňuji? No o tom si povíme něco o pár řádků níže.

Šlapu temně zeleným hvozdem a užívám si pěkného počasí a lesního klidu. Míjím další ceduli upozorňující na ochranné pásmo zdroje pitné vody a jen o pár kroků dále míjím místo, kde se stezka rozšiřuje a vytváří prostranství s posezením přímo u potoka. A právě tady, jen pár kroků od předchozí cedule s upozorněním na ochranu pitvné vody, se v tom rochní celá rodina s dvěma děck a psem."Tak jste normální?" zastavuji se a volám na ně. "Nevidíte, že je tady zákaz vstupu k vůli ochraně pitné vody?" Lidé ve vodě se na mě jen překvapeně a dost nechápavě podívají, zatímco na lavičkách sedící se rovnou začnou smát. "Někteří lidé by vážně měli raději zůstat sedět doma ve městě," cedím na supeně mezi zuby a stouhle poznámkou je opouštím. Mám neskutečnou zlost. Celá severní hranice od Orlických hor je více méně vyprahlá, koryta potoků jsou prázdná a studánky jakbysmet. A pak míjít zdravý potok, kde je přímo napsáno ZÁKAZ VSTUPU - OCHRANNÉ PÁSMO ZDROJE PITNÉ VODY 1. STUPNĚ a nějaké prasata se tam rochní jak v dětském brouzdališti. Tohle mi opravdu hlava nebere. Kde je ten strážce Národního Parku teď? Proč žádného nepotkávám?

Do dvaceti minut takto pohodovou stezkou přicházím k mostu přes řeku Kamenici, která zde rozděluje krajinu ve dví. Na pravě straně je hluboký listnaný les, kterým jsem právě dorazil, na straně druhé sytě zelená louka, kterou obklopují šedavé stěnu hladkých skal, nízké jedle, o něco vyšší listnáče a nad ně se tyčící borovice. U potoka je malé nábřeží a na něm sedí dvě dívky, v průzračně čisté vodě se však nekoupe nikdo. Je tady krásně.

Zastavuji na mostě, fotím si ten krásný výhled a pak pokračuji v cestě. Ta mne vede mezi zalesněnými skalami a začíná stoupat vzhůru. Zanedloho se mírný sklon cest mění v docela strmý výstup a právě zde, na tom nejméně pravděpodbném místě ve skrytu skal potkávám další z malých bunkrů Česko-Slovenského opevnění. Co ten tady sakra dělá? Tohle bych zde opravdu nečekal!

• 

• 

Pokračuji po zeleně značené stezce lesy dále, míjím ještě nějaké bunkry a u toho stoupám stále vzhůru. Je teplé letní počasí, ale ve stínu lesa je mi krásně. Tak přicházím až na rozcestí Pod Růžovským vrchom, kde opouštím Národní par České Švýcarsko a vstupuji do Chráněné Krajinné oblasti Labské pískovce. Krátce na to opouštím také lesy a pokračuji přes pole a zelené louky. Za sebou vidím zalesněný Růžovský vrch, v dáli na pravo ode mně jsou rozeznatelné skalanté stěny Českého Švýcarska, po kterých bych dnes pokračoval, kdybych nemusel sejít shánět vodu. Nevadí, už jsem tam byl a i zde je krásně. Zase si jednou užívám malebnou krajinu českého venkova a musím říct, že se mi zde velice líbí.

Cesta mne zanedlouho provádí vesnicí Růžová, kde mne na plotě zdraví Sojka. Až teď si uvědomuji, jak moc a jak často je zde potkávám. Vyloženě národní ptát, myslím si. Procházím kolem, koukne na mě a letí o plot dále. A stejně tak já mířím k dalšímu domu, odsud k dalšímu a zas k dalšímu, doku vesnici nenechám za sebou. Odsud dále pokračuji podél silnice, kudy nevede žádná turisticky značená stezka, ale i přesto je zde krásně. Šlapu po chodníku odděleném od silnice pruhem zelené trávy. Za silnicí jsou lesy a louky, zatímco na opačné straně ode mne se pasou koně. V dáli za nimi jsou opět k vidění skalnaté stěny Českého Švýcarska.

Slunce svítí vysoko na obloze a opéká mne. I když je teprve květen, klidně bych mohl napsat, že je parný letní den - ano, až takové je horko. Sedám si tedy na lavičku mezi cestou a chodníkem, abych si na chvíli odpočinul. Piju vodu a koukám do krajiny, když tu najednou pocítím úplně stejně silné a nepříjemné svědění jako tenkrát, když jsem vlezl do Trautenberka a našel klíště. Sáhnu do podpaží, odkud boles vychází a aniž bych cokoliv více udělal, vytahuji ruku i obrovským sklíštětem. Proč to tak svědilo? A že to zas šlo tak snadno? Chtělo se zrovna zahryznout? Možné to je.

Zvedám se a pokračuji v cestě. Ještě asi kilometr a půl pokračuji po chodníčku podél silnice, ten pak však náhle končí. Přecházím tedy na opačnou stranu silnice a pokračuji po jejím okraji zvlněnou krajinou lesů a luk. Provoz zde naštěstí není nijak zvlášť velký, a tak to jde docela lehce a do čtvrt hodiny přicházím na okraj další obce Bynovec. Hned ze začátku mne vítá hřiště s občerstvením, o kousek dálezámecká restaurace. Krásně to zde voní skvělým jídlem a doslova mne to láká k návštěvě, ale vůbec se necítím na návštěvu tak luxusního stravovacího zařízení. Jsem špinavý, propocený skrz na skrz a sprchu už jsem taky pár dní neviděl. Rychle procházím kolem a pokračuji dále po silnici. Ta mne kolem místního jezírka a pak podé tradičních domů. Jako by se zde částečně zastavil čas.

Šlapu dále mezi domy tradičního českého střihu a po nějaké době mne napadá, zda jsem němel někde zahnout. Měl, ale jen pár kroků za mnou, takže jsem si příliš nezašel. Vracím se a po úzké stezce procházím mezi domy, dokud opět nedoratím na hlavní silnici. Zde odbočuji doleva a mířím k nedaleké večerce. Zda si kupuji dvě piva a chipsy a s těmi si jdu sednou na nedalekou autobusovou zastávku, kde "večeřím" chipsy s pivem. Nic jiného. Zdravé to není, ale rychlé a kalorické ano. Nemám čas ztrácet čas a kalorie jsou přesně to, co dnes potřebuji. Večer se blíží, do Děčína je to ještě sedm kiloemtrů minimálně, až na ubytování devět a půl a kdo ví, jestli se ještě nerozhodnu pokračovat nějakou delší cestou nebo vymetat vyhlídky podél stezky. Zatím to v plánu nemám, ale znám se a vím, jak funguji. To zase bude "Kdy jindy se sem zase podíváš?" a už budu šlapat kilometr tam a kilometr zase zpátky jen abych se na něco podíval.

Cpu se brambůrkama, které zapíjím pivem. Mezitím přichází nějaká slečna, staví se na okraj zastávky a čeká na autobus. Nedivím se, musí na mě být strašný pohled a vonět po fialkách taky nevoním. Naštěstí ji to během pár minut přijíždí, takže ji mou přítomnoustí příliš nedráždím.

Dojídám brambůrky a vyrážím na cestu. Ta hned na úvod stoupá a vede mne na rozcestí pod Kamenským vrchem, kde ze zeleně značené stezky přecházím na červeně značenou hřebenovku, po které bych asi přišel, kdybych nemusel scházet pro vodu do Jetřichovic a odsud se nerozhodl pokračovat jinudy. Nevadí, i tak to byla velice krásná trasa.

Cesta odsud dále vede převážně lesem docela po rovince. Mám opravdu dobré tempo, klušu lesem a cesta mi příjemně ubíhá. Najednou míjím jednosměrnou odbočku k nějaké vyhlídce, ale spěchám, a tak jen proběhnu kolem a šlapu dále. Po pár krocích se přeci jen zastavím, otočím a vracím k rozcestí. Koukám na tabuli a když si přečtu, že mne zde čeká výhled na největší pískovcový kaňon v Evropě, přeci jen se dám tím směrem. Nelituji! Výhled, který mne zde čeká, je naprosto jedinečný a fenomenální. Neskutečně si to tady užívám, přecházím od skalní vyhlídky k další a kochám se a fotím. Absolutně se mi odsud nechce, ale musím.

Po krátké době se loučím se zde se kochajícími a místo opouštím. Dále pokračuji lesem a asi po kilometru a půl přicházím na rozcestí Liščí křižovatka. Zde si na chvíli sedám, prohlížím mapy a přemýšlím. Původně jsem chtěl odsud sestoupit do města po zelené, ale po tom co jsem viděl, mám nutkání pokračovat po červeně znečené trase, která nabízí další vyhlídky. Bohužel však nebízí i další stoupání a do toho se mi vůbec nechce. Nakonec mi to však nedá a volím delší a náročnější trasu. Beru si batoh, hážu ho na záda a začínám stoupat lesem vzhůru.

Cesta mne vede dále lesem a přivádí na okraj obce Ludvíkovice, tu však jen tak okrajově minu a zase pokračuji lesem, kde potkávám běžce zdolávající docela strmý kopec. Já naopak upaluji dolů, míjím krásné grilovací místo i s přístřeškem, kde bych klidně přespal nemít dnes rezervovaný nocleh a nepotřebovat dobít elektroniku před závěrečným úsekem mé cesty. Proto se zde nijak nezdržuji a beru hopem další kopec vzhůru. Cesta mne vede kolem vyhlídka Labská stráž a Sněžnické vyhlídky, na které si poctivě vyšlápnu a nelituji. Výhled je nádherný, obzor však už barví zapadající slunce, a tak se zde příliš nezdržuji. Jen si udělám fotku a zase valím dále.

Cesta klesá a vede mne kolem altánu nad městem, který okupuje místní omladina. I přesto sem však zahýbám, udělám si fotku a zase pokračuji dále, dokud nedorazím na Císařský výhled přímo nad městem. Výhled na kopcovitou krajinou kolem mne opět úplně uchvátí. Jo, tohle je město, kde bycho dokázal žít. Stojím zde, kochám se a fotím. Absolutně se mi odsud nechce, ale musím. Nekonec tedy krásné místo opouštím a opět šlapu dolů.

Jsem na okraji města, ale to ještě neznamená, že mám vyhráno. Na ubytko to mám ještě tři a půl kilomterů městem a ve městě se člověku orientuje hůře, než v přírodě, kde stačí sledovat značky. Město navíc znamená rušné ulice, silnice se silným provozem, přes které je potřeba přecházet a semafory. Zdržení vedle zdržení, past vedle pasti. Na začátek mne však čeká cesta spíše něčím jako městský park. Tady je to ještě příjemné, jakmile však procházím prní sídliště plná romských obyvatel, říkám si ach jéje, kde jsem se to takto na večer ocitl.

Pokračuji městem a šlapu přes Masarykovo náměstí. Najendou mám pocit, jako bych zde už někdy byl. Že bychom zde byli s našima, když jsem byl malý a nevěděl o tom? Nevím, ale asi ne. I tak se dělám fotku, že se třeba rozpomenu nebo se někdy zeptám.

Blížím se mostu přes Labe, podél které mne čeká cesta k nádraží, nedaleko kterého mám dnes spát. Mám však docela hlad, a tak zahýbám na opačnou stranu, kde je malé náměstí. Na rohu je kebabhouse, od kterého to příjemně voní. Mají narváno, a tak to zde nemůže být tak špatné. Jdu dovnitř, řadím se do řady a objednávám si obrovský kebab. Do lokálu mezitím přichází omladina, které vévodí spoře oděné romky. Chápu to, je pátek večer a místní kluby pravděpodobně zažijí nával.

Sedám si ven a cpu se kebabem, z něhož mi omáčky tečou po rukou. Žeru jako prase, ale slušněji to nejde. Po jídle si skočím do nedaleké večerky, kde si koupím pár piv na večer a za tmy šlapu přes most a pak dále podél Labe, dokud nedorazím ke K-hausu, kde dnes spím. Ze schránky si beru klíč a otevírám si branku, pak po schůdcích šlapu k domu. Otevírám si dveře, zoufám si boty a po schodech šlapu do prvního patra. Zde v kuchyni sedí starší korejská žena, která se mne hned anglicky ptá, zda jsem David a prosí mne, abych si boty, které držím v ruce, nechal dole u vstupu.

"Ale ty boty smrdí." "Ano, právě proto."

Poslechnu ji tedy a boty nechávám u vstupu do domu. Pak se vracím. Paní je velice zvedavá, na mou cestu, ptá se, odkud jdu, kolik jsem dnes ušel a kam až mám namířeno. Je velice milí a přátelská a dokonce mi nabízí víno. Já jsem však spíše pivař a má jediná myšlenka se nyní koncentruje na sprchu, takže zdvořile odmítám. Nakonec se s paní domu loučím a jdu na malý útulný pokojík, kde si nechávám věci a jdu si užít pořádnou sprchu. Po té se vracím na pokoj, dám si své před chvíli zakoupené vychlazené pivo, powerbanku hodím do elektřiny a jdu se ještě projít po okolí. Za pár minut se však vracím na pokoj, vyčistím si zuby a lezu do postele. Netrvá dlouho a usínám.

39,5km 574↑ 959↓

Labské pískovce - Den 2. →