Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 1.

Orlické hory

8.5.2026

Doma už jsem pátý den, což je přesně od dva dny déle, než bych si přál. Abych tak vyrazil z Mladkova co nejdřív, vstávám už v půl šesté ráno. Vůbec se mi nechce, ale autobus mi jede z centra našeho malého města už v šest, takže si nemůžu dovolit se převalovat. Tak akorát mi to vychází.

Vstávám a koukám z okna. Je zataženo, sychravo a dost možná i prší, já si však po předchozích dnech nachystal na cestu pouze kraťasy a tričko. Kalhoty a mikina jsou někde v batohu. Otevírám ho a za šera vybaluji věci, abych se ke kalhotám a mikině prohrabal. Doufám, že až to vše budu cpát zpátky, tak na nic nezapomenu. Opět balím batoh a jdu ke dveřím. Najednou mi úplně náhodou dochází, že nemám žádnou lžíci. Jdu rychle do kuchyně, jednu si dávám do zadní síťky batohu a odcházím. O dvě patra níže mi však dochází, že jsem si v lednici zapomněl snídani, takže se otáčím a utíkám zase zpátky.

Opouštím barák. Silně mrholí až lehce prší, ale není to nic, pro co bych nasazoval pláštěnku. Jen si dám na hlavu kapuci a jdu dále až na autobusák, kde se schovávám pod stříškou na zastávce, odkud mi to za osm minut pojede. Když dorazím do Ostravy, neprší, ale když dorazím na nádraží, už zase docela leje. Kupuji si kafe a čekám na vlak. Doufám, že se to ještě roztrhá.

Asi hodinu jedu vlakem do Olomouce, pak hodinu do Ústí nad Orlicí, odkud mi to další hodinu pojede do Mladkova. Na přestupy mám dvacet minut až půl hodiny, což není příliš dlouho, a zároveň to člověku dává slušnou rezervu, aby to stihnul. Za mě naprosto ideální čas. Cestou otevírám mapy, kde jsem si naklikal nějakou trasu a ladím detaily tak, abych šel co nejvíc po hřebenech a zajímavými místy. Sice to sem tam spadne, takže to otevírám znovu, znovu ukládám a pak znova otevírám, ale nakonec jsem docela spokojený a začínám se docela těšit. Ve zbytku času píšu první řádky svého tuláckého deníku.

V půl jedenácté konečně vystupuji v Mladkově, přesně na tom samém nádraží, na které jsem před lety ukončil své toulky severním pohraničím. Mám dojem, že od té doby se zde absolutně nic nezměnilo. Jen tenkrát byl tedy zářivý podzim, slunce hřálo a vše bylo oděno do zlatavých barev. Dnes je však ošklivo, zataženo a mlha. Stromy nehrají barvami ohně, ale jsou temně zelené. Na to, jak to cestou vypadalo s počasím nadějně, tady je to celkem bída. Obloha se drží nízko a lehce mrholí.

Pokračuji po silnici do Mladkova a předbíhám dvojici, která přijela spolu se mnou stejným vlakem. Za vsí pokračuji více méně po asfaltu, jen tu a tam přecházím mezi rameny asfaltky po širokých lesních cestách. Stoupání je velice mírné. I když se mi jde moc dobře, stejně se potím. Namáhavé to však není a myslím si, že mám docela slušné tempo.

Přecházím přes vesničku Petrovičky a pak pokračuji dále po lesní cestě mezi malebnými chatami a roubenkami. Po té opět přecházím na asfaltku, po které stoupám stále výše. Opět stoupám velice mírně, a tak se docela rychle dostávám do mlžných oblaků, kde mrholí tím více, čím výše jsem.

Najednou přicházím k nějakému “Bistru na Salaši,” ale nezastavuji zde. I když se blíží poledne, na jídlo nemám ani pomyšlení. V Galicii jsme pořád cpali bílé pečivo a já si na něj vypěstoval nějakou averzi. Ze žemlí, které jsem snídal, jsem ještě teď nafouknutý jako žába. Pokračuji dále po silnici, která mne přivede na pohraniční vrchol Kamyk. Zde je pořádná mlha. Nějaký pán, co tudy prochází, volá na svou paní: “To jsou výhledy!” Musím se tomu smát a demonstrativně si je před ním fotím. Můj humor však nepochopí a čumí na mě jak na debila.

Zahýbám doleva a pokračuji v cestě, dokud nedorazím na Kašparovu chatu. Počkat, sem jsem dojít nechtěl. Jak je to možné? Že bych nějak blbě instinktivně zahnul z cesty, aniž bych se díval na značení?

Vracím se a vrtá mi hlavou, kde jsem udělal chybu. Náhle vidím červenou značku, která mne opět svádí z cesty, po které šlapu.

Počkat, tohle je blbost!

Otevírám mapy a koukám na to. Aha, na tom rozcestí šla červená třemi směry. Jedna sem, další rovně oproti té, ze které jsem přišel. Já měl jít rovně, ale proč jsem zahnul, to netuším. Nepamatuji se, že bych koukal na rozcestník. Prostě jsem zahnul. Ale je štěstí, že jsem si cestou vzhůru této odbočky nevšiml, protože nedojít k chatě, tak si svou chybu neuvědomím a šlapu kdoví kam.

Otáčím se a vracím se na silnici, po které pokračuji dále. Cesta vede ještě kus částečně lesem podél státní hranice, ale záhy se jí začíná vzdalovat. Vlnící se krajina se pomalu ztrácí v mlze a z té vystupují první domy Českých Petrovic táhnoucích se podél této horské silnice. Být lepší počasí, musí zde být i hezky, ale já vidím jen obrysy občas vystupující z mlhy. Jak tak šlapu stále níže, domy přibývají a já konečně dostávám hlad. Zanedlouho bych však měl dorazit k další chatě s restaurací, tak snad bude otevřeno.

Blížím se rozcestí a už z dálky vidím velkou do dřeva oděnou stavbu se stoly a lavičkami na terase. Vypadá to však, že je zavřeno. Stejný dojem mám, i když k chatě dojdu a to navzdory tabuli přede dveřmi. Smutně odcházím, ale po třech krocích se vracím a beru za kliku. Vida, mají otevřeno a docela plno. Sedám si k jednomu stolu a hned dostávám jídelní lístek. Objednávám si zeleninovou polévku s krutony, vepřovou pečeni na houbách s rýží a Radegast. Během chvíle dostávám na stůl vývar s nudlemi. No paní asi špatně slyšela, ale nestěžuji si. Vývar je skvělý a pořádně silný. Ani jídlo nechutná zle.

Po jídle si dám ještě jedno pivo a vyrážím na cestu. Musím říct, že počasí se mezitím změnilo k lepšímu. Už nemrholí a mlha vystoupala nad kopce, tak mám i docela výhled na malebnou zvlněnou krajinu kolem. Jen kopce v dáli přede mnou vypadají, že se jich drží stále mlha. Snad se to změní.

Cesta mne vede lesy a míjí osamělá stavení. Podél těch scházím k mostu Zemská brána překračujícímu zde Divokou Orlici. Na druhé straně asfaltku opouštím a pokračuji po široké lesní cestě. Všude kolem rostou hluboké smrkové lesy a mezi jimi se krčí naše bunkry z asi nejslavnějšího období našich moderních dějin. Stoupání je velice mírné, všude kolem je slyšet zpěv ptáků a já potkávám chodce s velkými batohy, turisty s malými batůžky ale i běžce.

Jinak je to docela jednotvárná cesta. Na pravo i nalevo je les, výhledy nejsou žádné. Sem tam někoho potkám. Jinak se nic moc neděje. Jen začíná lehce mrholit. Nevidím však důvod zastavovat a nahazovat pláštěnku. Nemoknu, jen vlhnu. Po nějaké době však začínají srážky sílit a poprchávat. To už by to tu pláštěnku i chtělo, ale pokračuji dále. Někde bude určitě přístřešek, kde si sundám batoh a vyndám pláštěnku.

Pokračuji v před a moknu stále víc, u toho se rozhlížím na obě strany. Prší, ale tak zlé to stále není. Najednou vidím nějakou dřevěnou stavbu v lese mezi stromy, a tak k ní jdu. Z boku vypadá zavřeně, ale z druhé strany jsou dveře na kladku. Otevírám je a objevuji obrovskou dřevěnou místnost. Z počátku mě napadá, že je to nějaká útulna, ale až později mi dojde, že to bude seník, který myslivci využívají v zimě. V rohu stojí vidle, na zemi jsou zbytková stébla slámy a kousek odsud krmelec. Co by to bylo jiného?

Sedám si zde na schody, ale k vytáhnutí pláštěnky a cestě dále se nějak nemám. Nejraději bych se zde natáhl a spal, ale to se nedělá a navíc je na to příliš brzy. Do večera je ještě hodně daleko. Déšť mezitím sílí.

Po nějaké době konečně otevírám batoh, nahazuji pláštěnku a vyrážím na cestu. Zanedlouho potkávám dva stezkaře, co zde sedí na hromadě mokrých klád a v dešti baští. Chci jim říct, že kousek odsud je prima zastřešený seník, ale už stejně dojídají poslední sousta, tak se jen pozdravíme. Cesta dále je stejně monotónní, jako doposud. Prostě jen les kam až dohlédnu a bunkry mezi stromy.

Déšť se opět mírní a nakonec ustává úplně. Zkouším fotit a okamžitě aplikovat mé nové filtry. Celé se to však chová nějak jinak. I když fotím na 16:9, zobrazuje mi to 4:3 a je to celé nějak moc přesvětlené. Víc to však zatím neřeším a pokračuji v cestě. Když opouštím les, už neprší vůbec. Naopak to vypadá, že se konečně dělá pěkně.

Přecházím parkoviště plné aut a míjím budku s občerstvením. Uvnitř sedí docela dost lidí. Na tabuli hned čtu gulášová polévka, klobása s chlebem. Že bych si dal? Ne, je teprve čtvrt na pět a jídla s sebou táhneš víc než dost.

Jdu k autobusové zastávce naproti a zde si konečně sundávám pláštěnku a odkládám batoh. Docela mne zaujme místní promasarykovská výzdoba, ze které jsem opravdu nadšen. Období první republiky miluji!

Prohlédnu si výzdobu a pak se vracím ke svým věcem, sedám si na lavičku a zkoumám, proč Lightroom nefunguje, jak má. Docela mě to štve, protože jsem strávil jeden celý večer a půl dalšího dne přípravou vlastních presetů a učení se s aplikací, abych mohl pracovat s fotkami během treku a teď to nefunguje jak má. Je to k zlosti!

Odinstaluji aplikaci a zase ji nainstaluji, ale ani to mi nepomůže. Nakonec to vzdávám, zvedám se, balím pláštěnku a odcházím. Jdu znovu k budce s občerstvením, ale tam za pár minut zavírají. No nic, otáčím to pokračuji dále. Mraky se trhají, je vidět modrou oblohu a přesto mrholí. Zrovna jsem si sundal pláštěnku, povídám s očma obrácenými k nebi.

Pokračuji lesem a opět zkouším fotky. Nakonec si všimnu, že problém je jen u nově pořízených RAW fotek a že po poslední aktualizaci fungují úplně jinak, než doposud. Pořizuji spíš negativ než použitelnou fotku. Proto jsou tak přesvětlené a nevýrazné. Proto mění formát, protože pro LightRoom jsou naprostou novinkou. Ale proč se to musí stát zrovna teď, když se něco nového naučím, aby můj blog vypadal skvěla? Tolik práce těsně před cestou a najednou tohle. To fakt zamrzí.

Stoupám vzhůru lesem a potkávám docela dost lidí. Aby taky ne. Nedaleko je tvrz Hanička a všichni šlapou odsud. Brzy jsem na rozcestí před tvrzí, ale vzhledem k tomu, že už je pět hodin večer, je mi jasné, že už budou taky zavírat. Pokračuji tak dále lesem plným dalších bunkrů, dokud nedorazím k malému přístřešku u cesty. Zde si sedám a dávám kus salámu a tortilu k večeři. Zkouším psát, ale docela rychle mi začínají mrznout ruce. První den a už lituji, že jsem si nevzal rukavice. Když jsem se balil, držel jsem je v ruce, ale pak jsem si řekl: “Na co? Však je vedro.” Co bych za ně teď dal.

Zvedám se a pokračuji v cestě. Najednou má les mnohem více horský charakter. Už zde nejsou tak vysoké stromy. Naopak zde rostou nízké široké smrky, které lemují stezku a pomalu se ztrácející v mlze, které opět přibývá. Ruce mi mrznou, a tak je balím do rukávů mikiny a šlapu dále.

Cesta místy klesá, pak zase stoupá. Stoupání je více, ale je velice mírné. Les je proměnlivý, za to mlha konzistentně přibývá a není vidět pomalu ani na krok. Má to opravdu silnou atmosféru, kterou si docela užívám. Nebýt mlhy, stejně nic nevidím, protože všude kolem je les. Takto to má aspoň nějakou atmosféru.

Na rozcestí Na Mezivrší opouštím les. Jsou zde nějaké dvě holky, které se polekají, jak z mlhy vystoupím. Jdou asi Stezku Českem a marně v mlze hledají značky. Jedna však má v ruce telefon a pravděpodobně mapy.com, protože drží správný směr a na tu druhou volá, že tudy musí jít dále. Holky mizí v mlze a já hledám stezku svou. Místo té však najdu šipku WC, což se docela hodí, protože už mě to docela tlačí. Šlapu lesem a za chvíli najdu dvě kadibudky jak z filmu S tebou mě baví svět. Jednu si na pár minut zabírám.

Cesta odsud dále opět vede mlžným lesem a asi za půl hodiny mě svádí na další rozcestí s velkou dřevěnou chatou. Slyším hlasy. Že by nějaká útulna? Houby, jen občerstvení a u něj staveniště. Zdravím se s dělníky i strávníky a po úzké stezce pokračuji v cestě. Stezka je bahnitá a podmáčená, kolem jsou rašeliniště a z nich rostou nízké stromky.

V osm přicházím ke Kunštátské kapli. To už je pořádná mlha, docela šero a taky chladno. Je zde nějaký malý přístřešek, ale na stůl bych se nevešel a na zemi je bahno. Pouze si tak kapli obejdu, vyfotím a pokračuji dále. Podél stezky by měly být nějaké bunkry, do kterých se dá vlézt, tak to zkusím.

Za pár minut narazím na stezku mizící mezi stromy. Ta mne přivede k malému řopíku ukrytému v lese. Lezu dovnitř a prohlížím si jej. Moc místa tu není, ale když si lehnu, je to tak akorát. Schovávám si zde batoh, venku si čistím zuby a pak si jdu udělat pelech. Převlékám se do suchého. Když jsem se balil, nebyl jsem si jistý, jestli jsem si zabalil kraťasy, ale vzhledem k tomu že jsem je nikde neviděl, bylo očividné, že asi ano. Stejně jsem si raději zabalil jiné. Teď vidím, že mám dvoje. Neplánovaně však mám i dvě trička. Všechno oblečení tak cpu do Drysacku a dělám si z něj pohodlný polštář.

Lezu do spacáku a chci vyvolat fotky a pak dopsat deník. Když však Lightroom na mé RAW fotky už vůbec nereaguje a já si je musím prvně všechny vyscreenovat, znechuceně to odkládám. Převalím se na bok a zkouším spát. V nohách mám téměř 30km, což není vůbec špatné na to, v kolik jsem vycházel, kde všude seděl a jak moc jsem se dnes loudal.

29,6 km  884m ↑   353m↓

Orlické hory - Den 2. →