Saské Švýcarsko - Den 3.

14.5. 2022

Toho dne se budím dokonale vyspaný a cítím se opravdu skvěle. Palandu však ještě

neopouštím a nějaký čas si zde hovím, dokud se za okny naplno nerozšíří světlo. Pak až vstávám a opouštím chatu. Chvilku se procházím venku a hledám, kde bych si vyčistil zuby. Nakonec naleznu umyvadlo na dešťovou vodu v nedaleké kůlně na dříví, v níž je zabudouván i suchý záchod. Jářku, dřevárna, toaleta a koupelna v jednom, co ti němci nevymyslí. 

Vyčistím si zuby a vracím se do chaty, vypustím nafukovačku, nacpu spacák do presovacího pytle a pomalu si balím většinu věcí. Po té stěny malého lesního dřevěného domečku opouštím a usedám na lavičku venku. Na stole kompletuji vařič a dávám si do něj vařit vodu na vločky a kafe. Sedím si v tichu lesa a naslouchám jeho šumění doprovázenému zpěvem ranního ptactva, které po nějaké chvíli začíná doprovázet též bublání. Voda se vaří, je tedy čas zalít kávu a do zbytku zamíchat vločky a nechat je nabobtnat. Instantní káva z pytlíku však není kdo ví jaká síla, a tak si tam sypu rovnou dvě a začínám zvažovat, že na treky začnu brát přeci jen nějakou mletou kvalitku. Bez pořádné kávy prostě není den a na treku už vůbec ne!

Posnídám, umyju své nádobí, uklidím po sobě a vydávám se na cestu. Když však dojdu na cyklotrasu křížící se s Forststeigem, všímám si upozornění, že bych neměl pít vodu ze zdejšího zdroje, poněvadž pro probíhající lesní práce není pitelná. No, já ji bez filtrování do sebe leju od včerejšího večera a zatím jsem v pohodě, pokud však najdu nějaký jiný zdroj, rád ji vyměním. 

Dále pokračuji lesní cestou a posléze opět úzkou stezkou krásným přírodním hustým lesem a mé myšlenky opět sní o nových fantasy světech a krajích. Míjím roztodivné zdravé stromy a v krajině se povalující balvany, když tu se náhle lesy rozestoupí a otevřou mi výhled na celou širokou okolní krajinu. Jiný výhled mi prezentuje naopak Schneeberg kdesi v dáli. Neskutečná podívaná. Opravdu jsem za taková místa rád. 

Pokračuji lesy a přicházím opět do míst, kde se lesy rozestupují a vytváří rovný hliněný plácek pokryt listím, jehličím a drobnými kamínky. Dominantou tohoto místa je však vysoký skalní sloup, na který vede žebřík. Jde o Katzstein, tedy kočičí kámen a dokonce při výšplhu vzhůru můžeme na jednu sochu kočky narazit. Nejúchvatenější je ovšem ten výhled ze samotného vrcholu. To je prostě čistá nádhera. 

Posléze slézám opět dolů a pokračuji opět po hřebenech skal, přičemž nádherná panoramata a skalní útvary na sebe příliš nedávají čekat. Je jich zde spousta a krásu místa přichází docenit i nespočet především německých turistů. Je totiž sobota, a tak jich zde v porovnání s předchozími dny potkávám o něco více. Rodiče s malými dětmi, důchodce na procházkách lesy a mezi tím vším dokonce i partu nabušených chlapů v zelených vojenských tričkách, těžkých černých botech a maskáčích. Celkově je odhaduji na členy Bundeswehru, mému tempu se však záhy ztrácí. To však může být i tím, že sebou mají takovou dobrou hračku v podobě dronu, se kterým šplhají na skální vyhlídky a odtud jej pouštějí. 

Po nějaké době se však charakter mé cesty dočista mění a přivádí mne na zemědělskou lesní cestu táhnoucí se běžnými lesy. O skálu pěkně dlouho ani nezavadím. Přicházím však na okraj obce Bielatal, kterou pak pomalu obcházím. Je položená ve velice malebné krajině, a tak se na ni také hezky kouká. Obzláště vyhlídka pod Kleiner Kirchberg působí vskutku pohádkově. 

Odtud dále však pokračuji čistě zemědělským lesem. Cesta je místy celkem nudná a nezáživná, avšak jsem v přírodě a to je hlavní. Na nic si nestěžuji, jen zdroj vody by to chtělo najít, poněvadž s tou na tom budu brzy bídně. 

Pokračuji v cestě lesy a pomalu scházím k řece Biela, přes kterou vede most na druhou stranu. Pod tím se však koupe další skupina mladých a stejně nadšených turistů. Z mostu se s nimi tedy pozdravím a začínám další výstup vzhůru. Tentokrát už však vážně šlapu cestou pro lesní techniku. Je rozježděná a cestou se toho nenachází příliš k vidění - vlastně nic. Chvilkami mne dokonce přepadají stejné pocity nechutenství jít dále, jako tomu bylo na Corfu, tentokrát však větší část viny přičítám i únavě a neschopnosti sehnat tolik důležitou vodu. 

Pokračuji ve své cestě a narážím na velkou skupinu Němek, snad školní výlet, tábor, dívčí

turistický oddíl, či tak něco. Jsou však celkem roztroušeny, a tak je potkávám spíš nahodile, míjím je ale ještě dlouho, a tak mám aspoň koho zdravit. Audioknihu Zaklínače přehrávanou během svých toulek tedy vypínám. Cítím se strašně blbě, když šlapu přírodou se sluchátky a potkávám u toho lidi a poslouchat jej nahlas na telefonu mi přijde nevhodné.

Nakonec i je však ztrácím z dohledu a jen o pár chvil později vystoupám na cyklotrasu křížící se s mou stezkou. Jen kousek odud je zaznačen pramen, a tak se k němu vydám. Místo něj zde však najdu stojatou zelenou vodní hladinu. Ne, děkuji. Místo tedy opouštím a vracím se na rozcestí. I zde je nějaký vodní zdroj, ale ani ten nevypadá zrovna čistě. To však ani já ne pro neskutečné množství pylového prachu všude kolem. Nekonec místo opustím a bez vody pokračuji lesy dále. Stezka už je však mnohem zajímavější. Klikatí se lesem mezi stromy, sem tam stoupání doprovází přírodní schody a vede mne do dalších skal s občasnými vyhlídkami. I ty pak opouštím a sestupuji pod skalní Labyrint, na který se vskutku těším. Jistě to bude zajímavé. Dříve, než jej však navštívím, rozhodnu se něco pojíst. Už je celkem pozdě odpoledne a já od snídaně pořádně nejedl, takže hurá do toho. Rozkládám vařič a z většiny zbytku vody si připravuji sytou polévku z červené čočky. Tu doplňuji také o nadrobený chleba a kousky salámu. Celkem si na tom pošmáknu a až pak vyrážím vstříc skalnímu Labyrintu. 

Labyrinth je komlexem skal, mezi kterými se dá všemožně procházet, Foststeig jej však jen obchází. Já se zde celkem rád zdržím a místo prošmejdím navzdory zástupu rodin s malými rozdováděnými dětmi. Skalami pak pokračuji snad ještě celé odpoledne, dokud nevylezu nedaleko Bivaku Nikolsdorf. Zde by měl být jako na ostatních bivacích zdroj vody, a tak zde nadšeně zamířím, k mému zklamání zde však probíhají nějaké stavební práce a místo je uzavřeno, takže zase nic. Místo tedy celkem zklamaně opouštím a beru cestu dále.

Po pravici mám rozlehlehlou louku a na jejím opačném konci se nad ní tyčí hrad Königstein. Neskutečný pohled. Po nějaké době se však opět na nějaký čas nořím do lesú, kterými chvilku trošku bloudím, ale nakonec se zorientuji. Nemám totiž v plánu držet se stezky, ale jít vlastní cestou k dalšímu v mapě zaznačenému pramenu. I místo toho však neleznu pouze stojatou špinavou tůňku. Je odsud však krásný výhled na skalnatý vrchol Quirl na protější straně. 

Co už, koukám do mapy a čekuji další vodní zdroje. Jeden by měl být na vyčárkované stezce přímo u řeky. Druhý pak v obci Königstein o kousek dále. Nořím se tedy do lesů a sestupuji, dokud nestanu u koryta řeky. Zde sedí nějaký muž a vlastním agregátem si dobíjí elektrické kolo. To už je prostě moc toto. 

Zde pak opouštím cestu a šlapu sotva viditelnou stezkou podél potoka, až nakonec přijdu do míst, kde by se měl nacházet pramen Silberquelle. Nikde ho však nevidím, a tak se zklamaně ploužím vpřed. O něco dále na něj však skutečně narazím. Okamžitě si klekám na mokrou zemi a piji z něj, doplňuji si i obě lahve a když už jsem tady, rozhodnu si rovnou i uvařit večeři. Vybaluji tedy vařič a stavím na něj kotlík z vodou, když se uvaří, přeliju její obsah sáčku se sušeným pokrmem a odkládám jej bokem. Než nabobtná, jdu si dopřát pořádnou koupel v ledové vodě kolem protékajícího potoka.

Umyt, napojen a nasycen pak místo opouštím, to už se však slunce pomalu sklání k zemi a

stíny se v jeho světle unaveně prodlužují. Přícházím tak na okraj jednoho z ramen Königsteinu, odkud musím vystoupat na Quirl. K vůli hledání vody jsem však sešel z oficiální trasy, a tak si stezku nyní musím najít sám. Jednu v mapě vidím jasně, když však dorazím do křovin, kterými se musím protáhnout, nečekaně mne překvapí plot. Ještě chvíli tak podél těchto křovin mezi zahradami brouzdám, až se mi nakonec podaří nalézt nějaký průlez. Protáhnu se tedy na druhou stranu a lesem stoupám vzhůru, dokud nestanu na stezce obcházející celý skalnatý stolec. Ještě před slunce západem se procházím po jeho rovném hřbetu porostlém stromy a nalézám první vyhlídky. Nic se však nevyrovná té před samotným sestupem dolů. Klidně bych zde zůstal, ale očividně se zde chystá nocovat mi neznámá žena, a tak ji dopřeji její klid a pokračuji ve svém toulání. 

Slézám dolů a polní cestou na dohled dalšího skalního stolce pokračuji na Pfaffendorf, kde mne vítají předvolební bilboardy a plakáty. Takový kandiddát Dj Happy Vibes mne celkem pobaví. Jinak je to však vesnice jako každá jiná a není důvod se zde příliš zdržovat. Dokud tedy nenarazím na malou Biergarten a první gastronomický podnik po několika dnech. Na chvilku si zde tedy sednu a než vyrazím dále, dám si dvě pivka. Další Biwak "Alte Gärtnerei" je za obcí Gohrisch a ta už je na dohled, takže není proč stresovat.

Místo opouštím nakonec až za tmy, kdy se dávám se na krátký "noční" pochod po silnici, dokud nedosáhnu další vesnice. Už šlapu jejími ulicemi, když tu si uvědomím, že nemám hůlky. Já tupoun je nechal v tý Biergarten. Otáčím se tedy o 180 stupňů a peláším zpět. Když však dorazím, je zavřeno. Nakonec se tedy rozhodnu plot přelézt, přicházím k mému stolu, beru hůlky a nenápadně opět mizím. 

O nějaký čas později přicházím na konec Gohrische, kde z počátku celkem marně hledám Bivak. Ten je oplocený a zarostlý, a tak ho neustále obcházím, nakonec však vstup najdu. K mému údivu je Bivak jmenující se "Staré Zahradnictví" skutečně starým zahradnictvím a člověku nabízí nocleh v jedné chatce a místo pro stan či tarp v kostrách starých skleníků bez skla. Vskutku zajímavé místo. 

Saské Švýcarsko - Den 3. →

← Saské Švýcarsko - Den 2.