Přechod Tenerife po GR131 - Den 4.

Spálená země

14.5.2023

Ještě za hluboké temné noci mne probudí přítelkyně chvějící se jako ratlík a drkotající zuby. Je jí neskutečná zima a zpětně se ji vůbec nedivím, protože když ráno balíme stan, jsou tyčky omrzlé a stále se na nich drží tenká vrstva ledu, takže v noci muselo fakt mrznout. Vše nakonec vyřeším tak, že spojené spacáky otočíme tak, aby její tenký letní spací pytel byl dole a můj teploučký Cumulus nahoře. To zabere a nakonec usínáme. Brzy ráno s ní však musím třepat a z teplého kokonu ji vyhnat. Ne že bych chtěl být zlý, ale je potřeba vypadnout dřív, než nás tady někdo zmerčí. Ten mrazivý nocleh by se nakonec mohl ještě pěkně prodražit. Opouštíme tedy spacáky a balíme se. I když jsme na Kanárech a okolní krajina připomíná spíše okraj pouště, je stále celkem zima, a tak se dnes na cestu vydáváme trošku přioblečeni. To se však mění, sotva se slunce vysouká nad okraj kráteru a udeří na nás v plné své síle. Nadbytečné vrstvy musí okamžitě pryč. Tou dobou je také ideální čas začít řešit snídani, kterou nakonec připravujeme a baštíme na jednom z okolních balvanů.

Po snídani pokračujeme po silnici táhnoucí se po obvodu kráteru, který zde tvoří skály mnohdy lahodící oku. Nás však uchvacují spíše pole Vstavače Teidského, což je zdejší endemit. Jde vlastně o rostlinu vstavače s temně růžovými květy, akorát že má klidně i dva metry. Zatím jsme narazili tu a tam na ojedinělý kus. Na některých místech na svahu po naší pravici jich rostou však doslova celá pole. 

Někdy před polednem přicházíme k rozcestí, kde se musíme definitivně rozhodnout, zda budeme pokračovat na Roque Cinchado & Roques de García, což jsou skalní útvary pod Pico de Teide, které jsme měli původně v plánu navštívit už druhého dne tady na ostrově. K danému místu je to necelých tři a půl kilometru, další tři a půl kilometru zpátky a samotný plánovaný okruh jsou téměř čtyři kilometry. Nakonec se rozhodneme vygooglit nějaké fotky z daného místa a usoudíme, že to nám za tu cestu nestojí. Nechce se nám však momentálně šlapat ani vzhůru, a tak se bavíme pozorováním okolo se hemžících ještěrek, které se snažíme i fotit a točit. Nakonec však vstáváme a dáváme se na cestu. Je hic jak sviňa, slunko peče a my šlapeme do dalšího kopce. Zatímco ty předchozí však nabízely aspoň nějaký stín okolního lesa, tady kráčíme vystaveni přímému žáru a není se kde schovat. 

Po nějaké době konečně staneme na sedle Degollada de Guajara, odkud naposledy můžeme pozorovat sopku Pico de Teide, vrchol, který pozorujeme prakticky třetí den a přijde mi, že z nás nespouští oči jako Sauron z věže Barad-Dur. Konečně budeme mít ten pocit pohledu v zádech nadobro za sebou. Konečně máme veškeré stoupání na dobro za sebou. No, kéž by. Další den nám ještě ukáže, že se člověk nemá příliš radovat předčasně. 

Po krátké fotopauze se dáváme opět do kroku a mírně stoupáme. Před sebou máme zcela nové pohledy na rudou krajinu pokrytou borovicemi trčící uprostřed ničeho, na rovnou plochu ostrova přecházející ve vody moře a dokonce i na obrysy dalšího z kanárských ostrovů. Tou dobou už je však čas oběda dávno za námi a já začínám mít neskutečný hlad, a tak nakonec zastavujeme a vaříme si další porci těstovin. Já sedím ve stínu, protože horko nesnáším, má paní na sluníčku, protože ji chlad příliš netěší. Každý na svém místě a přesto spokojeni.

Po jídle se opět zvedáme a dáváme se na cestu. Rudou krajinu záhy opouštíme a přecházíme na kopce zasypané černými písky. Jen bílé kameny naskládané do dvou řad ukazují, kudy máme kráčet. V dáli před námi modrý obzor, za námi rudá skaliska a všude kolem jen černá poušt, kde nevyroste ani stéblo trávy, natož strom. Nic než naprosto mrtvá krajina, kterou musíme překonat. Ani po zdolání tohoto úseku však není příliš důvodů k dobré náladě a radosti. Zatímco dva dny zpátky jsme kráčeli zdravými zelenými lesy, borovice na této straně opět rostou z ničeho. Prostě jen prašné písky a z nich trčí borovice s kmeny tak černými, že vypadají, jako by okolní lesy zasáhl požár. Záhadou zůstavá, že stále žijí a nesou zelené jehličí. Možná za to může obsah pryskyřice v kmenech stromů. Zdá se až neskutečné, jak je protilehlá strana ostrova úplně jiným světem, než ta druhá.

Touto naprosto mrtvou krajinou nakonec přicházíme na okraj městečka Vilaflor de Chasna, kde to působí o poznání zeleněji. Roste zde dokonce i tráva a kaktusy. Stále je však neskutečné horko. S vypláznutými jazyky se doplazíme až do centra, kde na mou paní čeká překvapení v podobě ubytka v Ziggys Bed & Breakfast pro dnešní noc. Není to kdo ví co extra, ale aspoň nemusí klepat v noci kosu ve spacáku a nemusíme se plahočit kilometry k dalšímu oficiálnímu tábořišti, které je úplně mimo trasu, a pak se ten úsek zase plahočit zpět. Po pár dnech sprcha a postel. A také dobré teplé jídlo na terase restaurace v centru. Po jídle se vracíme na ubytko a záhy chrníme jak dva špalci.

19km      469↑       1127↓

GR131 - Den 5. →

← GR131 - Den 3.