Přechod Tenerife po GR131 - Den 2.

Borovými lesy

12.5. 2025

Je ráno jako každé jiné a já jsem jako vždy brzy vzhůru, zatímco má paní tradičně stále chrní. Máme za sebou však náročné dny, a tak ji nechávám ještě nějakou dobu prospat. Dnes před sebou nemáme kdo ví jak dlouhou cestu, a tak není kam spěchat. Až mezi osmou a devátou tedy opouštíme stan a balíme jej. Pak scházíme ke stolům na okraji kempoviště a děláme si snídani: já klasicky trekovou ovesnou kaši, moje Miška zůstává u müsli tyčinek pro dětské tlamičky. Moc nevěřím, že ji to dodá potřebnou energii, ale nedá si to vymluvit. Co už, jak říkají Němci: "selbe schuld."

Po snídani se konečně dobalíme, umyjeme nádobí a vydáváme se na cestu. Mapa nás vede zpět napříč veřejným tábořištěm a po té úzkou stezkou mezi stromy. Ta záhy začíná strmě stoupat, ale to netrvá příliš dlouho. V krátké chvíli přecházíme na širokou písčitou cestu, která se táhne dále spíše listnatými lesy. Z počátku šlapeme stále po rovině a opět mezi bezpočtem stromů, jež jednou ponesou mandarinky, v těchto dnech je však zdobí pouze zelené listí. Je to pohodová procházka, ale že bych si to kdoví jak užíval, to se opravdu říct nedá. Trasa mi zatím nepřijde nějak zvlášť zajímavá a výhledy se také nedostavují. Pouze tu a tam na nás vykoukne špička Pico de Teide. Jak se říká, Tenerife vám nedá nic zadarmo. A co taky chcete vidět z lesů pod horou?

Po nějaké době konečně začínáme stoupat a tím se i dramaticky mění charakter krajiny. Listnáče necháváme ta tam a vzhůru kráčíme převážně borovicovými lesy, které nás obklopují ze všech stran. Dřevo i jehličí těchto stromů nese jejich charakteristickou vůni k našim nosům a po zbytek dne už neucítíme nic jiného. K obřím kapradinám a dvoumetrovým pampeliškám, které už v těchto dnech označujeme slovy přerostlý potrat, se přidávají i obrovské šišky všude kolem. Trpaslíci něčím takovým pod vedením Gandalfa tuším odráželi nájezd skřetů. 

I když konečně stoupáme vzhůru, výhledy se stále nedostavují a jediné, co vidíme, jsou borové sloupy nekonečného lesa. Má paní se tedy z nudy rozhodne pokusit jeden takový přerostlý potrat vyrvat ze země, je to však jako tahat řepu v té známé pohádce pro děti. Kdo by to byl řekl, že pampeliška může mít tak silný dřevnatý kořen. 

Šlapu si vesele dále, zatímco má paní se loudá kdesi za mnou o pár metrů výškových níže. Využívám tedy čas a nahlížím do map. Musím říct, že jsem celkem zděšen. Je pravé poledne a my dnes za sebou máme teprve čtyři kilometry a pár metrů k tomu. Začínám mít obavy, abychom do slunce západu tímto tempem vůbec někam došli. Navíc když za sebou zatím máme tu nejpohodovější část cesty. Co nevidět bychom totiž měli opustit širokou lesní silnici a pokračovat po úzké stezce vzhůru do lesů. Toutéž stezkou bychom se pak ovšem měli opět napojit na lesní silnici, po které právě šlapeme a okamžitě ji zase opustit a pokračovat další stezkou. Jednuduše řečeno, GR131 a cesta, po které jdeme, se pak opět kříží. Z taktických důvodů a za účelem úspory času se tedy rozhodnu, že první část treku mimo pohodlnou lesní cestu oželíme a budeme pokračovat po cyklostezce. Rozdíl mi vychází na 300 metrů dálkových a asi 160 výškových, což není zas tak strašné. Navíc cesta dle všeho vede opět lesem a nejsou zde zaznačené žádné vyhlídky. Pokud tam jsou, tak už jsme je viděli z naší jízdy k Teide, protože se silnice a GR 131 k sobě přibližují. Druhou stezku si však už ujít nenechám, tam to vypadá doslova na hitparádu vyhlídek. 

Ano, vím, jak by řekl robot Kryton: Je to zkomolené, matoucí a ještě nudnější, než palubní časopis belgických aerolinií. Ukončeme to, než se v tom popisování křižovatek lesních cest úplně zamotám a v tomto lese plném cest nadobro ztratím. Chtělo by to něco zakousnout a jako na zavolanou přícházíme k rozcestníku v lesích nad La Vila de Acentejo, kde se nachází i turistický přístřešek s posezením a dokonce i zdroj pitné vody. Usedám, hledám vařič a děláme si první těstoviny s boloňskou omáčkou, kterých tahám plný batoh, prože ten můj drobek nic jiného nesní.

Po jídle se zvedáme a dále pokračujeme po široké lesní cestě obklopeni pralesem borovic. Vzhledem k tomu, že jdeme stále lesem, tak se nic zajímavého neděje a přes okolní stromový porost toho není moc k vidění. Cesta je to fádní, nudná a natolik jednotvárná, že přejdeme i místo, kde se GR131 a silnice přibližují a kde máme z jedné na druhou přejít. Naštěstí si toho během pár minut všimnu, a tak se vracíme a vydáváme se konečně opět po GR131.

Rozdíl je znatelný. Konečně totiž opouštíme širokou nezáživnou cyklotrasu a přecházíme na úzkou stezku vlnící se vzhůru do kopce. Už samotný ráz pěšiny je zajímavější a šlape se mnohem veseleji. Co nevidět se navíc dostavují první výhledy směrem na Teide tyčící se vysoko nad lesy, které z velké části pohlcuje mlhovina držící se níže. I za našeho výstupu na Teide dva dny zpátky se veškerá mračna držela právě v této výšce jen na naší straně ostrova, zatímco druhou spalovalo jasné slunce. Jak později zjistíme, je tomu tak téměř pořád. Pak že příroda není mocná čarodějka. 

Touto pěšinou pokračujeme stále dále, dokud nás nedovede téměř nad hranici lesa někde pod vrcholkem Montaňa de Joco. Tady úzká pěšina oplocená dřevěnou ohradou po naši pravici přechází po skalách a nabízí pozoruhodné výhledy na skalní útvary kolem nás a lesy nořící se do bílých oblaků dole se držící mlhy. Nějaký čas se zde zdržíme, ale záhy zase cupitáme vpřed.

Opouštíme toto krásné místo a čeká nás strmý krátký sestup následovaný dalším výstupem až na rozcestí Portillo el Topo, odkud je opět překrásný výhled na sopku Pico de Teide. Tou dobou už je cítít nadcházející večer, a tak si zde dáváme přestávku a připravujeme si další pytlík pene s boloňskou omáčkou k večeři. Než se to uvaří, blbneme na kamenech, užíváme si výhledů a samozřejmě fotíme. Také se snažíme rozlousknout oříšek, kudy se dát dále. Správně bychom měli zahájit sestup dolů, ale žlutá stezka táhnoucí se dále v této výši láká na bezpočet vyhlídek zaznačených přímo v mapě. Srdce mne tam táhne, jde však o šrafovaně značenou stezku a večer nastává. Rozumnější tedy bude držet se dobře značené GR131 a sejít opět na širokou jistou silnici při kořenech masivu. Rozum tak opět jednou vítězí nad voláním srdce a my se nakonec dáváme na sestup zpátky dolů. I ten je však zajímavý. Jak totiž kráčíme stále níže (nebo spíš já kráčím, Miška peláší dolů jako pták uličník, což už mi má obchozená kolena nedovolí), tak se postupně blížíme mlžným oblakům, kterými postupně procházíme, až se nakonec ocitneme pod jejich duchnou a pohltí nás šero. Okolní stromy jsou přitom dík neustálému působení chladného a vlhkého vzduchu porostlé lijánami lišejníků, a tak působí jako z jiného světa. Nevím proč, ale vybavuji si film Avatar, který jsem viděl jednou a to opravdu dávno.

Nakonec staneme na široké pevné lesní silnici, která dál vede po rovině tímto podivuhodným lesem, až konečně za šera přicházíme k dalšímu zdroji vody. Pak že tady vodu nikde neseženu, to vidím. Už druhé pítko v jeden jediný den.

Pro jistotu si zde doplním lahve a pokračujeme dále v naší pouti, až za tmy dorazíme na parkoviště nad městem La Orotava. Sundávám si ze zad batoh a vydávám se hledat dvě lahve s vodou, které jsem zde před dvěma dny ukryl pod vrstvu spadaného jehličí. Jde to těžko a už si myslím, že je někdo našel a odnesl, ale nakonec je přeci jen najdu. Pak zvedáme kotvy a klopýtáme k nedalekému tábořišti La Caldera, kde té noci přespává hned několik skupin.

Stavíme stan a jdeme spát. 

23  km        1005↑          729↓

GR131 - Den 3. →

← GR131 - Den 1.