Kolem Velké Kotliny

Vstávám brzy ráno, vařím si kafe, rychle posnídám a uháním na autobus. Ještě za ranního šera tak opouštím Karlovu Studánku a mířím do Malé Morávky, kde se hodlám vydat stezkou kolem Velké kotliny na hřeben a pak dále přes hřebeny Jeseníků. Dá se tedy říci, že právě až tady a dnes začíná můj první souvislý přechod Jeseníků.

Projdu tak malebnou vsí opět oděné do krásných barev podzimu a co nevidět mizím v zlatě zářícím lese, jehož barvy podtrhuje nad korunami stromů vycházející ranní slunce. Jsem jako očerován a kráčím vpřed. Ano, nikoli vzhůru, ale vpřed, poněvadž cesta se ještě dloho táhne údolím a stoupání je tak mírné, až je to sotva postřehnutelné. 

Takto přicházím až k turistickému přístřešku poblíž lesní strouhy. Hned vedle je také studánka, a tak si zde dávám pauzu, doplňuji vodu a svačím. Je potřeba nabrat síly, neboť právě zde se začíná dosavadní charakter mé cesty měnit. Asfaltka doposud se líně táhnoucí lesy končí a mne čeká nástup na úzkou lesní stezku strmě stoupající vzhůru. Musím říct, že mi cesta dává zabrat a plně naložený batoh se spoustou zbytečností tomu moc nepřidává. Blbec jsem si totiž řekl, že když už nespím v přírodě, jdu sám a budu mít volné večery po nejrůznějších penzionech, hotelech a ubytovnách, sbalím si noťas a po večerech budu vyvolávat fotky. Tou dobou jsem totiž všude tahal těžkou půlkilovou zrcadlovku a zrovna velkou kartu do foťáku jsem neměl. Nebyl jsem si vůbec jistý, kolik se toho na kartu vleze a kolik fotek z cesty si nakonec dokážu přinést. Nu, jak tak koukám na přehršel fotek v tomto zápisu, kdybych je musel cestou promazávat, vůbec nic by se nestalo. 

Pokračuji tedy šumícím podzimním lesem, potím se jak kráva a užívám si krásných barev podzimu, až konečně stanu u přístřešku s vyhlídkou do Velké Kotliny, údajně botanicky nejbohatší oblasti v České republice vůbec. No, musím říci, že pro botaniky to tady bude jistě ráj, já však z toho jakoby výhledu zrovna nadšený nejsem. Radši bych to asi pozoroval zeshora, a tak si usmyslím, že až tudy půjdu příště, půjdu vrchní hřebenvou stezkou Světem horských luk. O mém příštím přechodu Jeseníků je tak brzy rozhodnuto. A i když jsem to zkusil hned několikrát, vždy tam na mne čekala jen mlha.

Vystoupám tedy nad Velký kotel a úzkými lesními stezkami pokračuji dále. Brzy opouštím les a užívám si přírody na hřebenech hor. Fouká studený vítr, slunce peče a obloha je téměř bez mráčku. Rázem se mi do žil lije nová síla. Zpevňuji krok, zrychluji a co nevidět mám na dohled Petrovy kameny a za nimi Praděd, kde jsem objedval předchozího dne. Cesta k nim je však pro turisty zavřená, a tak nezbývá než sejít dolů na Ovčárnu, kde si snad i dám skromný oběd. Píši tyto řádky po třech letech, takže těžko říct, zda jsem zde nakonec jedl Vím však, že místní česnečka zrovna po česneku příliš nechutná.

Je odpoledne, času mám spoustu a tak se loudavým tempem vydávám hledat Kurzovní chatu, kde mám pro tuto noc sjednané ubytování. Jedno musím říct okamžitě, zde mne neuvidí nikdy více!

Jakmile vstoupím do hotelu, dýchne na mne atmosvéra minulého režimu. Staré zelené koberce, šero, zatuchlost a protivná recepční. Hotel sám působí jako stavba, která zde stojí tak, jak ji zde soudruzi zanechali. Hotový skanzen socialismu. Když pak vystoupám do třetího patra, kde mám pokoj, okamžitě mne do nosu udeří silný zápach močky ze společných záchodů na patře. Něco takového jsem cítil naposledy jako malý chlapec u nás v městském kině. Tady je to však silnější. A to jsem na chodbě mezi pokoji, nikoli na záchodě, kam nemám ani odvahu vstoupit a když už, tak jedině se zacpaným nosem! Ekelhaft!

Otevírám pokoj a vcházím do něj. Holé bílé stěny, malé prostě prostřené lůžko s tvrdým polštářem, režim starý nábytek. Jako nečekám na horách kdo ví jaký luxus, ale tohle vypadá spíš jako v base než v tří hvězdičkovém hotelu. Ne, tady trávit čas nebudu. Zanechám zde věci, beru foťák a jdu se projít.

Takto docházím opět až na dohled Petrových kamenů, míst, kde se dle pověstí kdysi slétaly čarodějnice, a jak vidím v dáli zapadající slunce, nedá mi to a lehkým krokem neopouštěje úzkou pěšinku se k nim vydám. Našlapuji opatrně a lehce se vší úctou k tamní přírodě a pod hrozbou pokut fotím zapadající slunce v dáli, zatímco o kousek dále dovádí skupinka s dronem. Snad zde točí dokument o Jesenících. Kdo ví. Proti mě samotnému však nic nenamítají a tak zůstávám klidný a užívám si krásného večera na čerstvém horském vzduchu za prudce vajícího větru. 

Za tmy se vracím na chatu, kde si dávám večeři a pak se vracím na pokoj. Záchody smrdí po celé chodbě a já sbírám odvahu jít se vedle nich osprchovat. Pokud se pamatuji správně, světlo během sprchování zhaslo a voda také zrovna teplá nebyla. Nu, aspoň jsem byl ušetřen pohledu na ten osminohý hmyz sídlící v rozích plesnivé "koupelny."

Vracím se na pokoj a ulehám. Postel je tak malá, že mi z ní čouhají nohy. Když si přitáhnu pokrývku k bradě, tak mám nohy od lýtek dolů holé. Posunu-li peřinu níže, pak mám holou hruď. Postel je tvrdá, polštář taktéž. Moc toho v tomto nechutném prostředí nenaspím. Tvl, lépe bych se vyspal snad někde v lese. Když pak slyším anglicky hovořící hlasy řvoucí zděšením po příchodu na patro a do sprch, říkám si jen, jakou odpornou reklamu tento podnik dělá českému pohostinství. 

← Podél Bílé Opavy

Přes hřebeny Jeseníků →