Bloudění řeckou Zagorií - Den 6.

Vybitá powerbanka

26.4.2023

Budím se někdy po půlnoci s pocitem studené vody v obličeji. Venku leje jako z konve a ve špici střechy, pod kterou spím, je tak veká díra, že mi proud vody teče rovnou do obličeje. Využít tento přístřešek bylo jako lehnout si pod okap. Rozespale se převalím na okraj stolu a pak se skoulím pod něj. Strhnu sebou všechny své věci dolů a narychlo si vytvořím nový brloh na obrovských kamenech. Není to vůbec pohodlné a velice to tlačí, jsem však tak unaven, že záhy opět usnu. Pod stolem jsem překvapivě v suchu. Když se opět vzbudím, je ráno, venku šero, obloha zatažená a už téměř neprší. Svůj stav bych však nepopsal jako vyspaný do růžova. Jsem rozmrzelý, unavený a vše mě bolí. Když vezmu do ruky telefon, zjistím, že se nabil jen na nějakých čtyřicet procent. Po zapojení powerbanky zjistím, že je prázdná. Totéž mi ukazuje powerbanka druhá. Nevím, jestli je vadná, nebyla pořádně dobita nebo zda je to chladem. Je mi však jasné, že to chce někde dobít telefon i powerbanku, protože potřebuji mapy, hledat spoje a celkově se nějak dostat v následujících dvou dnech zpět na Corfu. Přes booking si tedy vyhledám nejlevnější ubytování, kam by se dalo ještě dnes dojít a odkud by se naopak dalo dojít někam na autobus a rezervuji si nocleh. Až posléze si balím věci a vydávám se na cestu do Mesovouni

Co nevidět přicházím na okraj Mikro Papingo a jeho starodávnými ulicemi procházím na asfatlku za vesnicí. Tou pak pokračuji pod stále zataženou oblohou na Papingo. Je chladno a ponuro, ale aspoň neprší. Papingem projdu tak rychle, že si ani nepamatuji, jak to zde vypadalo. Jen kousek za vesnicí narazím na další překrásnou vyhlídku představující mi kaňon Vikos opět z jiné strany, než jsem ho vídal doposud. Tou dobou se mračna jako mávnutím kouzelného prutu roztrhají a slunce svítí. Ten přechod se odehrál tak rychle, že brzy zapomínám, jak bylo ještě dnes ráno a užívám si krásného slunečného dne. Jen s překvapením pozoruji, že kopce, na které jsem včera šlapal, zasypal přes noc sníh.

Pokračuji po silnici, která se táhne po okraji hluboké široké rokle a po celou dobu nabízí neskutečné výhledy na další z ramen obrovského kaňonu. Skalnaté stěny se rozestupují a mocně se pnou nad neuvěřitelně zelenými lesy, které se zde ukrývají. Má fantasie se opět probouzí a já se v myšlenkách vracím k fantasy světu, který už léta v hlavě skládám dohromady. Prastarý hvozd Ayanti Luontocoil je domovinou jednoho z velice zvláštních elfích rodů žijících v tak silné symbióze s přírodou, že se více podobají divokým národům, avšak ovládajících tak silnou magii přírody, že je můžeme řadit mezi duchy a bohy lesů. Jejich svět je vzdálen světu lidí, trpaslíků, skřetů i jiných elfích rodů a měl by být ukryt. Naprosto jasně jej teď vidím před sebou. Nebo alespoň vstupní brány. Ramena kaňonu postupně se rozšiřující v gigantický kráter ukrývající obrovzký hvozd, který se pne na jeho dnu i stěnách, které přechází  v obrovské hory. Cestování je skutečně inspirativní!

Ponořen ve snění pokračuji a slunce se blíží poledni, když se silnice začíná klikatit dolů na dno kaňonu, kde bych měl přejít po mostě přes řeku a opět začít stoupat vzhůru. Šlapu si to takto dolů a po celou dobu se mi naskýtají překrásné výhledy na hornatou krajinu, která je nepopsatelně nádherná. V jeden moment vedle mne zastavuje auto a z něj mne oslovuje pár německých důchodců. Samozřejmě německy, protože mám na hlavě tyrolský plsťák. Prý jestli nejsem tam ten z Bavorska. Nejsem. Omlouvájí se, že včera se potkali s někým, kdo vypadal stejně jako já a také je zde na treku. Zajímají se odkud jsem a nakonec se celkem zapovídáme. Dokonce mi nabídnou i odvoz, to já však odmítám. Rozloučíme se tedy a já pomalu šlapu na břeh toku Voidomatis. Zde ja parkoviště a nějaké posezení. Vzhledem k tomu, jak moc opět denní doba pokročila, jaký mám hlad a protože mne čeká další výstup vzhůru, dávám si pauzu a dělám oběd. Mezitím se rozhoduji jak dále. Do Mesouvouni, kde bych měl dnes nocovat je to deset kilometrů stále do kopce. Mne však láká navštívit i vesnici Vikos, odkud by měly být snad nejkrásnější výhledy na stejnojmenný kaňon.. To je však pěti kilometrová zacházka tam a zase zpátky. Až do Mesouvouni by to pak bylo kilometrů dvacet. Pokud najdu lesní stezku, kterou vidím v mapě, pak jen 15 a nebudu šlapat dvakrát stejnou cestu. Nejsem si jist, zda to do večera zvládnu. Jistojistě tak dlouho nevvydrží můj telefon a bohužel jsem si našel ubytování, kde budu muset telefonovat po příchodu na místo a které bez navigace ani nenajdu. Nakonec si usmyslím, že návštěvu Vikosu budu muset oželet. Nevadí, už tak jsem si krás kaňonu užil víc než dost. 

Po jídle překročím most, k vůli kterému je zde asi i parkoviště, poněvadž most samotný je zároveň i vyhlídkovým místem a pokračuji dále ve stínu lesa. Stezku vzhůru na Vikos však nevidím, a tak pokračuji po silnici stále dále až do obce Aristi. Zde přicházím zmožen vedrem a opět mne nahlodává touha po krásných místech a zážitcích a přesvědčuje mne, abych to obrátil do Vikosu a zase zpátky. Rozum a intuice však vítězí a já této lákavé nabídce odolám. Skočím si do krámu pro vychlazenou fantu a lahev vody a jdu si dále svou cestou. Ta se opět táhne po okraji hory vysoko nad údolím a nabízí úchvatné výhledy na hřebeny, na které jsem včera stoupal, ale i na další horské světy.

Šlapu si tak krajinou a najednou je po vedru, které mne ještě před chvílí zmáhalo. Ochlazuje se, vanou větry a od vrchů, ze kterých jsem včera večer pelášil dolů, se opět ženou temné mraky. Hřmí v nich a tentokrát opravdu přiženou neskutečnou bouři. Zrychluji, protože je mi jasné, že to záhy dorazí i sem. Mám však štěstí. Bouře řádí na vrcholech nade mnou a mne to jen tak lízne. Tam kde jsem já jen lehce prší, na vrcholcích však řádí zuřivý Zeus. Až jak se blížím Mesovouni na druhé straně hory, projdu si lehkým lijákem.  

Za deštivého odpoledne přicházím do vesnice Mesovouni, kam jsem dorazil dříve, než jsem nahlásil check-in a hledám ubytování Sterna. Marně však. Nakonec nezbývá, než zavolat a s mou chabou angličtinou se nějak domluvit. Dílo se zadaří a já brzy procházím brankou na zahradu domu, kde je postaven menší domek bez oken a na něm přihrádka na pin a v té klíček. Otevírám ji a odemykám si. Vstupuji do malé ale útulné budky s prostournou postelí a kuchyňkou. Aspoň že sprcha a záchody jsou odděleny. Okamžitě si píchám do nabíječky jednu powerbanku a na tu napojuji telefon. Pak si jdu dát sprchu. Venku se mezitím opět ozve bouře a až do noci pršet nepřestane. Po zbytek dne se tak jen válím v posteli, odpočívám, spím, čtu si, třídím fotky, spím, jím a zase spím. Co taky chcete dělat v malé budce bez oken, se špatnou wi-fi a kam vám nedosáhnou ani data a když venku chčije a chčije. Nakonec jsem rád, že jsem do Vikosu už nešlapal. V tom dešti by to byl výlet vážně na prd.

Zagorka - Den 7. →

← Zagorka - Den 5.