"Chodím, tedy jsem."
Deník Tuláka
Zápisky a poznatky z cest jednoho potulného blázna, který
miluje hory a přírodu. Nechť je vám tento blog inspirací.
------------------------ Moje začátky ------------------------
K výletům do přírody jsem měl blízko od malička a byl jsem k tomu také veden. Od osmi let jsem byl členem turistického oddílu mládaže Zálesák v Hlučíně, se kterým jsem opakovaně vyrážel na výpravy jednodenní, dvoudenní a třídenní, ale také na dva týdny dlouhé letní tábory. To však skončilo s mým nástupem na střední školu a následovaly dlouhé roky života, kdy jsem s chozením do hor a do přírody úplně skončil a než jsem se k tomu vrátil a našel si cestu k cestování a pěšímu objevování světa, uběhla ještě hodně dlouhá doba. Tyto články tak popisují převážně období, kdy jsem s trekováním a chozením po horách teprve začínal a zážitky z cest si nikde nepsal nebo s tím teprve začínal. Své první texty zde předkládám v původní nezměněné pododobě a sám se někdy chytám za hlavu, co za nasmysly jsem to tenkrát psal a jak naivně jsem přemýšlěl.
Jde o dobu, kdy jsem se ještě točil v kruhu, nevěděl co chci od života a kdy mne ani nenapadlo, jak moc mne cestování chytne a kam všude se behěm pár následujících let podívám a co vše na svých cestách zařiju. Tento oddíl tak zaznamenává můj první pokus o přechod Beskyd, dobu, kdy jsem ztraceně bloudil mezi životem v Rakousku a studijním životem v Česku, podzim, kdy jsem se vydal na své první zdařené toulky Českou krajinou a Lockdown, který definitivně změnil můj život a přivedl mne na tuláckou stezku životem, které se držím dodnes.
Během prvního Lockdownu jsem totiž propadl chození nalehko, spaní v přírodě a procestoval Česko křížem krážem. Druhý Lockdown mne uvěznil v Tyrolsku, které jsem prochodil kreuz und quer a kdy jsem taky začal pracovat na svém prvním internetovém deníku. Třetí lockdowon, který na krátko vyhlásilo Rakousko následujícího podzimu, mne poprvé přivedl na palubu letadla a to na jih Evropy. Právě díky této cestě se změnil nadobro můj život a já začal opakovaně vyrážet na své toulky po Evropě a hezky pěšky poznávat nové krajiny a kultury. Právě touto cestou také končí tato kapitola mého života.
Jaro 2017
Od mého nástupu do školy uplynulo téměř osm dlouhých let, když se blížil konec náročné sezóny v Saalbachu a já si říkal, že toho bezcílného trajdání po Evropě bylo už bylo dost a rozhodl se zkusit štěstí v Praze. Tak nějak jsem však cítil, že se musím vydat na několika denní pochod do hor, vyčistit hlavu a za chůze přemýšlet o životě. Co čert nechtěl, celý květen sněžilo jako v zimě a můj čas se krátil. V posledních dnech před mým odjezdem do Prahy jsem si však přeci jen sbalil krosnu a můj tříkilový spacák a vydal se počasí a sněhu navzdory do Beskyd. No, co vám budu povídat, umíral jsem od prvního kopce a moc jsem toho neušel. Nakonec jsem si ustlal v přístřešku nad Pustevnami a ráno jsem se stejně probudil mezi hromadami sněhu, rukavice jsem měl tak zmrzlé, že se nedaly ani obléct a tkaničky jsem si během zavazování polámal. Nezbylo, než se vydat na sestup zpět do údolí. Všude kolem přitom leželo tak půl metru čerstvého sněhu, nepřestávalo chumelit a já si stezku musel teprve vyšlapat.
2017 - 2018
Jen pár dní po mém nezdařelém pokusu o přechod Beskyd jsem se přestěhoval do Prahy, kde jsem strávil celý dlouhý rok a za tu dobu se podíval mimo město všeho všudy šestkrát - na Okoř, na Karlštejn, do Svatého Jana pod Skalou, na Říp, na Milešovku a na Křivoklát. Zase na druhou stranu jsem se zde dostal k letním brigádám na pastvě, kde jsem trávil dlouhé dny v karavanu s minimem věcí v přírodě v těsné blízkosti hlavního města spolu se sedmdesátihlavým stádem koz a ovcí. V té době jsem se také teprve učil fotit a celkově zacházet se svým aparátemt a nějaké programy na úpravy fotek mi nic moc neříkaly. O většinu fotek z té doby jsem navíc také přišel, ale třeba se mi je jednou ze starého notebooku podaří získat. Když jsem po roce věznění hlavním městem dostal nabídku vrátit se do Rakous, neváhal jsem ani chvilku. Vše, co jsem v Praze plánoval, se mi stejně zhroutilo. Najmul jsem si tedy sklad na své věci a tak nějak předpokládal, že se zde na podzim vrátím. Místo toho jsem vyrazil na dvouměsíční toulky po České republice a především své první treky.
Podzim 2018
Byl konec září 2018 a já se opět vracel ze sezóny v Rakousku. Před sebou jsem měl dva měsíce volna a ty jsem opravdu nechtěl prosedět doma na zadku. Navíc kde pro mě v té době bylo doma? Ve Slezsku, kde jsem měl svou stálou adresu a minimum věcí? V Praze, kde jsem neměl bydlení, ale zato většinu svých věcí? Nebo v Rakousku, kde jsem měl nějaké to zázemí, ale opět minimum věcí? Ano, už tenkrát jsem začínal být takovým tulákem Heimatlos s věcmi roztroušenými všude možně po Evropě. A právě tehdy jsem si usmyslil vydat se na své první cesty, abych lépe poznal svou rodnou zemi. Zatímco druhý chladnější měsíc jsem však trávil čas především v Praze a městech středních Čech, během toho prvního prohřátého sluncem a barvami podzimu jsem se vydal na své první treky. Po zkušenosti s dobrodružstvím onoho sněžného května na Radhošti jsem si však tentokrát vždy našel levné ubytování a šlapal tak s batohem lehčím. A právě tehdy jsem si dlouhé treky a s nimi spojenou volnost zamiloval.
Jaro 2019
Jaro 2019
Ačkoli jsem si dálkové pochody předchozího podzimu zamiloval, toho jara jsem jich ještě moc nepodnikl. Už ani nevím proč. Hádám, že bylo méně času a já byl opět nějakou dobu často a opakovaně zaparkovaný v Praze. Kdykoli jsem ji však konečně opustil, vyrážel jsem pak opět spíše na jednodenní toulky po Valašsku, které je mi tak drahé a mému oku milé. Vydal jsem se však i na dvoudenní pochod částečně lemující hranici se Slovenskem, což mne také inspirovalo k pochodu Po hranici Česko-Slovenské následujícího roku. S kamarádem jsem se také pokusil o svůj Druhý přechod Sněžky, kde nás překvapivě zastihlo lednové počasí a pořádný blizzard na konci května. Jediným pořádným trekem toho jara stal se mi tak přechod Jeseníků, snad nejkrásnějších hor naši drahé vlasti. Zatímco loni jsem se tam však víceméně toulal, nyní jsem je přešel přímou trasou po hřebenech zdejších kopců a cestu zakončil ve Zlatých Horách (Nebo Jeseníku? Přesně už si nepamatuji :D) . Následujícího roku se však konečně dostavil Lockdown a veškerá má pohodlnost a zhýčkanost nabytá během poslední dekády šla stranou. Nakoupil jsem výbavu a vydal se konečně na své první treky se spaním ve volné přírodě. Můj život se tak nadobro změnil, protože od té doby jsem cestování pěšky naprosto porpadl.
.jpg)
Léto 2019
Léto v Saalbachu, kam jsem se po roce stráveném v Praze vrátil, bylo moc fajn. Sice mne hned na úvod potrápila borelióza, kterou jsem si pravděpodobně přivezl z Čech, ale jakmile jsem se vykurýroval, začal jsem chodit po horách jako nikdy dříve. Každé volno jsem trávil venku a za léto prochodil tolik stezek a vrcholů, co někteří místní za celý život ne. Bavilo mne to moc a po skončení letní sezóny jsem se odhodlal na svou dvouměsíční poznávací cestu po Česku, kdy jsem také vyrazil na své první treky, které se tentokrát opravdu povedly! Léto a podzim byly opravdu skvělé. Zima už tolik ne. V práci nás bylo málo, roboty bylo příliš a mne dohnal a zničil neustálý stres a práce pod tlakem. Po skončení zimní sezóny jsem se vratil na krátký čas do Česka, kde jsem se vydal a pár kratších treků a posléze se vrátil do Tyrolska, které se mi stalo na dlouho domovem a odkud jsem začal vyrážet na své jarní a podzimní cesty Evropou.
Jaro 2020
Bylo to roku 2020, když svět zasáhla naprosto nečekaně pandemie dosud neznámé nemoci, která se začala šířit z Číny. Provozy se zastavily, ubytovací a stravovací zařízení ukončily svůj provoz a jednotlivé státy uzavřely své hranice. Nikdo pořádně nevěděl co bude dál. Jediným vyžitím se lidem staly výlety do přírody a to jen na území rodného státu. A že jich v té přírodě najednou bylo! Mne ta doba zasáhla v Tyrolsku a jako téměř každý dal jsem se na zběsilý útěk do rodné země, které se první vlna pandemie téměř ani nedotkla. První dva týdny jsem strávil v karanténě a po úspěšně prodělaném negativním testu dal jsem se aspoň na toulky svým rodným Slezskem či se vydával na jednodenní výlety do nedalekých Beskyd. I to mne však brzy omrzelo a mi začaly chybět mé několikadenní pochody. Útulny, horské chaty a ubytovny byly však zavřené, takže co teď? Nakonec jsem nakopil výbavu a vyrazil na svůj první pěší trek nalehko se spaním v přírodě. Tak mě to chytlo, že jsem nakonec nachodil 620km po Česku křížem krážem
8.-9.9. 2020
Koncem června skončil Lockdown a padla všechna opatření. Slavilo se v ulicích, na Karlově mostě se pořádala velká žranice a my si mysleli, jak máme nad Covidem vyhráno. Kdybychom tušili, co nás čeká se skončením léta, asi by nám sklaplo a tak veselí bychom nebyli, to už je však zase jiná kapitola našich životů i tohoto deníku. Návrat do normálních životů pro mne však znamenal především konec volného toulání se krajinou a návrat do pracovního života v Tyrolsku, kde jsem samozřejmě krom práce vyrážel také na jednodenní hřebenové a vrcholové tůry v mém okolí. Na pořádný několikadenní trek jsem se však za celé léto nedostal. Začátkem září jsem však dostal od mého vedoucího a taktéž velikého nadšence do horské turistiky dva dny volna a k tomu rovnou tip na dvoudenní putování kolem Kaunertalu po stezkách Dr. Angerer Höhenweg a Thomas Penz Höhenweg. Moc jsem neváhal, zkouknul obě trasy, naplánoval si kudy a jak se na ně dostanu i jak je přejdu a během pár dní vyrazil na svůj první alpský minitrek vysoko nad údolím Kaunertal. Stejně jako všechny cesty doposud jsem si i tento trek pořádně užil a alpské treky od chaty k chatě okamžitě zamiloval a vyrážím na ně rád každého léta, které trávím v Tyrolsku.